Chorus Line

3,5* Moc se mi líbila jednota místa a času (celý film se vlastně odehrává během jedinného konkurzu na posty tanečníků do sboru v jednom nejmenovaném divadle), dost se mi líbila i některá taneční čísla a stejně tak hudba, za kterou stáli Ralph Burns a Marvin Hamlisch. Kvůli nim jsem se vlastně na Chorus Line díval, maje v živé paměti neuvěřitelná čísla a písně z mého nejoblíbenějšího "muzikálu" vůbec - ALL THAT JAZZ. No jo, jenže po skvělé úvodní scéně, plné rychlých střihů a střídajících se tanečníků, najednou filmu spadne řemen a režisér jej nahodí až na samotný závěr, chvíli před posledním číslem. Je to škoda, protože kdyby se místo pseudopsychologických zpovědí uchazečů o místo v řadě pokusil režisér dostat se postavám opravdu pod kůži a ne jen planě a dlouze šveholit, bylo by to moc dobré dílo. (25.07.2009)

70%, ale tak-tak. Od muzikálu přece jen očekávám něco jako výpravu, a tohle se až na několik flashbacků odehrává prakticky jen na jevišti. Kostýmy jsou naprosto šílené (jasně, osmdesátá léta, ale na z úborů jak na spartakiádu se mi fakt navaluje, o trvalé nemluvě). Písničky jsou takové nijaké a Douglas (Michael, ne ten náš oblíbený cinefil:-) taky nemá zrovna moc prostoru, navíc od rejžy neuslyšíme ani jediný song. Ta sedmdesátka je ale za to něco těžce definovatelného, co dělá dobrý film tím dobrým filmem. Obávám se ale, že znovu si to už nepustím. (28.10.2007)

Nejsem zrovna taneční divák, ale v tomhle filmu je hezkých pár míst, kde mi pohyb, jehož jsem svědkem, způsobuje mrazení v zádech, pokaždé, už spoustu let. — To obrovské, umanuté úsilí, které je tu tak opravdově zobrazené, úsilí o to být v něčem tak dobrý, jak je to jen možné, poprat se v pravou chvíli o příležitost s druhými i sám/sama se sebou, mi bylo odjakživa hrozně blízké. I ty intimní prožitky, pocity, výlevy, které Zach doluje z účastníků konkurzu, mi nějakým záhadným způsobem rezonují někde v podvědomí – vážně by mě zajímalo, jaké zasuté ontogenetické či snad fylogenetické zapomínky, jaké podivně intenzivní touhy po ztracené čistotě či po čem se to ve mně už tři dekády rozechvívají třeba u takového At the Ballet. — Romantika je za mě skoro navíc, ale není jí tolik, aby obtěžovala nebo zrušila to nepochopitelné uhranutí, ve kterém na Chorus Line vždycky zírám od úvodních leteckých záběrů Manhattanu až po závěr s postavami vyloučených tanečníků vystupujícími ze zrcadel a slévajícími se v závratně dokonalé vlny zlatého moře. (13.09.2015)

Na jedné straně povedená taneční čísla, v čele se závěrečným defilé ve zlatých oblečcích. Na straně druhé téměř nulový děj a brutálně kýčovité songy s tak uječenými výškami, že jsem během těchto sekvencí musela ztlumit zvuk. K tomu skoro neměnné prostředí a nevýrazní herci (Michael Douglas - světlá výjimka, jako jediný nezpíval, což bylo paradoxně jenom dobře!). Pro mě ohromně klíšovitý muzikál. (08.08.2009)

Ve všech směrech jedinečný film, o třídu výše než jakýkoli jiný taneční muzikál (a že jsem jich viděl), opravdu se mě dotkl způsobem, jakým už dlouho žádný jiný. Zařadil jsem ho mezi svých Top 5 - i když se na něj dívám podesáté nebo podvacáté, na celý nebo na útržky, vždy mě dojímá a vždy mě z něj mrazí. (19.09.2005)