Tenkrát v Hollywoodu

Od ´Jackie Brown´ zdaleka nejlepší film magora z videopůjčovny, i proto, že klasickou tarantinovku nepřipomíná, a že velký Quentin krvežíznivým tarantinovcům tak trochu vypálil rybník. Ti čekali typické krvavé morytáty, a dočkali se vyspělé filmařiny, kde Tarantino úsporně pracuje s tempem, nikam nespěchá, mazlí se s každou scénou, s každou replikou (scény se Sharon Tate v kině, či přemoudřelou holčičkou jsou TOP). V samém závěru se však BOHUŽEL Quentin utrhne ze řetězu a v přepáleném (doslova) finále nám všem zase ukáže, že za kamerou přeci jenom stojí ten starý dobrý morbiďák, snad abychom nezapomněli. Pomo tady píše o „báječném“ finále, pro mě bylo nejslabším článkem jinak skvělého filmu. Závěrem krátká poznámka: bylo by dobré aspoň trochu mít v povědomí, kdo to je (byl) Roman Polanski a Sharon Tate, a jaký měli vliv na popkulturu konce 60.let. Ne jako ta slepice v kině vedle mě, která to na konci glosovala slovy: „Co tam dělala ta blond blbka, když tam byla úplně zbytečná?“ ___ PS: Ty krásné plakáty s Rickem Daltonem měly úplně ten samý grafický nádech, jako postery ke spaghetti westernům, které jsou k dostání na Wrong Side of the Art. Jo, a škoda, že jsem hetero, jinak bych si plakát s Bradem Pittem z tohohle filmu pověsil na zeď v pokojíčku :o) (24.08.2019)

Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes] (24.05.2019)

Jak prohlásil Tarantino v rozhovoru pro Time, „I thought, We don't need a story. They're the story“. Nijak nevadí, že Tenkrát v Hollywoodu je méně efektní než předchozí Tarantinovy filmy (vyjma Jackie Brown, se kterou má společné pomalé tempo, melancholické naladění a větší zaměření na postavy). Víc než na perfektně načasovaných vtipech, zapamatovatelných hláškách, nečekaných zvratech a budování napětí v dlouhých sekvencích stojí na emocích postav (případně na tom, co - jako Sharon Tate - symbolizují), budování fikčního světa, dobové atmosféře, charismatu herců... současně má nápaditou tříaktovou strukturu, která dobře slouží jak evokaci pozdních šedesátých let v LA, tak další z Tarantinových rozprav nad filmovým/reálným násilím a kinematografií coby prostředkem, jak žít paralelně několik životů a navracet k životu to, co zaniklo. Dále se SPOILERY! Od velkého detailu k velkému celku. Od hrdiny z plakátu k hrdinovi, který zachraňuje skutečné životy. Od nazisploitation k exploataci inspirované Mansonovým gangem. Vzpomínka na éru, kdy se americké filmy pod vlivem evropské kinematografie stávaly artovějšími (Absolvent, Bezstarostná jízda) a pod vlivem války ve Vietnamu a násilí v ulicích měst násilnějšími (Bonnie a Clyde, Divoká banda). Tím, že Tarantino těchto postupů využívá (např. jump cuty a dlouhé bezdějové jízdy jako z filmů francouzské nové vlny), připomíná dané období nejen hudbou, výpravou a kostýmy, ale také formálně. Klasický Hollywood oproti tomu zpřítomňují dva vyhořelí kovbojové, kteří stejně jako přesluhující šéfové velkých studií nerozumějí mladým „zkurveným hipíkům“ a v nově se utvářejícím narativu jsou odsouzeni k rolím padouchů, s nimiž se ovšem nehodlají smířit. Konec jejich éry je ale nevyhnutelný. Protagonista kovbojky, kterou si čte Rick, je zhruba v polovině příběhu vyřazen z provozu zraněním kyčle. Na stejném místě je v závěru filmu zraněn Cliff. Na konci Tenkrát v Hollywoodu se tedy podle všeho taky nacházíme pouze v polovině Cliffova a Rickova příběhu. Jejich osud už je daný a jakkoli se závěr filmu, napravující jednu tragédii, může jevit jako happy end, víme, že hrdinové neskončí dobře (podobnou škodolibost v sobě má fakt, že si malá Trudi Fraser/Jodie Foster čte biografii pro ni geniálního Walta Disneyho, jehož rasismus a antisemitismus se začne řešit o mnoho let později). Prolínání jednotlivých rovin fikčního světa, resp. přiléhavěji jejich dublování, a jejich vztah k reálným historickým událostem, které významně spoluutvářejí naše očekávání a emocionální odezvu, je podle mne pro soudržnost vyprávění i pochopení příběhu klíčové. Vidíme Sharon Tate tak, jak ji zachycovala dobová propagační videa a fotografie (skutečnost, že se na ni někdo dívá, zesilující její nedosažitelnost, je akcentována napříč celým filmem, nejvíc během Playboy večírku, kdy ji z dálky komentuje McQueen). V jediné scéně, kdy se dívá sama Sharon, sledujeme ve skutečnosti spíš Margot Robbie, obdivující na plátně svou zavražděnou hereckou kolegyni. Cliff, žijící příznačně ZA filmovým plátnem (drive-in kina) představuje opravdovější verzi Ricka, protože za něj schytává skutečné rány a vůbec vykonává práci k tomu, aby mohl existovat ve světě filmu a televize (kdyby mu neopravil televizní anténu, nemohli by sledovat Rickovo cameo v FBI). Hrdinové existují skrze příběhy, v nichž hrají i příběhy, které se o nich vyprávějí, u nichž - což je pro Tarantinův vyprávěcí koncept zásadní - vždy nevíme, zda jsou pravdivé (zabil, nebo nezabil Cliff svou manželku?). Repliky pronesené v rámci role mají dopad na to, co se přihodí v životech postav (Rick jako DeCoteau sděluje postavě Lukea Perryho, že pošle svého člověka na jeho ranč - následně vidíme Cliffa přijíždějícího na Spahnův ranč). Vrcholem rozrušování hranic mezi skutečným a možným je pak Cliffovo setkání s trojicí vrahů, o jejichž opravdovosti on pod vlivem LSD pochybuje. Jeho fena, která v podstatě jako jediná neztvárňuje žádnou roli, ale prostě je (psem), tyhle pochyby nemá a odvede hlavní díl práce při likvidaci vetřelců. Vztah mezi filmem a skutečností, hercem a jeho rolí, násilím a jeho mediální reprezentací Tarantina odjakživa fascinovaly přinejmenším stejně jako ženská chodidla. Tentokrát si s přechody mezi jedním a druhým pohrává snad ještě důmyslněji než kdy dřív a ani po dvou zhlédnutích nemám (zdaleka) pocit, že bych pochytil a rozkryl všechno, co nabízí. 90% Zajímavé komentáře: woody, novoten, Arbiter, ancientone, Triple H, Glowski, husokachna, Raziel_cz, Sala1, HellsAngel, BobArmstong (09.08.2019)

