Havel

Film Havel mapuje život prvního českého prezidenta mezi lety 1968 – 1989, ve kterých se převážnou většinu času zabýval disidentními aktivitami a vztahovými etudkami se svojí ženou a milenkami. Kdybych měl Havla hodnotit jako člověka, který se nebál nahlas projevit svůj názor, kdy se ostatní báli a za jeho snahy o změnu ve společnosti, dal bych pět hvězd. Kdybych měl hodnotit Havla po jeho vztahové stránce, dal bych odpad. Zde však hodnotíme film. Ten bohužel nesplňuje edukativní ani informativní rámec z let 1968-1989, a jde po velmi povrchní linii. Divák nedostává možnost nahlédnout do problematiky více do hloubky a ani nejsou zřejmé příčiny chování ústředních postav a momenty, které zapříčinily proměny z pasivních jedinců na aktivní hybatele dějin národa českého. A nesplňuje být ani šokujícím bulvárním médiem, o což se celou dobu snaží zobrazováním vztahových interakcí mezi Havlem a jeho ženou Olgou, potažmo Havlem a jeho nejznámějšími milenkami Annou Kohoutovou a Jitkou Vodňanskou. Tyto dvě postavy navíc režisér skloubil do jedné hranou Barborou Seidlovou, což divák, který se nezajimal mimo snímek o život Havla nemá šanci v průběhu filmu vydedukovat. Bez perfektní znalosti dějin nemá divák šanci poznat ani řadu státníků, jejichž jména se ve snímku neobjevují. Havla hodnotím jako soft melodramatický film, který se snaží těžit z dobrého jména pozitivně přijímaného státníka, avšak svoji  kvalitou a prezentací naprosto selhává. Jedna hvězda za výkon hlavního představitele, Viktora Dvořáka, a tlaku na diváka se dodatečně dovzdělat v dané problematice a s klíčovými signatáři Charty 77. 👎 (05.04.2021) (06.04.2021)

Nejsem zrovna politický člověk a o našem prvním českém prezidentovi vím jen ty nejznámější věci, takže jsem přistupoval k Havlovi s hodně neposkvrněným štítem a s jistým očekáváním, které ve mně vzbudilo především herecké obsazení a až děsivě autentická podoba mezi Václavem Havlem a Viktorem Dvořákem. Jsem si vědom toho, že má osoba Havla hodně příznivců stejně jako odpůrců, a je-li tento životopisný snímek alespoň z půlky založený na pravdě, tak je pro mě Havel jako člověk jak morálně silný, tak i slabý. Trochu mě zarazila počáteční zkratkovitost snímku a (pro neznalce jako jsem třeba já) i jistá anonymita postav - Patočku a Landovského jsem si hned s Havlem nespojil, byť je Hofmann Landovskému velmi podobný. Divadelní metafory alá "svět a život je jedno velké a nekonečné drama" se mi na jednu stranu líbily, zároveň mě však rušila ta jejich (pochopitelná) teatrálnost. Co se hereckých výkonů týká, tak jsem byl vesměs spokojený: Bylo vidět, že si dal Dvořák na své roli záležet, přičemž mu přesvědčivě sekundovala Anna "Olga" Geislerová a Martin Hofmann, který se postaral o několik humorných scén. I přes skvělé obsazení a solidní námět jsem však postrádal jakoukoli silnější scénu, která by mě vysloveně uzemnila - snad jen závěrečná příprava na proslov k tomu měla nejblíž. V neposlední řadě musím zmínit slušnou hudební stránku a práci s kamerou (viz detaily). (24.07.2020)

