Společnost mrtvých básníků

Scénář: Tom Schulman .. Neberte dětem jejich sny nebo zbudou ze Společenstev jen mrtvý básníci… Peter Weir je takový pomalý, osobitý vypravěč a jeho filmy na mne mají obsahově i formálním podáním spíše kladný dopad, který i protentokrát přinesl poctivý divácký zážitek. Touto rolí si Robin Williams utvořil svoji škatulku přátelských profesorů nad věcí. (09.10.2007)

Bezpochyby jde o velice dobrý film, skvěle natočený, s výborným scénářem a zajímavým podtextem, ale něco mi tam malilinko vadilo nebo chybělo... Těžko přesně pojmenovat co, ale neměl jsem z toho ten pětihvězdičkový dojem jako mnoho lidí tady. Několikrát tu byla zmíněna "nenápadnost" Weirových filmů, ale tenhle kus mi přišel nenápadný až příliš. Místy mi Společnost mrtvých básníků připomněla (vzdáleně) Andersonův film Kdyby.., děj se odehrával ve stejném prostředí a společná byla i touha hlavních hrdinů po svobodném myšlení, vyjádření a nepodléhání ztuhlosti školních řádů (Carpe diem...). Nicméně Společnost mrtvých básníků je přece jen o něčem jiném. Kdyby.. je alegorie, kdežto Weirův film jde do všeho zpříma a bez oklik, má jasnou zápletku, tragické výústění i působivé finále. Moc se mi líbila scéna, kdy student četl úvod do poezie od jednoho ctihodného autora, jenž požitek z poezie měřil takřka matematicky, a především komentář k němu pronesený učitelem Keatigem:"Exkrement... To si myslím o panu J.Evans Pritchardovi, PhD...Neklademe tady nějaké potrubí. Tohle je poezie!! Není to žádná písničková soutěž: 'Mně se líbí Byron - dám mu 42, ale špatně se na něj tancuje...' " Robin Williams v roli Johna Keatinga byl dobrý, ještě víc se mi líbil student, kterého hrál Ethan Hawke. Ve filmu mi ale chyběla nějaká výraznější a poutavější atmosféra. Pěkné 4 hvězdičky. (11.07.2006)

Co tím chtěl básník říci třído?-- Ehm, že mu to pálilo?.. Má nejdementnější odpověď za kterou se budu stydět ještě šest stop pod zemí. Básníky obdivuju opravdu moc, protože vyjádřit své pocity slovem, větou či rýmem, je práce těžká, ale pro básníka určitě opěvovaná. Společnost mrtvých básníků patří mezi ty druhy filmů, kdy byste se nejraději zavrtali do peřin s knížkou od Arthura Rimbauda a četli a četli až do bezvědomí. Peter Weir uchopil scénář pevně pod svá křídla a z herců vydoloval maximum, takže o špatné odvedené výkony nezavadíte. Čas probuzení byla podle mě nejlepší role Robina Williamse. Ano výstřední John Keating je famózně zahraný, ale jsem přesvědčen že jako doktor Malcolm Sayer byl přeci jen více hlubší a zajímavější tvor. Carpe Diem..až na věky chlapče, až na věky. (02.01.2008)

Mám rád tvorbu Petera Weira - což nic nemění na tom, že Společnost mrtvých básníků prostě nedokážu/neumím ocenit. Neobyčejně vypjaté herectví hochů mi - zejména v samotném závěru - způsobovalo křeče od smíchu a je mi fuk, nakolik je takové tvrzení hloupé a povrchní. Netoužím se bavit u vážně míněných scén (pokud je netočí Asylum a spol.) a netoužím se ošívat u příběhových linek, kterak hoši bojují za divadlo a po nocích si čtou básničky v jeskyni. Navzdory krásné myšlence milerád vytknu i předvídatelnost, naivitu a prapodivné útoky na emoce. Totálně mimo mě, tahle Společnost. (17.12.2014)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)