RoboCop

Vyjímečná klasika 80. let, která byla míněna režisérem úplně jinak, než ji nakonec diváci pobrali a pochopili. Kritika společnosti, zákona, zákonodárců a výkonných složek, stejně jako vývoj rodiny byl diváky přijat jako brutální akční film a omylem se stal i jistým kultem (a dokonce konkurentem prvního Terminátora!!!). Robocop od Verhoevena je dodnes zejména velmi zajímavý film. Něco takového se v 80. letech hned tak nevidělo a myslím, že hodnota a význam filmu je patřičně doceněn až dnes postmoderní diváckou společností. I tak se z mého hlediska jednalo spíše o experiment, který si zaslouží jisté uznání, ale žádnou excelentní výjimkou z hlediska filmolvého umění (a to ani v oblasti akčních filmu) není... (07.12.2007)

Nejlepším filmem o zmrtvýchvstání Ježíše Krista je původní RoboCop! Tedy pokud se do úvahy berou i alegorie. Kultovní RoboCop Paula Verhoevena patří mezi nejlepší akčňáky 80. let, který s odstupem času zcela odpovídá době svého vzniku, přesto i po letech má velmi výraznou pozici.   Samotný Verhoeven chtěl do filmu skutečně zapojit podobu se zmrtvýchvstáním Ježíše Krista, především chtěl ovšem natočit takový klasický western v dystopickém prostředí. Původní RoboCop poté nejen víceméně dokázal předpovědět budoucnost města Detroit a též budoucnost, pod povrchem akčního béčka se ovšem navíc skrývá i parádní satira, která si utahuje z americké okázalosti i oslavy násilí. Toho je v samotném RoboCopovi ostatně požehnaně.   RoboCop je zároveň příběhem o souboji člověka se strojem, v tomto případě i v rámci psychologické roviny, kdy se kyborg musí vyrovnávat se svou minulostí člověka a snažit se přitom alespoň částečně nepřijít o své lidství. Prohnilost korporátních společností, korupce, boj s identitou i lidskostí. S odstupem času RoboCopovi na kráse ubírají především pořád tak trochu zastaralé digitální efekty (i když má souboj s ED-209 pořád své kouzlo) a přesto je to i po 35 letech solidní akční podívaná, která je pod povrchem přeci jen víc než pouhou akční podívanou.   RoboCopem se sice mohli stát Arnold Schwarzenegger nebo Rutger Hauer, volba nakonec ovšem padla na Petera Wellera. Především i proto, že mě dle Verhoevena ideální čelist, což je i u RoboCopa tak trochu klíčové. Weller se následně projevil jako skvělá volba, která v rámci možností z této role vymačkala maximum a i pod vrstvou make-upu a většinu času především masky, ze které šlo skutečně vidět pouze čelist Weller vymačkal maximum a skutečně dokázal dát duši ochránci Detroitu, kterému by člověk nechtěl zkřížit cestu.   Skvělý soundtrack Basila Poledourise, především ústřední hudební motiv, který patří mezi ty nejlepší hudební motivy 80. let. Tenhle hudební motiv dokáže přesně prodat atmosféru téhle brutální, zábavné a především chytré akční podívané, která s odstupem přesně definuje Verhoevena jako výjimečného tvůrce, kterému by dneska dost možná dveře do Hollywoodu už nikdo neotevřel......... (22.03.2022)

Americký debut nizozemského filmaře Paula Verhoevena, který nejdřív scénář k Robopoldovi vyhodil do koše, aby ho následně manželka přesvědčila, že na tom přece jenom něco je a že má spoustu podvratných spodních tónů. Film, který prvně vznikal jako další z tuctových béček za pouhých 13 milionů dolarů (a vydělal na sebe čtyřnásobně!) u společnosti Orion, zodpovědné například za prvního Terminátora, obsahuje všechna typická verhoevenovská témata - nemyslím tím zrovna to neustále omílané násilí, ale především krizi identity. Ve středobodu každého Verhoevenova snímku stojí tělo, v připadě RoboCopa tělo lidské, společenské, sociální a politické. Bludný Holanďan jakožto pozorovatel cizí země reflektuje 80. léta jako ryze reaganovskou éru, v níž je společnost ovládána zkorumpovanými a zločinnými korporacemi, přichází komercionalizace a otupění příjemce (trefné televizní reklamy či pořady) a hlavně nefunkčnost mýtů jako takových. Není se ani čemu divit, že se zde staví na westernových a komiksových půdorysech. Novodobý příběh Ježíše (rozstřílení Murphyho připomínající ukřižování Krista, přihlížející parťačka Lewisová jako Marie, následné vzkříšení a závěrečná chůze ve vodě) přicházejícího spasit Ameriku se dočkal dvou slabších pokračování (druhý, nedoceněný díl režírovaný komiksovým autorem Frankem Millerem, přehodil výhybku z leva do prava, třetí trpí úlitbou na dětské diváky a Roba vyřadil na delší dobu z provozu) a velice slabého seriálu a na základě něj ještě horších televizních filmů. (04.08.2007)

„Děkuji za spolupráci. Dobrou noc.“ Verhoeven se zde prostě nezapře. Hned při selhání bojového stroje má divák možnost setkat se režisérovými libůstkami; smyslem pro neotřelý humor, krví a lidskými vnitřnostmi, které rezonují během filmu ještě mnohokrát. Pak sice divák musí přistoupit na to, že z té „fašírky“ se ještě podařil vykřesat život (dost naivní), ale pokud to udělá, čeká ho nejen klaďas, kterému prostě nejde nefandit, ale i zábavná akční podívaná. Nutno dodat, že sci-fi, ostatně jde o robota s organickým jádrem, ve kterém se probudí vzpomínky. To, co tuhle podívanou oživuje, ale místy i táhne ke dnu, je technická stránka spolu s triky. Na jedné straně jde o velmi kvalitní práci, ovšem v případě scén s EDem 209 jsem se musel nechtěně smát nad tou nedokonalostí (nejen zub času zapracoval). Trošku škoda, zvlášť když se vydařily i masky. V celkovém hodnocení to ale musím promítnout a zastavit se na solidních 4*. „Tolik jsem se bála. Děkuju vám! Děkuju vám!“ - „Madam, utrpěla jste emocionální otřes. Uvědomím krizové centrum.“ (22.09.2017)

Hodnotit podle toho, jak tenhle film vnímám dnes, to znamená podprůměrnými dvěma hvězdičkami pro typické akční SF béčko z let osmdesátých (s momentálně už směšnými efekty a slabými hereckými výkony), nebo dát 4 až 5 hvězdíků s ohledem na nadšení, když jsem film viděla poprvé coby puberťačka? Je to zapeklité dilema, které jako obvykle vyřeším kompromisem, tedy mírným nadprůměrem. Dlužno dodat, že "RoboCop" si nikdy mé srdce tak docela nezískal, ale bavil mě a vždy jsem padouchům přála pořádnou nakládačku:-). 65% (29.10.2009)