Imaginární lásky

Stejně jako u knižního Eragona, tak i tohoto filmu je ohromující skutečností velmi nízký věk autora (v tomto případě režiséra i scenáristy v jedné osobě). Ze začátku mě rušila (asi?) ruční kamera a nepřirozené a neodůvodněné zoomy, avšak po chvíli jsem si na to zvyknul. Celý film je natočen ve velmi blízkých záběrech (detailech tváří, hlav a jiných částí těla), takže to působí o něco více intimněji. Spousta scén byla zpomalena, aby si divák získal přehled o dění a byla doplněna o nádhernou hudbu. V kontrastu s detaily se zde vyskytlo mnoho scén zezadu, což působilo takovým odstrčujícím dojmem, který naznačoval jistý odstup. Doplnění o různé výpovědi lidí a barevné svícení při intimních scénách přidalo jen na působivosti tohoto filmového počinu, který si podle mě zaslouží pozornost. Malá poznámka na konec: Marie (Monia Chokri) vypadala ve svých retro šatech a účesu kouzelně. Zkrátka pěkný zážitek, který těží z jednoduchého příběhu, nenásilně hrajících herců a pěkné hudební a vizuální stránky. (24.05.2012)

(3x) Láska, to nejsou jen dva lidé držící se za ruce a šeptající si něžná slova. Patří k ní také slzy, smutek a osamění. I dříve neotřesitelné přátelství může utrpět významné trhliny, pokud se objeví někdo třetí. Francis a Marie o tom ví své. Když se do města přistěhuje Nicolas, sympatický a velmi pohledný mladík z vesnice, jedna katastrofa následuje druhou. Čím více Francis a Marie zápolí o přízeň nového kamaráda, tím více se vzdalují jeden druhému. Za nevinnými doteky hledají skryté významy a sebemenší náklonnost Nicolase k tomu druhému v nich vyvolává žárlivost. Ani jeden si však neuvědomuje, že Nicolas si s nimi pouze hraje – láska bývá slepá, neopětovaná, imaginární. Nebezpečná hra lehkomyslného pokušitele lidských srdcí zpočátku nezachází za hranici zvladatelného flirtování, záhy se ovšem transformuje v zásadní konflikt mezi oběma přáteli, v jakousi přehlídku lidské žárlivosti. Fascinující vizuální koláž je doplněna o paletu výtvarných a hudebních motivů, výborně souznějících s atmosférou příběhu, a samozřejmě o herecké výkony titulní trojice. Vedle Xaviera Dolana, ztvárňujícího citlivého a pohledného gaye, na sebe v roli Marie upozornila vynikající kanadská herečka Monia Chokri, jejíž hrdinka se zoufale snaží být jiná než ostatní, přičemž sklouzává do jakési upjaté stylizace, komické i tragické zároveň. A pak je tu ještě Niels Schneider alias přímočarý Nicolas, spontánní kluk, který učaruje každému. Imaginární lásky nejsou film založený na náhlých a dramatických zvratech, nesoustředí se v první řadě na příběh, ale pomocí nenápadných prostředků – zpomalené sekvence, detailní záběry – můžeme vnímat sílu emocí a průběh bouřlivého vztahu mezi mladými lidmi. Klíčové pro celý film je právě slovo imaginární. Milostný vztah se odehrává převážně v rovině snů, nadějí a iluzí a tím se divákovi dokáže skutečně dostat pod kůži. Můžeme se jen dohadovat, odkud Dolan čerpá inspiraci, kde bere nápady a co se skrývá za jeho nepopiratelným talentem. Odvedl podle mého názoru skvělou práci ve všech třech rovinách – živě a neskutečně reálně ztvárňuje to, co každý známe ze svého života. Vystihuje naše pocity a nastavuje zrcadlo našemu chování. On sám později na adresu svého filmu prohlásil: Když se dnes ohlédnu za sebe, nestačím se divit, co všechno se událo a hlavně mě fascinuje způsob, jakým vesmírné síly přispěly k tomu, aby můj projekt nakonec skutečně vznikl. Teď vidím, že bych si nemohl přát lepší druhý film než Imaginární lásky. Zachumlaný do nepopsatelné radosti z dokončeného projektu už uvažuju nad tím, co bude dál. Umění vás nikdy nenechá dlouho lenošit. Musí se makat dál. #Mezipatra 2010 (17.11.2010)

