Havel

Nejsem zrovna politický člověk a o našem prvním českém prezidentovi vím jen ty nejznámější věci, takže jsem přistupoval k Havlovi s hodně neposkvrněným štítem a s jistým očekáváním, které ve mně vzbudilo především herecké obsazení a až děsivě autentická podoba mezi Václavem Havlem a Viktorem Dvořákem. Jsem si vědom toho, že má osoba Havla hodně příznivců stejně jako odpůrců, a je-li tento životopisný snímek alespoň z půlky založený na pravdě, tak je pro mě Havel jako člověk jak morálně silný, tak i slabý. Trochu mě zarazila počáteční zkratkovitost snímku a (pro neznalce jako jsem třeba já) i jistá anonymita postav - Patočku a Landovského jsem si hned s Havlem nespojil, byť je Hofmann Landovskému velmi podobný. Divadelní metafory alá "svět a život je jedno velké a nekonečné drama" se mi na jednu stranu líbily, zároveň mě však rušila ta jejich (pochopitelná) teatrálnost. Co se hereckých výkonů týká, tak jsem byl vesměs spokojený: Bylo vidět, že si dal Dvořák na své roli záležet, přičemž mu přesvědčivě sekundovala Anna "Olga" Geislerová a Martin Hofmann, který se postaral o několik humorných scén. I přes skvělé obsazení a solidní námět jsem však postrádal jakoukoli silnější scénu, která by mě vysloveně uzemnila - snad jen závěrečná příprava na proslov k tomu měla nejblíž. V neposlední řadě musím zmínit slušnou hudební stránku a práci s kamerou (viz detaily). (24.07.2020)

Přicházení. S pokorou, nerozhodností a strachem před prázdnou A4. Střetnutí banality a niternosti i na úrovni metafor, kterému lze s výjimkou závěru vyčíst emoční přešlapování nad tématem lidské slabosti a odvahy. Královské reggae Dvořák i Hofmann nekrotící živel jménem Lanďák v rámci možností precizní. Posledních pár minut a záběry u titulků pro mě znamenaly krutou připomínku současnosti, kdy ti dva orgáni na nejvyšších postech nehledají u morálky pevnost, ale dno.. (06.09.2021)

Mohl by už někdo natočit film o normalizaci, kde deset sekund po započnutí "rizikové" scény typu diskuze v bytě nebo oslava v kulturáku nevrazí do dveří zelené uniformy? A kde den co den od roku 1968 do roku 1989 nestojí před bydlištěm hrdinů nenápadné VAZy s podřimujícími příslušníky? Kde se drtivá většina scén neodehrává na podzim, protože klišé o "šedivosti" všeho a všech? Přítomnost mechanismů "dohlížení a trestání" lze přece zobrazit mnohem rafinovaněji. Zde se ale jedná o neuvěřitelně povrchní dílo v čemkoliv, co se snaží popisovat. Film o střídání žen bez sexu. Film o politikovi bez politiky, spisovateli bez psaní a mysliteli bez přemýšlení (vrcholným intelektuálním výkonem filmového Havla je nápad se zprávou V PÁTEK U MĚ DOMA napsanou na krabičce cigaret, scéna trvá nápadně dlouho a celý onen proces je zaznamenáván až podezřele puntičkářsky...koho jiného než Havla by mohlo něco tak úžasného napadnout, že?). Film o velmi konkrétním společenském millieu, kde celou složitou síť vztahů a dohod představuje jediný bodrý "buddy" a filosof, který potřebuje naházet uhlí do sklepa. Film o rebelství proti režimu, kde jediným zobrazeným činem, který vykazuje určitý filmový drajv, pohyb směrem vpřed a proti něčemu (tedy žádné ohrané statické posedávání s perem nad stolem o podpisech či nepodpisech), je sebrání zapomenuté policejní čepice ze střechy auta VB a následný nástup na party se stylovým doplňkem na hlavě. Dřevěnost opakujících se motivů jako bílý papír nebo barvení plotu mlátí dveřmi. Dovedu si pak v kontextu čiré banality, jíž se film vyjadřuje, představit, že na velkolepě pojaté metafory se vstupy divadelní scény do reality je scenáristické duo po právu hrdé, ale bohužel se opět jedná o zcela zbytečný ornament, který nepřináší nic obohacujícího, natož originálního. A to raději ani nezmiňuji, že to měl být film o Havlovi. (05.02.2021)

