Absolvent

Nichols asi po dlhej dobe prevŕta topku mojich režisérov. Piate plné hodnotenie nasvedčuje skvelému talentu a v 'The Graduate' ho rozdal požehnane. Úžasný snímok, ktorý svojou je totálne bizarný a pritom svojou prirodzenosťou ťažko hľadá konkurenciu. Komédiu v ňom nehľadajte, možno len jemné odľahčenie od trpkej tragickej romantiky a zmäteného pohľadu na svet, očami duševne nedospelého dospelého. Navyše titulný song 'Sound of Silence' dáva filmu úplne iný rozmer, pretože scény bez hovoreného slova majú niekedy väčší zmysel a prinesú do deja viac príbehu než akýkoľvek dialóg. 95%. (09.01.2009)

Nikdy bych nevěřil, že někdo může nechat v soundtracku zahrát třikrát po sobě jednu písničku. Tedy nevěřil bych, že to bude únosné, natož úžasné. Scarborough fair v Absolventovi je výjimka potvrzující pravidlo. Simona a Garfunklea mám moc rád a právě jejich hudba mi tenhle film strašně přiblížila. Jemně podtrhuje lehkce tragický příběh, který je sám o sobě úžasně jednoduchý, ovšem díky vynikající režii Mike Nicholse (opravdu, klobouk dolů) a bezvadným hereckým výkonům (jak Hoffman, tak i obě ženské představitelky) získává na síle a přesvědčivosti. V době hippies a rebelů se zdá být postava Bena zcela fádní a šedivá, skrývá však v sobě něco opravdového, méně vzrušujícího, ale o to více naléhavého a krásného. Vůbec se nedivím, že byl Absolvent pro mládež 60. let tak působivý (a v jistém smyslu samozřejmě stále je)... Jedním slovem krása a co do mého hodnocení - plný kotel! 100% (06.07.2006)

(!!!Pozor tento výplod mé mysli trapně prozrazuje celý děj filmu!!!) Absolvent je tak skvělý snímek, že k němu nejsem schopen napsat komentář, který by alespoň částečně vystihl jeho atmosféru. Jelikož je to však můj nejčastěji reprízovaný film, tak se o to musím alespoň pokusit. Začnu stejně jako film písničkou The Sound Of Silence z pera pánů Simona a Garfunkela. Motivy této skladby poletují příběhem od začátku do konce, což je symbolické, neboť vše podstatné probíhá převážně "za zvuku ticha" (postavy nemluví, hudba hraje). Jakmile však nesmělý Ben Braddock ústy Ondřeje Vetchého začne mluvit, tak nezbývá než se začít smát Benovu nepochopení světa, jeho nepraktičnosti a hlavně jeho následnému sbližování s paní Robinsonovou. Scény se sváděním, objednáváním pokoje a zejména situace před první Benovou ejakulací patří k vrcholům toho, co jsem ve filmu v životě viděl. Taky některé zásahy střihače jsou v těchto pasážích geniální (Benovo vyšvihnutí se z vody v bazénu rodičů do lůna paní Robinsonové v hotelovém pokoji). Pak se však náhle (díky sexuálním zkušenostem) dospělý Ben rozhodne vyměnit paní Robinsonovou za věkově přiměřenější model (její dceru Elaine) a zároveň se poprvé v životě vzepře svým rodičům. V této chvíli začíná pozvolna ubývat humoru a hrdina získává sympatie za to, že se snaží jít za svým štěstím bez ohledu na následky svého jednání. Přestože je v tom sám proti celému světu, tak se vydá překazit svatbu své milované Elaine (dokonalý motiv skladby Mrs. Robinson zpomalované podle otáček motoru auta). V neuvěřitelném závěru prchá Ben s Elaine (čerstvě provdanou za někoho jiného) autobusem na cestě do neznáma. Nemusí přitom mluvit, protože oba ví, co v tu chvíli cítí a Simon s Garfunkelem do toho už zase hrají. To nemá chybu! (10.04.2009)

Pro mne zcela neznámý snímek s úspěchem evokuje - podobně jako další Hoffmanovy filmy počátečního období jeho dráhy - netypické, ne tolik zřetelné a popisované či známé prvky vzpoury šedesátnické americké generace. Nespokojenost s přežívající puritánskou morálkou stále ještě 19. století, s její autoritativností a stroze protestantskou prudérií je svého druhu svéráznou americkou odpovědí na naše filmy typu STARCŮ NA CHMELU. Mládí, které se tápavě a bezradně hledá, podvědomé úsilí být sám sebou a spolu s tím autorský pohled, oproštěný od pokrytectví, konvence, založený na chirurgicky odosobněné věcnosti, to je patrně to, co lze oprávněně označit za největší a zřejmě i trvale nadčasový přínos filmu. Řada filmových formálních novinek (scéna se střihem z hrdinova plavání pod hladinou bazénu a následného spočinutí v náručí generačně starší milenky či kostelní "oddávací scéna" s Hofmanem za vchodovou vitráží a mimořádně zdařilá, až geniální hudební složka filmu) jen dokresluje a umocňuje tento tehdy tak objevný a pronikavý pohled, který nacházíme nejen v JOHNOVI A MARY či WEST SIDE STORY. Pohled, jemuž bezděčně fandíme přes propast desetiletí, která uplynula od jeho premiéry. Pohled, který obohacuje i dnes nás samé. Pohled, který je hodnotou sám o sobě. (26.11.2009)

Tenhle film je podle mě hodně nadohodnocenej. Dustin Hoffman, kterýmu bylo tehdy 30 let, se do role 21-letýho študentníka vůbec nehodil. On by měl bejt asi tim hlavnim tahounem celýho filmu, ale 30 let a 21 let je prostě moc velkej rozdíl. Já mu zkrátka jeho roli nevěřil a to je problém. Jinak je to podle mě celkem obyčejnej a průměrnej film, jakejch se natočily mraky. Že se zrovna z Absolventa stala taková klasika, je pro mě záhadou. Podle mě je to dobrý hlavně pro příznivce Simona & Garfunkela. Já jejich hudbu neposlouchám, takže pro mě průměr - 3 hvězdy. (17.11.2009)