Fuckt bacha na geje – není to Tarantýno! Je zřejmé, že s tímhle xichtem Kventýnovi nikdy nezbývalo nic jiného, než prcat archivní celuloidové kotouče a přebaly splatterových videokazet. A tak si k tomu teď zvizualizoval popkulturní fetiš, a nejenom fút, úchyl jeden! Fetiš dokonale precizní a do nejmenších detailů až patologicky vytuněný, snad i ty prochcané matrace na Spahnově ranči vytáhli z pod nějakých narkáčů ještě v 70. letech, nacpaný k prasknutí historickými referencemi, olupení panicové z filmové teorie se budou hromadně tahat za šulínky a předhánět se, kdo objeví více odkazů na tu či onu degenerativní dobovou sračku, a na tu u Kventýna obvyklou hemoroidocidní visualomanskou délku i fetiš vcelku zajímavý, poměrně odsejpající a kladoucí si alternativním závěrem nevyřčenou otázku, zdali by se ten krpatý ofižiovaný „polský kokot“ stal pedofilem, i kdyby Karlíkův mastňácký klubík omylem zaútočil jinde. Nasraně druhé ovšem, pokud jdete na Tarantýna a těšíte se na něco jako jeho poslední tři dokonalé filmy, tak vězte, že ze 160 minut je ho tam tak pětatřicet a zbytek tvoří jen egomaniakální honění fanatického fanouška nad určitou epochou dějin odpadkové komerce. Čili pro ty, kdo vědí o dané době úplné hovno nebo skoro hovno, kdo kompulzivně netouží ocumlat Margotce špinavá chodidla, protože by z toho měli akorát plnou hubu aft, kdo oprávněně nepovažují Rocca Sifrediho za herce, ale jen za přeceňovaného, urputně přehrávajícího prkenného neumětela, nebo kdož jsou největší hororoví experti s klinicky diagnostikovaným panickým kokotismem, to bezesporu byla či bude naprostá ztráta peněz, času a soudnosti. Já osobně, velkohubě se samosebou považujíc za nejvkusnější střed vah mezi miskami tupých kokotů na straně jedné a přechytřelých rozumbradáčů na druhé, musím jen nutkavě konstatovat, že celé to jednoznačně vytrhnul skvělý, úžasný, vynikající a i v požehnaném věku stále přesličný nejlepší herec své generace, božský Hřebík! Opravdu s úžasem a striktně heterosexuálním odstupem jsem se doslova kochal tím, jak ten frajer dokáže pouhým nepatrným nakrčením obočí, malým gestem, postojem, pohledem či pohybem dokonale vyjádřit přesně to, co se po něm chce, a minimálně byla neskonalá zábava v přímém kontrastu sledovat násilně a urputně se pitvořícího a herectví předstírajícího Leoše di Obrnu. Každopádně tohle Kventýn zaparkoval někam přesně mezi půlky. Ponižování zpychlého opičáka a rozkokošné finále byly moc fajn a ani celkově to rozhodně není obludně prudivý retrozvratek jako Hnědá Džeky či trapně přepálená nesnesitelná ufonská pičovina Zabíjení deBilla, nicméně podruhé jako do Panchartů nebo Djanga bych do toho šel snad jen, kdyby mi někdo zaplatil. Nebo možná za felaci. Samozřejmě genderově vyváženou. Takže 3,499999289824, ať nežeru. (26.08.2019)

Pestrobarevný výlet do minulosti s dvěma úžasnými frajery, kde si Tarantino krom jiného pohraje s trpělivostí mnohého fandy rychlé akce a kolem dějin - pokud bych já byla režisérem té, co má děťátko, vnímala bych závěr jako dárek. Za tu drzost, fantazii a hold v jediném paklíku, kde co by bylo-nebylo a navíc za zvuku super hudby, mockrát děkuji. (22.08.2019)