Tenkrát v Hollywoodu

Je to celý takový naleštěný, včetně obsazení, Brad Pitt je řízek a pěkně se na to kouká, ale výsledek je prostě nuda a pocit, že to snad nikdy neskončí, byť je pravda, že pár scén člověka z limbu dostane a návštěva Taxe byla prostě legendární. Tentokrát to Quentin nezachránil ani dialogy, který prostě nejsou dostatečně nosný, aby utáhly celej film, platí to dvojnásob, když je brutálně nastřelená stopáž na skoro 3 hodiny (02.01.2020)

// "And away we go." Tarantino je fakt jinde. Jedinej člověk, kterej si může dovolit natočit film bez děje, ohnout si realitu podle svého, a necelý tři hodiny mě prostě jen bavit. Herci, dialogy, obrazy, prostě jak mu to zrovna přijde pod ruku. Ne, samozřejmě to není náhoda, dělá to už od Pulp Fiction (Gaunery jsem viděl později), a dělá to sakra dobře. Pitt s DiCapriem jsou machři, Margot překrásná a Margaret Qualley by na ty oči měla mít ten samej průkaz, jakej měl Bruce Lee na svoje ruce. Holy shit. 9/10 (18.08.2019)

I den poté nadšení a touha vydat se do kina podruhé. Vyhlídková jízda po Hollywoodu druhé poloviny šedesátých let první dvě hodiny dokazuje, jak se Tarantino pořád vyvíjí a nebojí se nejít úplně na ruku divákům ani se skoro stomilionovým rozpočtem a zároveň nepřestává bavit a okouzlovat, byť trochu volněji, méně upovídaně a skoro až artověji. Na konci to všechno dráždění utne tak sebevědomě a explozivně, že mu musí být vděční i ti, co se doteď nudili. Každopádně člověk určitě nepotřebuje studovat reálie a nakoukávat seriály a filmy, aby si tuhle láskyplnou parádu mohl užít. Stačí vědet, kdo byl Manson a Sharon Tate. (15.08.2019)

Ať nad tím filmem přemýšlím jakkoli, paradoxně jsem se nejvíc bavil tím, jak mě snímek nijak zvlášť nebavil. :o) Spousta ztracených existenci ve Cesmínovém lese, mnoho filmových narážek, z nichž 90% jsem učro nepochopil, ale ty, co jo, mě bavily (Corbucci, sranda á la Bud Spencer z Bruce Leeho, Reinlova západoněmecká verze Jamese Bonda). I přes častou nudu film plynul, občas tu víc, tu méně zaujal a mířil k vynikajícímu finále, který jsem si, jako člověk obeznámený se společenskými souvislostmi, užil. Docela to šlo. A to mi v současné době, kdy Tarantinovi filmy mají sestupnou tendenci, přijde jako solidní hodnocení mého víceméně spokojeného zážitku. 70%. (19.08.2019)

Je to jak dlouze, labužnicky natáhnout kouř z bezfiltrovky a vychutnat si jeho stejně dlouhé vydechování. Nerozkašle vás, neškrábe v krku. Což je vlastně jediný problém, který s tímhle "kalifornských snem" mám. Znalci Tarantinova díla budou záhy tušit, že se opět bude měnit historie a tentokrát už to zdaleka není tak podvratná sranda jako u Panchartů. Troj-hlediskové vyprávění (herec-kaskadér-Sharon Tate) nemá úplně tu precizní stavbu Osmi hrozných, je to epizodická kolekce historek z natáčení a okouzlených vzpomínek na vyhaslé neony. Prostě Tenkrát v Hollywoodu není vrcholným Tarantinem, což neznamená, že po skončení filmu nebudu po krk zamilovaní do křivého úsměvu Cliffa Boothe a těch 162 minut dělit třemi, protože tak rychle tahle historka utekla. A zároveň že nebudete odolávat nutkání jít na to znovu, i když pointu jste znali předem... (09.08.2019)