Mohl by už někdo natočit film o normalizaci, kde deset sekund po započnutí "rizikové" scény typu diskuze v bytě nebo oslava v kulturáku nevrazí do dveří zelené uniformy? A kde den co den od roku 1968 do roku 1989 nestojí před bydlištěm hrdinů nenápadné VAZy s podřimujícími příslušníky? Kde se drtivá většina scén neodehrává na podzim, protože klišé o "šedivosti" všeho a všech? Přítomnost mechanismů "dohlížení a trestání" lze přece zobrazit mnohem rafinovaněji. Zde se ale jedná o neuvěřitelně povrchní dílo v čemkoliv, co se snaží popisovat. Film o střídání žen bez sexu. Film o politikovi bez politiky, spisovateli bez psaní a mysliteli bez přemýšlení (vrcholným intelektuálním výkonem filmového Havla je nápad se zprávou V PÁTEK U MĚ DOMA napsanou na krabičce cigaret, scéna trvá nápadně dlouho a celý onen proces je zaznamenáván až podezřele puntičkářsky...koho jiného než Havla by mohlo něco tak úžasného napadnout, že?). Film o velmi konkrétním společenském millieu, kde celou složitou síť vztahů a dohod představuje jediný bodrý "buddy" a filosof, který potřebuje naházet uhlí do sklepa. Film o rebelství proti režimu, kde jediným zobrazeným činem, který vykazuje určitý filmový drajv, pohyb směrem vpřed a proti něčemu (tedy žádné ohrané statické posedávání s perem nad stolem o podpisech či nepodpisech), je sebrání zapomenuté policejní čepice ze střechy auta VB a následný nástup na party se stylovým doplňkem na hlavě. Dřevěnost opakujících se motivů jako bílý papír nebo barvení plotu mlátí dveřmi. Dovedu si pak v kontextu čiré banality, jíž se film vyjadřuje, představit, že na velkolepě pojaté metafory se vstupy divadelní scény do reality je scenáristické duo po právu hrdé, ale bohužel se opět jedná o zcela zbytečný ornament, který nepřináší nic obohacujícího, natož originálního. A to raději ani nezmiňuji, že to měl být film o Havlovi. (05.02.2021)

„Taky bych ti měl něco říct. Ty nejlíp víš, že v určitých, abych tak řekl soukromých záležitostech, nejsem tak úplně morálně pevný…“ - „A nemoh bys mi to jednou prostě neříct?“ - „Když já ti nechci lhát.“ Snahu o zlidštění a poukázání na fakt, že to byl krom jiného „taky jen chlap se slabostí pro ženy“ určitě beru, ale…když on mě ten film nechal docela chladným. Ne snad proto, že by byl natočen nějak odtažitě, ale neobsahuje (alespoň z mého pohledu) nějaké emoce, které by se mnou hnuly. Dvořák si svou předlohu zjevně pečlivě nastudoval, přesto je jeho ztvárnění tak nějak jalové. Což se dá říct o i většině dalších postav s čestnou výjimkou Hofmannova „Lanďáka“, který se vyřádil a jako na jediného mě bavilo se na něj koukat. Předchozí Horákova Domácí péče mě zaujala víc, měla navrch věci, které Havlovi chybí, což z něj dělá film veskrze průměrný, bez větších negativ, ovšem ani kladů. „My všichni jsme věděli, do čeho jdeme, a šli jsme do toho s tímto rizikem dobrovolně.“ - „Všichni…i všechny ty děti, které teď budou dlouhé roky bez rodičů?“ (28.02.2021)

// Jako ty čtyři hvězdy jsou hodně na hraně a objektivně to prostě není tak komplexní a precizně zpracovaný portrét, jaký by si pan prezident zasloužil - o tom žádná. Na druhou stranu, jako příběh muže, který nebyl bez chyb, ale postupně získával sebevědomí k tomu, aby mohl vést, to na mě fungovalo báječně. Metafory nebyly tak banální, jak jsem se bál, naopak jsem ocenil, že se někdo snažil rozvést psychiku hlavní postavy i jinak než pouhým dialogem, herecky bez problému (na konci se Dvořák v Havlovi regulérně ztratil), řemeslně to taky vypadalo jak mělo a byť už to v určitých chvílích řešilo celou tu zápletku se ženami až zbytečně skandálně (večeře...), těmi výslechy a posledními deseti minutami si mě to nakonec získalo. Chybující film o chybujícím člověku, budiž. 7/10 (09.08.2020)