Do Říma s láskou

Allen zřejmě definitivně dává poctu všem nejromantičtějším místům v Evropě. Už po několikáté natáčí stále stejně zábavnou a neskutečně "za srdce chytnoucí" story několika lidí/dvojic, které prožívají vše od zamilování, přes každodenní rutinu až po bouřlivé rozchody a hledání smyslu života. Woody Allen je tradičně silný v dialogových liniích a strhujícími scénáristickými přesmyky v až intimně osobních rozprávkách/myšlenkách hlavních hrdinů. Je to velmi opojné a velmi šikovně natočené. Jen bohužel pro velmi specifickou sortu diváků, kteří mají takovéhle příběhy rádi a vidí v nich alespoň částečný odraz svého romantického já. Pro zbytek to bude jen prázdný blábol - stále stejně na jedno brdo, s neskutečně luxusně vypadající Penelope Cruz. (18.05.2013)

TOSCU JSEM INSCENOVAL V TELEFONNÍ BUDCE. Snad poprvé jsem měl u Woodyho filmu pocit, že jeho dialogy a styl, variace, popřípadě variace variací znám dokonale a nic moc mě nepřekvapilo. Kdyby historka o pěvci byla součástí jiného povídkového filmu, další dvě by mohli dejme tomu točit Coppola a Scorsese, bylo by to za stovku. (03.08.2012)

Je to skoro stejná jistota jako že po zimě přijde jaro - každý rok pošle Woody Allen do kin nový film. A já ho zase s radostí konzumuju. Tentokrát jsem teda ovlivněná tím, že se odehrává v Římě, který jsem si loni na dovolené zamilovala, a Woody parádně využívá ty úžasné památky a úzké uličky, ale ani samotný scénář není špatný. Má v sobě pořád dost toho allenovského, leccos pobaví a nechybí ani pár zajímavých námětů - jak se rychle rodí a zase zaniká bulvární sláva a sprchová verze Komediantů. Jen bohužel ty příběhy společně moc nefungují, některé mě moc nebavily, jiné by zase potřebovaly víc prostoru a prakticky tam chybí nějaká souvislost, takže se film po shlédnutí nejspíš docela rychle vytratí z hlavy. Nicméně jako fanynka Allena zklamaná nejsem a těším se, co nám pošle příští rok z Kodaně. (28.07.2012)

Allenův první film, který mě nebavil. Povídky postrádají jakékoliv kouzlo, vtipné pasáže nefungují, vývoj děje je nudně plochý a k polovině postav jsem nedokázala cítit sebemenší sympatie. Pokud chcete vidět nějaký Allenův film, který oslavuje krásy Evropy, pusťte si radši Půlnoc v Paříží. A pokud toužíte po Woodyho pohledu na život slavných osobností, dejte raději přednost Celebritám (ve kterých měl, shodou okolností, původně hrát hlavní roli také Alec Baldwin). (20.09.2012)

První viděný Allen po dobrých 12 letech, nepočítám-li loňskou reprízu obzvláště oblíbené Lásky a smrti, která nedopadla moc dobře (z kdysi "geniálního díla" mi zůstal převážně pocit nekonečně opakovaného fousatého vtipu). Od kdysi milovaného a sjížděného, ovšem nikterak mládnoucího tvůrce jsem tedy tentokrát už příliš neočekával a to je dobře. To Rome with love (s patřičně dvojznačným názvem, takto do češtiny nepřeložitelným) je zábavička přestylizovaná a překlišovatělá sice záměrně a adekvátně, jenomže ona přestylizovanost etc., spolu i s vtipnými motivy satirickými, jejichž velkorysá rozmáchlost je ale poněkud mělká (a dosahuje sotva tam, odkud tvůrci jako třeba Buňuel teprve vycházejí), vytváří upřímně plochý naivní spektákl, který (na rozdí i od mnohých filmů, jež hodnotím hůře) nemám důvod vidět někdy znovu a pokud jde o vás ostatní, není celkem důvod, proč byste tomuto filmu měli dát přednost před některým jiným. A to ještě nemluvím o samotném Woodym: Nuže hned jeho nástup mi působil značné rozpaky. Ano, už dávno ti všichni tu multineurózu věříme a na ni přísaháme, tak už by snad bylo na čase sdělit světu i něco jiného... Ne - jakobych ho vypnul včera, cpe to do mě znovu, stále stejně, jen o další generaci starší. Do vlastního filmu ne a ne vklouznout, jakoby tam byla vložena série jeho typických skečů. Ostatně s celkovou koncepcí si zjevně příliš hlavu nelámal. Navíc, jakkoli vypadá pořád dobře, zdá se mi, že jako herec už za moc nestojí. Ale na druhé straně je fajn, že Woody Allen je pořád Woody Allen. Přece jen to nedopadlo tak špatně, jak jsem čekal, regres to byl příjemný a že bych se vůbec nebavil, to jsem se tedy zase bavil. Woody to ještě pořád umí rozehrát a jestli chci někomu věřit tento druh spektakulární nostalgie, tak jemu. Za čtyři pětky v Aeru to nebyla tak špatná investice a závěrečná scéna s kapelou ("cantááre") činila to stávající okolní pražské vedro docela dobře římsky obyvatelným. (10.08.2013)