Neurazilo, pobavilo, nenadchlo. Kontroverznejším témam sa to vyhýba, ale zrejme preto, že ide o čiastočne film vytvorený v takzvanom štátnom záujme - produkovaný Českou televíziou, podporený príspevkom štátneho fondu. Navyše, vo filme sa vyfajčí zhruba tisíc cigariet, čo je asi najviac od filmu Kouř. A okrem toho, mať na hrade zjavného bonvivána, sukničkára, rebela i buržujského synáčika v jednom - priznajme si, kto by nechcel mať aspoň raz takého prezidenta? Tak veľmi sa odlišujúceho od zástupu dôstojných pánov, smiešnych politrukov, vyšinutých egomaniakov či ľahko zabudnuteľných persón. Môžem mať voči VH tisíc výhrad (aj mám), ale to, že prijal Franka Zappu, Rolling Stones, Lou Reeda a Plastic People of the Universe na Pražskom hrade, ako oficiálne návštevy prezidenta, si zasluhuje absolutórium. To, že Vratislav Brabenec odchádzal z oslavy jeho narodenín pomočený a váľajúci sa po chodníku si zaslúži fľašku šampanského (a nie výsmech a urážky od Rossa Hedvička, ktorý o tejto skvelej udalosti a radostnej zvesti zverejnil fotodokumentáciu - a áno, Vráťa Brabenec je elita národa). Ak už rebel, sukničkár a opilec, tak aj v úrade, prečo nie. Aj s rovnako naladenými kamošmi z mokrej štvrte. Poznámka: Zopár kolegov užívateľov tu skuhrá, že málo myšlienok, prejavov a hier vo filme. Ja hovorím: našťastie. Úvahy patria na papier, hry do divadla, prejavy na námestia alebo do parlamentu. Ak by sa toto dopustilo, vznikol by ďalší z radu pekelne toporných a nudných filmov. Okrem toho, Ivan Martin "Magor" Jirous sa pomerne dlho pohyboval v Havlovej blízkosti, pred aj po revolúcii. Za nejakého myšlienkového inšpirátora, radcu alebo motivátora lebo filozofa ho nikdy, naozaj nikdy pri osobných rozhovoroch neoznačil. Nespomínal ho totiž vôbec. Za skutočného myšlienkového umeleckého a filozofického guru považoval Egona Bondyho. Myslím, že viem prečo. Pretože Vašek Havel v porovnaní s Egonom Bondym žiadny veľký mysliteľ nebol, max taký populárny rétor. (09.11.2020)

Jak si Václava Havla pamatujeme? Skrze jeho hodnoty, které ctil, skrze jeho důvěru ulice/obyčejných lidí, skrze jeho jméno za hranicemi, skrze jeho prozápadní orientaci, skrze smysl pro humor, jisté rebelství, skrze jeho první novoroční projev, který nešetřil kritikou poměrů v zemi, která podle něj „nevzkvétá”. A pro mnoho jiného. Chápu, že si tvůrci nevybrali Havlovu prezidentskou kariéru a končíme jeho vstupem na balkon před zaplněné Václavské náměstí, ovšem… zoufale mi chybělo, že jsem ve snímku režiséra Slávka Horáka neviděl Havla s někým diskutovat, neviděl scénu, která by ukázala sílu jeho slova, jeho intelektuálství. Tenhle Havel prostě nepřináší nic nového. Jen nabízí pár momentů z morálního dospívání chybujícího manžela a dramatika. A pozdějšího nepravděpodobného hrdiny. Ano, Viktor Dvořák je mu místy hodně podobný, ovšem živelnost přítele Pavla Landovského (Martin Hofmann) mě bavila o dost víc. Dvořák se místy hodně upíná k Havlově charakteristické výslovnosti hlásky r (a typickým řečnickým pomlkám), jenže někde v půlce jeho soustředěnost klesá a v dikci není úplně důsledný. Nevyčítám mu to, ale prostě je to znát. Přesto klobouk dolů. Naopak přes prsty by měl dostat zvukař. Nechápu, jak to mohlo po zvukové stránce projít. Buď jsem nahluchlý, ale některým dialogům bylo zoufale špatně rozumět. Hudební podkres, kamera nebo výprava jsou fajn, ovšem scénář je prostě neobjevný. Celku chybí emoce. A čekal jsem, že mě to zasáhne mnohem intenzivněji. (16.11.2020)