Jaroslav Marvan

Jaroslav Marvan se narodil 11. prosince 1901 na Žižkově v Praze. Od konce 20. let byl ženatý s Marií Marvanovou (s herečku Národního divadla, tragicky zesnulou Alenou Jančaříkovou měl od roku 1960 dceru Alenu Marvanovou). Marvan byl velmi pečlivý, přesný, zodpovědný, připravený, na divadle vždy uměl perfektně text. Lpěl na minutové přesnosti a nerad měnil návyky a byl velmi konzervativní. Věci v jeho bytě měly své pevné místo, i v oblékání si vždy potrpěl na nenápadnou decentnost.

Nejdříve odmaturoval na reálce (1919). Vstoupil do služeb pražského Zeměpisného ústavu a poté Ředitelství pošt. Byl pracovně vyslán až na Podkarpatskou Rus do Užhorodu (1920 – 1923). Již zde se začal věnovat ochotnickému divadlu (poté také v Praze, např. v žižkovském divadle Deklarace či ve Švandově divadle). V úřadě pracoval až do roku 1926.

Načež se stal se hercem Divadla Vlasty Buriana (1926 – 1943). Za čas se stal po Vlastu Burianovi jedním z pilířů tohoto divadla. Přestoupil do Vinohradského divadla (1943 – 1950), poté přešel do Městských divadel pražských (1950 – 1954). Odtud odešel do činohry Národního divadla (1954 až 1972). Z Národního odešel na vlastní žádost do penze.

V Divadle Vlasty Buriana byl, se svým charakteristickým střízlivým a zásadně nevzrušivým přístupem a absencí různých citových vzplanutí, opakem výbušnosti a energičnosti Vlasty Buriana. Marvanova nejplodnější herecká léta se projevily v Městských divadlech, kde vytvořil své nejlepší role („Veselé paničky windsorské“, „Zdravý nemocný“, „Tartuffe“, „Jacobowski a plukovník“ aj.).

V Národním divadle již tolik příležitostí nedostával. Vytvářel různé menší postavy, úředníky, bodré tatíky a rovněž tragické a tragikomické postavy (policista Šalva ve hře „Kavkazský křídový kruh“, Chrobák v Čapkově „Ze života hmyzu“, továrník Werle v „Divoké kachně“, Sigelius v „Bílé nemoci“, Billy Rice v „Komikovi“, obergruppenführer Helldorf v „Ďábelském kruhu“ a další). Marvanovo herectví bylo civilní a realistické. Pracoval jen s náznakem mimiky a střídmostí v gestu.

S filmovým herectvím začínal ještě v němém filmu. Ve svém prvním, s názvem DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK, ztvárnil strážníka. Dále ve němém období ztvárňoval malé roličky strážníka (FALEŠNÁ KOČIČKA), nádražáka (PANTÁTA BEZOUŠEK), senátora (LÁSKY KAČENKY STRNADOVÉ), ruského důstojníka (ŠVEJK V RUSKÉM ZAJETÍ), starosty (PÁTER VOJTĚCH), číšníka (MODRÝ DÉMANT), slovanského knížete (SVATÝ VÁCLAV), srbského majora Blagotiče (PLUKOVNÍK ŠVEC).

Už prvním zvukovém filmu C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK (1930), kde sehrál vojenského sluhu, začala dlouholetá filmová spolupráce s Vlastou Burianem. Osvědčil se jako jeho výborný „přihrávač“ a to téměř ve všech jeho filmech: TO NEZNÁTE HADIMRŠKU (generální ředitel Bruckmann), FUNEBRÁK (otec svedené dívky), ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC (truhlář Kačaba), POBOČNÍK JEHO VÝSOSTI (plukovník), REVIZOR (hejtman Anton Skvoznik – Dmuchanovský), HRDINNÝ KAPITÁN KORKORÁN (inspektor Pačes), NEZLOBTE DĚDEČKA (profesor Karner), HRDINA JEDNÉ NOCI (starosta města), TŘI VEJCE DO SKLA (lékař), DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ (baron), U POKLADNY STÁL... (lékař Osvald Bruner), ULICE ZPÍVÁ (klaun Josef Rozhuda), KATAKOMBY (přednosta úřadu Sýkora), BARON PRÁŠIL (otec Bedřich Emanuel Benda), PŘEDNOSTA STANICE (generální inspektor Jiří Kokrhel), PROVDÁM SVOU ŽENU (ředitel Kamil Merhaut), RYBA NA SUCHU (starosta Jaroslav Hořánek) a ZLATÉ DNO (kupec Neškudla).

V meziválečném a válečném období druhé světové války vytvořil přes 90 postav. Většinou to byly role vojenských šarží, ředitelů, sekčních šéfů, obecních hodnostářů, lékařů, profesorů, četníků, dozorců, inspektorů. Takových postav, které se ve filmu objeví třeba jen v jediné scéně, stihl za jediný rok zahrát třeba v patnácti snímcích. Například: GRANHOTEL NEVADA (majitel léčebny), JEDNA Z MILIONU (policejní komisař), ARMÁDNÍ DVOJČATA (bankéř Novák), POZNEJ SVÉHO MUŽE (statkář Králíček), DVA TÝDNY ŠTĚSTÍ (generální ředitel Novák), TETIČKA (příbuzný Dusbaba), NEBE A DUDY (továrník Bartoš), KAREL A JÁ (cihlář Tonda), ROZTOMILÝ ČLOVĚK (advokát Kouřil), VALENTIN DOBROTIVÝ (přednosta kanceláře Bureš), MĚSTEČKO NA DLANI (rada Zimmerheier), TANEČNICE (ředitel ND), ŠŤASTNOU CESTU (ředitel obchodního domu), POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (purkmistr), PAKLÍČ (podvodník Škarda), PRSTÝNEK (farář), ŘEKA ČARUJE (přítel Jaroslav Lebeda), 13. REVÍR (inspektor Čadek) atd.

