Benga v záloze

Když se podíváme na topku nejoblíbenějších filmů, vidíme tam málo komedií. Ty naopak dominují nejúspěšnějším seriálům. Daný je to mj. tím, že komediím sluší povídka, humoreska, respektive kratší stopáž, kdežto dramata snesou i tlustší fascikl. Pokud se kterýkoliv tvůrce rozhodne natočit dvouhodinovou komedii, je výsledkem umísťování bláznivých skopičinek do nesouvisející příběhový mřížky a zajímavý rozpor mezi křížením odlehčených žánrů s těmi vážnějšími. Ani v nejmenším nenaznačuji, že snad Benga v záloze patří mezi top bijáky, jen říkám, že komedie trochu podceňujeme a málokdy vidíme, že jsou nuceny bojovat s v kinematografii ustanovenou, cirka sto minutovou stopáží, k níž nejsou uzpůsobeny, a je zajímavý sledovat, jak úspěšně se s tímto omezením po dramaturgické (scenáristické, žánrové) stránce vyrovnávají. U Benga v záloze zeje třeba na první pohled nepřekonatelná propast mezi šestákovými televizními skeči a vážným tématem finanční krize nebo výsostnou akcí, která vypadá jak z jiného světa, protože na ní dělali lidi z Bournea. Podobný rozpor nacházíme ale i u čistých filmů/žánrů, například u Harryho Pottera, kde je hlavní režisér jen na práci s herci a aby vdechl dílu určitý styl, zatímco akci a triky v postprodukci, včetně návrhů a konkrétních řešení jsou dílem „druhého štábu". Což je třeba velký rozdíl oproti tomu, jak točí Cameron, Spielberg, Peter Jackson nebo Guillermo Del Toro, kteří jsou maniaci na technické detaily, na všechno dohlížejí a všechno určují. Přirozeným pudem člověka je míti co nejvíce pravomocí a co nejméně odpovědností. Manažerem může být ale jen ten, kdo je ochoten a schopen převzít odpovědnost a delegovat pravomoc. Tím se manažer liší od profese režiséra, který, chce-li mít vše pod kontrolou a dostát pověsti osobitého auteura, musí obstarat vše sám. ____ Steve Coogan (miliardář Ershon) na konci pronese, že nejlepší způsob, jak vyprávět příběh, je začít od konce, pak se vrátit na začátek, postupně se dostat na konec a mezitím přidat různé úhly pohledu, aby to dostalo trochu dynamiky, jinak by to bylo trochu lineární. Naráží tím na současný zlom, který přišel na konci devadesátých let, kdy se fikce vyčerpala natolik, že o ni diváci ztratili zájem. Příběhy byly stále stejné, narativní metody, které používaly, také. Současný trend proto velí buďto příběhy složitě odvyprávěné, všemi mastmi mazané (s vykloubenou časovou posloupností začal Tarantino), anebo zemitou dokumentární estetiku, různé docufikce, docusoapy, docudramata vyvolávající dojem bezprostředního autentického prožitku, reality show apod. Jinak řečeno, kdokoliv chce dneska uspět ve filmu, musí nabídnout buďto vytříbený narativ (Počátek), anebo vytříbený styl (District 9). Benga v záloze inklinují ke druhému, neustále se stáčí od dramatu k sitcomu a místo dopředu směřují často dozadu, k flashbackům. Je to nakonec komedie, nikoliv drama, protože hlavními postavami jsou obě benga, ne miliardář se svými složitými příběhy. Co víc, je to dokonce možná nejlepší komedie roku 2010, navazující v mnohým na hit Big Hit. Žánr akční buddy cop komedie se tu neparoduje, ale vyloženě láme a surově zneuctívá v kyselině obrazoborectví a popkultury. Vtip je v tom, že i když se tady utahování si z klišé nějak apriorně očekává, beztak film nejednoho diváka převeze splněním neočekávaného a nenaplněním předpokládaného. Leckteré scény překvapí i protřelého kinomaniaka, třeba skok Samuela a Dwaynea ze střechy. Scénáristé se evidentně dobře bavili, herci taktéž. Z diváků jen někteří – prý vyprsknout tady smíchy znamená nemít smysl pro humor. My se bavili sqěle (já a moje ego). (23.01.2011) (méně) (více)