Tenkrát v Hollywoodu

Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes] (24.05.2019)

Tak sem po 3/4 roce konečně dostala náladu zjistit, co se to tenkrát v Hul-Mi-Údu vlastně dělo. No a zjistila sem, že se tam dělo z drtivý části úplný hovno. Kde začít? Jako skorolesba začnu Hárlej Kvýnovou, která tady nemá absolutně co hrát, jelikož jediný co dělá je, že se infantilně směje na všechny strany a chodí sama na sebe do kina, což chápu, taky na sebe chodím do kina. Pak tu máme Lea, kterej hraje dobře, ale hraje uplakanou kundu co má asi permanentně krámy, jinak nevim proč je pořád tak přecitlivělej se sklonem brečet kvůli každý píčovině. Famózní Jullia Butters, ze který bude za pár let kolosální mrdna, dostalo trochu prostoru a využila ho skvěle, stejně jako švihlá hípísačka Margareth Qualley. Jenže to vše je na 161 minut žalostně málo a nebýt Brada Pitta, tak sem měla problém to vůbec dokoukat. Každopádně jeho postava je z těch, co se ve filmu objevují furt, jako jediná v pohodě a drtivou většinu povedených scén, co ve filmu jsou, má na svědomí právě Brad, ať už je to scéna na ranči Charlieho "rodinky", škádlení s Margaret, vybíjená na konci, perfektně vycvičenej hafan či scéna s Brucem Lee, kde sem se smíchy skutálela z gauče a i když sem rákoska, tak .... píííčo, to nemělo chybu, jak s ním jebnul o ty dveře. Na druhou stranu chápu, že dcera Bruce Leeho byla z této scény nasraná, taky bych nebyla nadšená kdyby mi z táty udělali ve filmu debila. Každopádně i když Brad je zde skutečně oscarovej a sošku si zasloužil, film jako takovej se občas táhnul až neúnosně, brutality je povážlivě málo a celkově to Tarantýno tak trochu dojebal a těch 10 oscarovejch nominací nepochopím ani za Buddhu. Ale Brad právem a konečně se dočkal, pyčo! (05.05.2020)

(1001) Pořád sice nechápu, o co Tarantinovi šlo, ale vlastně se mi dost ulevilo, protože jsem se bála, že to bude mnohem horší. Že je ale úplně umělecky vyčerpaný, to už je zdá se pevně zakořeněné. Nebo teoreticky nejde poznat, jestli je umělecky vyčerpaný nebo ne, protože je tak strašně zamilovaný sám do sebe, že mu na tom ani nesejde. (31.12.2019)

(2x) Nejsem typický Tarantinův divák, vlastně mám ráda z jeho portfólia jen Sin City. Na zesílené zábavné násilí mě neužije, na nekonečné dialogy s fiktivními popkulturními odkazy jakbysmet. Ale Bylo, nebylo v Hollywoodu je dokonalá pohádka (český překlad Tenkrát v Hollywoodu odkazuje jen na vedlejší motivy filmu). A ideální právě tím, jak moc je odlišná od předchozích pozérských filmů. Zbytečně se tu nemluví, zábavné násilí trvá jen chvíli a dokonce má smysl, což je téměř neuvěřitelné. Vztah mezi zobrazovanou érou a jejím zobrazením je ideální. Nejde tu o prázdnou parodii americké televize 50. let a konce jedné hollywoodské éry (ten odchod do Evropy je typický po dlouhá poválečná léta). Kouzelně se tu míchá realita s novými dotáčkami, celé to stojí na vědomé poctě fenoménu, který si snad ani tak seriózní výklad nezaslouží. Vše je na svém místě, dokonce je zmíněn i Walt Disney. Leonardo a Brad hrají na jistotu a vychází jim každé gesto, každý úsměv. Je radost s nimi trávit čas. Jako bonbonek fungují různé hostovačky, například nedávno zesnulý Luke Perry nebo veteránka kaskadérů Zoë Bell. A samozřejmě velké téma je Margot Robbie jako Sharon Tate Polanski (která zrovna dočetla Hardyho Tess), jedna z mnoha zapomenutelných hvězdiček, která se stala nezapomenutelnou díky hlouposti Mansonovy partičky idiotů. Její kauza je už něco docela jiného a inspirovala mnoho jiných filmů a knih, protože šok z jejího umučení skutečně rezonuje celých těch 50 let. Nedávno celou tu problematiku řešila mmj. i 7. série American Horror Story: Cult. To, jak s tématem naložil Tarantino, je až dojemně krásné. Něco takového bych do něj nikdy neřekla. #čsfdprojekce (15.08.2019)

Postupná zahleděnost do sebe sama se mi zdála nasměřovaná ke katastrofě. Po mnou obdivovaných a perfektně vyvážených Panchartech začal Tarantino opatrně zdržovat už v Djangovi, aby v Osmi hrozných zasekl lehce přes míru a zachraňovali ho hlavně herci a slušná míra napětí. Vidina dalšího filmu olizujícího délkou třetí hodinu, tentokrát navíc v poctě zlatým časům a dobrovolně se předem omlouvající za nediváckost, mě proto lákala jen velmi opatrně. Právě v tom, jak moc jsem se pletl, se ale nakonec skrývá největší překvapení. Než by se klasicky zaobíral nekonečnými konverzačkami se autor raději křehce vyznává z lásky na sto a jeden způsob. Na rozdíl od leckterých svých starších počinů se nechvástá vlastním umem, on opravdu jen a pouze vzdává z plných plic poctu umu jiných a nechce nic víc, než se do šedesátek vrátit, rochnit se v nich a zkrátka pocítit zase ono bezbřehé okouzlení filmem a televizí, které přináší jen nejranější mládí. Takže i když mi přestřelená délka přijde jako frajeřina z principu, už protože se žánrově rozkračuje jen trochu narychlo a naoko (stačí si zkusit sám pro sebe převyprávět linku Sharon Tate), úsměv se mi dral na rty neuvěřitelně často. Téměř herní koncept zatnutí drápů do milovaného světa či období, kde si odvyprávím "to svoje", by se mohl teoreticky stát cílem pro nespočet dalších režisérů, ale něco mi říká, že by si na něm spousta z nich poslepu vylámala zuby. (22.08.2019)