(Pozor, možný spoiler!) Imaginární lásky... Les Amours imaginaires... Do jisté míry to je studie zkoumající anatomii "patologické zamilovanosti", tedy fenoménu, který nemá s láskou nic společného, který se však za lásku rázně vydává; fenoménu, který je vlastní postmoderní společnosti a civilizaci mačkátek a bezdrátové komunikace. V hlavní roli je trojúhelník sestavený ze tří dutých stran a vyplněný prázdnem a frustrací. Základní linie je banální: Idol + dva sokové a postupná degradace vztahů založená na vzájemném boji o "lásku". Příběh je však nepodstatný, stejně jako (víceméně pouze zpestřující) detail že o idola bojují opačná pohlaví - každé ze své hetero- či homo-pozice. Podstatné je, že film celkem výstižně poodkrývá symptomy tuposti moderní formy mezilidských vztahů: Naprosto totální povrchnost, pozérství, pseudointelektuální exhibicionismus, ztrátu soudnosti, psychickou labilitu, nestálost-těkavost, nejistotu, nevyrovnanost, špatně skrývanou nucenost.... Postavy se v tomto filmu chovají dle stejných vzorců: žijí v iluzi vlastní jedinečnosti, avšak propast hlubokého narcismu jim neumožňuje širší pohled na svoje velice vypočitatelné myšlení a konání. A to se týká v podstatě všech postav ve filmu bez výjimky. Ve filmu vlastně není žádná sympatická postava. Jednotlivé postavy touží po vášnivé lásce, ale ve skutečnosti vlastně neví, co chtějí. Jde jim o uspokojení jakýchsi imaginárních potřeb, které sami neumějí definovat. Že jim jde pouze o sebe, je nutné dvakrát podtrhnout. Usilují o "lásku", pro ukojení sexuální potřeby - kterou dle všeho od lásky bez problému oddělují - si však chodí za neutrálními milenci... Nutně to musí mít za následek nesnesitelné psychické pnutí a frustraci. Bezvýchodnost takto degradovaného pojetí mezilidských vztahů pak akcentuje závěrečné vteřinové vystoupení nového idolu (Louis Garrel). Vše začíná nanovo... __ Film je zajímavě doplněn o zdánlivě nesouvislé osobní zpovědi dalších postav. Tyto zpovědi však mají zesilující účinek. Zajímavá je kamera i výběr hudby - přičemž jejich nejvtipnější kombinací jsou zpomalené záběry na Francis a Marii, které dokonale podtrhují jejich trapnost a marnost. Tento způsob života je tím zesměšněn. Jinak film má i pár slabých míst. Ne vše funguje úplně perfektně, ale celkový dojem je spíš kladný. 3,5* (16.04.2011)

O nás bez nás? Opravdu takoví jsme, my režisérovi současníci, děti polistopadových dnů, má generace? Těžko říct, prosil bych, abychom si před konečnou odpovědí uvědomili rizika každé generalizace! Každopádně, když už jsem o tom začal, přispěji, pakliže ničím jiným, alespoň svou skromnou troškou do mlýna - co vím, v žádném ze svých komentářů jsem nepoužil, a zřejmě nikdy nepoužiji výrazů "manichejský, potažmo manichejské". Laciný snobismus umím projevovat jinak a líp! Nicméně, přestože zůstala první otázka nerozřešena, ptejme se dál, mnoho otázek totiž zůstává, za všechny kupříkladu ta hybná, ta, v které spočívá dynamika Dolanova druhého celovečerního filmu: opravdu jsme takovými, my bláznivě, silně, leč neopětovaně zamilovaní? Jako by se nás režisér a scénárista v jedné osobě ptal, tak schválně, kdo z nás, vás, "v lásce bez lásky", by hodil přes palubu (a to doslova!) dlouhé roky nejlepšího přítele kvůli zlatovlasému a zlatoústému přivandrovalci, na kterého si už od doby prvních lásek myslíte? Jedině tak Francis a Marie? Hmm, skutečně? Nefandíte si? 75% (30.06.2016)

Rozhodla jsem se, že se podívám na všechny filmy od Xaviera, nevím jestli zkouknu všechny za sebou nebo si dám na čas, ale každopádně to nebude trvat tak dlouho, jelikož jeho mladá tvorba zatím není moc rozsáhlá. Jeho filmy mají za prvé něco do sebe a za druhé se na něj i na ně hezky kouká. A ani tento výtvor není výjimkou. Strasně super příběh, nad kterým se na konci pousmějete, jak je ten svět absurdní. Milé. (06.11.2017)