Tenkrát v Hollywoodu

Ultrapohodové filmařské retro s prosluněnou atmosférou osudového léta 1969, jehož fiktivní i reálné postavy pomalu, ale zábavně kráčí k jedné temné noci, která otřásla Hollywoodem, Amerikou a symbolicky ukončila květinová šedesátá. Určitě si o ní před kinem přečtěte základní fakta, jinak nedáte finále filmu, které jsem odhadl dopředu a měl z něj příjemně smíšené pocity. A DiCaprio a Pitt mají skvěle napsané postavy a válejí. (26.08.2019)

Není nutně třeba strávit týden v anotacích a chytat se v každém z tisíce odkazů - 9. tarantinovka je tak unikátní retro a poctivá, chytrá a osobitá práce s minulostí ve střetu dvou Hollywoodů, že z toho můžete být oblouznění tak jako tak i bez hlubšího ponětí o vraždách na Cielo Drive, rozhledu v padesátkové western televizi, anebo znalosti, který z fiktivních titulů kariéry Ricka Daltona ukazuje na který reálný. Ano, ve výsledku je to láska k filmu a L.A., ten "memory piece" feel cinefila, hračičky a jedinečné režisérské osobnosti, co dělá z Once Upon A Time (na závěr "counterfactual" trilogie) jeho vůbec nejlidštější a ve finále můj vůbec nejoblíbenější počin z celé jeho excelentní filmografie. A pak je tu vynikající komediální buddy dvojka Pitt/DiCaprio, chválím netlačení na pilu, rytí do hippie prašivců, finále v hypernásilí. (x) (moje příprava zde) [viděno 35mm v New Beverly Cinema s účastí samotného Quentina] / P.S. KNIHA: Cením dvě věci: zdaleka to není pouhý přepis filmové předlohy, Tarantino je v textu stejně vysoce záživný jako režijně za kamerou. Každá z hlavních postav tu má rozšířený prostor, za mě nejzábavnější Cliff Booth; jak to bylo s manželkou, jak si začal s Brandy, jeho drsný zářez v armádě atd. Super byl hlubší popis zápletky Lancer TV show, což je místy regulérní a poutavá westernová story. Je na místě varovat, že značná část knihy se věnuje zakulisí tehdejšího Hollywoodu a bude tak obsahově atraktivní především pro geeky nadšence. Speciální místo zde má Kurosawa, Aldo Ray a Shakespeare :) Kniha versus film se nejvíc rozchází v závěru, ten zde není nijak brutální a úderný, zato dostaneme exkluzivní konverzačku z baru pro věhlasný opilce a dojemný telefonický nácvik mezi Calebem a Mirabellou. Takže skvělý bonus. (25.07.2021)

Finální akt nemá oporu v předchozím dění; fungoval by nemlich shodně jako samostatná půlhodinová povídka "co kdyby". Přes dvě hodiny jde tedy o blbinu beze směru a slepenec zbytečných vatózních scén, které... Jsou natolik vypiplané, vtipné, pointované, holdy vzdávající, skvěle zahrané a dobově zasazené, div si až jeden nestýská, že jich není ještě o pěkných pár více; jakkoli jich samozřejmě mělo naopak být o pěkných pár méně. A kdyby to bylo méně "od milovníka Hollywoodu Tarantina pro milovníka Hollywoodu Tarantina" a především více soudržné, pak bych odcházel z kina spokojen bez výhrad. (15.08.2019)

"Zatřes s ním!. Ráno jsem mu vymrdala mozek z hlavy." Miluju filmy. Samozřejmě ne tak moc jako Kentán z Tarantinova, takže jsem zdaleka nepochopil všechny odkazy, kterejma film zahltil. Prostě film je to hrozně pomalej, divák přesto nestíhá vnímat všechny vykutálený podněty a čas přitom letí neskutečně svižně. Při sledování jsem navíc nasál tak neskutečnou atmosféru šedesátek, že jsem se poté odmítal vrátit do reality. Tradičně se mi to povedlo až na druhej pokus, protože při odpanění Hollywoodem jsem měl v hlavě jen skvělýho kámoše Cliffa, stopující Prcinu, obšourníkovu barbie Sharon, pinďoura Bruce Leeho a samozřejmě plamenomet do každý rodiny. Až při druhým setkání mi došlo, jak moc je to skvělej film. (05.10.2021)

Tenkrát v Hollywoodu možná není úplně film pro mě. Na jednu stranu oceňuji to, že Tarantino jako režisér dovede natočit film, který dobře vypadá, má skvělou muziku, hezky se na něj kouká a všichni, kdo se objeví před kamerou, ze sebe tlačí maximum. V tomhle případě jsme se ovšem asi úplně nepotkali u příběhu. Tenkrát v Hollywoodu jde trošku ve stopách Hanebných panchartů, bohužel tu Tarantino na rozdíl od nich netočí variaci nebo poctu konkrétnímu žánru, ale spíš době a průmyslu. A popravdě o televizním průmyslu v Americe šedesátých let vím víceméně prd a ze seriálů, o nichž se tu mluví, jsem slyšel tak o každém třetím. Samozřejmě nechci tvrdit, že to je Tarantinova chyba - on sám říkal, že tenhle film pro něj bude hodně osobní a je to na něm vidět. Ale zkrátka se tu zabývá věcmi, které neznám a které mě popravdě ani moc nezajímají. Podobně „mimo“ jsem se před lety cítil u jeho Jackie Brown, protože subžánr blaxploitation mi také nic neříkal. Ve výsledku jsem u Tenkrát v Hollywoodu často seděl před plátnem a říkal jsem si, že to, co se na něm odehrává, je asi cool, z něčeho to vychází a na něco to odkazuje, ale vzhledem k tomu, že vůbec nevím na co, nedovedu do toho úplně proniknout. Spíš to bude chyba moje než samotného filmu, faktem však zůstává, že podruhé na to asi nikdy koukat nebudu. (12.08.2019)