Největší slávu u diváků si získal rolemi profesorů ve filmech CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939) a ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA (1938). Jeho výrok z tohoto snímku „Co je štěstí? M – ú – ú – ú – ška jenom zlatá...!!,“ takřka zdomácněl.

Po válce jeho hvězdná sláva a popularita dosáhla samého vrcholu. Vytvářel role dobráckého Bohumila Vosáhla (PRÁVĚ ZAČÍNÁME), dvojroli Bořivoje a Jaroslava Kohouta (POSLEDNÍ MOHYKÁN), tramvajáka Martina Plechatého (NIKDO NIC NEVÍ), Bartoška (ČAPKOVY POVÍDKY), mašinfíry Matyse (ŽELEZNÝ DĚDEK), starého Javorina (VESELÝ SOUBOJ), starého plavce Váni (PLAVECKÝ MARIÁŠ), předsedy Václava Řeháka (HUDBA Z MARSU) či ředitele Lišky (CIRKUS BUDE!). Velkou slávu získal díky filmům o nerudném revizoru Gustavu Andělovi ve filmech DOVOLENÁ S ANDĚLEM (1952) a ANDĚL NA HORÁCH (1955). Měl se ještě na natáčet film ANDĚL U MOŘE. Nakonec z natáčení sešlo.

V pozdějším věku se uplatnil například jako král v pohádkách O MEDVĚDU ONDŘEJOVI (1959) a ŠÍLENĚ SMUTNÁ PPRINCEZNA (1968). Dále hrál ve filmech TÁTO, SEŽEŇ ŠTĚNĚ! (šéfredaktor) ČINTAMANI A PODVODNÍK (policejní rada), FANTOM MORRISVILLU (Brumpby) a další. Jeho úplně poslední rolí byl správce Karlštejna Ješek z Vartenberka v muzikálu NOC NA KARLŠTEJNĚ (1973). Marvanovy starší role přibližují krátkometrážní a středometrážní sestřihy JAROSLAV MARVAN (1959), SÓLO PRO JAROSLAVA MARVANA (1971) a JÁRI (2003) z cyklu SOUKROMÉ ŽIVOTY.

Popularitu na konci života získal životní rolí rady Karla Vacátka v seriálu HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (1968). Na úspěch seriálu navazovaly čtyři celovečerní filmy (PĚNIČKA A PARAPLÍČKO, PARTIE KRÁSNÉHO DRAGOUNA, VRAŽDA V HOTELU EXCELSIOR a SMRT ČERNÉHO KRÁLE) a jeden televizní (ŠTĚDRÝ VEČER PANA RADY VACÁTKA).

Marvan spolupracoval rovněž s rozhlasem a televizí (VYHNANSTVÍ, MAGDALENA DOBROMILA RETTIGOVÁ, ZLOČINE, TVRDOHLAVÁ ŽENA A ZAMILOVANÝ ŠKOLNÍ MLÁDENEC, METELICE, SVĚTÁCI, EXISTUJE VLASTNĚ MR. JOHNS, LUCERNA, PŘÍBĚH DUŠIČKOVÝ, FAVORIT, STARÝ BURGUNĎAN, OBŽALOVANÁ, NECHCETE JET DO BEMBRLY?, PRODEJ apod., a rovněž seriály BROUČCI, SOUDNIČKY, F. L. VĚK a již zmínění HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO).

Skvělé herectví Jaroslava Marvana dokazují rovněž ceny, kterými ho vládnoucí režimy poctily. Za film KATAKOMBY (1940) získal Národní cenu (1941). V roce 1951 byl jmenován laureátem Státní ceny. Dostal titul Zasloužilého umělce (1955) a taktéž Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1958). Národním umělcem byl jmenován v roce 1971. Za herecký výkon ve filmu BYLO TO V MÁJI (1950) mu byla udělena Státní cena II. stupně (1951) a za TV seriál HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (1968) dostal Zlatého krokodýla (1970) a Múzu filmových diváků Thalii za rok 1969 (1970). Na Filmovém festivalu pracujících (FFP) obdržel Cenu za herecký výkon (1971) za snímek PARTIE KRÁSNÉHO DRAGOUNA (1970).

Marvanova herecká dráha přežila 3 režimy, aniž by něco utrpěla, v každém si dokázal uchovat svoji lidskou tvář a svoji pověst. Jediné, co by se mu dalo vytknout bylo, že když byl Vlasta Burian po válce nařčen z kolaborantství vůbec se ho nezastal, spíš naopak – to on ho ještě více obviňoval. I když mu dřív Burian hodně pomohl. Podle domněnek Marvan intrikoval proti Burianovi dokonce už za války.

Jaroslav Marvan zemřel 21. května 1974 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti tří let. Posmrtně vyšly ve dnou verzích jeho memoáry „Nejen osobě“ (1975, 2002), „Jaroslav Marvan vypravuje“ (1975) a „Herecké eso“ (1995). O jeho životě a díle byly vydány studie „Jaroslav Marvan“ (1967), „Soukromý život Jaroslava Marvana“ (1996) a „Známý neznámý Jaroslav Marvan“ (2003).

Jaroslav "krib" Lopour