Peter Bogdanovich

„Ve skutečnosti neexistují ‚staré‘ filmy – pouze filmy, které jste už viděli a ty, které jste ještě neviděli.“

Peter Bogdanovich – milovník mladých dívek, starých filmů a černobílé kamery, americký filmový režisér, herec, producent, spisovatel, historik a kritik.

Byl jedním z představitelů „Nové americké vlny“ a jeho tvorba byla oceněna nominacemi na Cenu Akademie, Golden Globe, Zlatou palmu v Cannes nebo Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu. Obdržel Cenu newyorských filmových kritiků, cenu BAFTA, Satellite Awards, byl vítězem na festivalech v Bostonu, Benátkách, Denveru, San Sebastianu nebo Locarnu. Jeho knihu „Who the Devil Made It“ ocenila Asociace filmových kritiků v L.A. a organizace National Board of Review v NY. Za režii hudebního dokumentu Tom Petty and the Heartbreakers: Running Down a Dream z roku 2007 obdržel cenu Grammy.

Bez nadsázky se dá říct, že jméno Bogdanovich bylo ve světě umění známé už před Peterovým narozením. Jeho otec Borislav (1899–1970) byl slavný srbský malíř a pianista. Studoval výtvarné umění v Paříži, v Bělehradě působil ve významné umělecké skupině Twelve a díla inspirovaná impresionisty a postimpresionisty vystavoval v galeriích celé Evropy. V roce 1940 se prosadil i v USA po boku současníků jako Kandinski, Miró nebo Beckman. Jeho obrazy jsou k vidění v mnoha státních i soukromých sbírkách a vlastnily je celebrity jako Cary Grant, James Stewart nebo Cybill Shepherd. Peterova matka Herma (1918–1979) pocházela z bohaté rakouské židovské rodiny, manželovi dělala kurátorku, asistentku a po Borislavově smrti pečovala o jeho odkaz.

Peter Bogdanovich se narodil v Kingstonu ve státě New York, krátce potom, co jeho rodiče v květnu 1939 dorazili do NY. Oficiálně připluli na návštěvnická víza na Světovou výstavu, reálně ale prchali z Evropy před nacismem. Teprve v sedmi letech se Peter dozvěděl o existenci staršího bratra Antonije (Tonka) a až v dospělosti o okolnostech jeho smrti v roce 1938, kdy na něj v jeho necelých dvou letech spadl hrnec vařící polévky. V dubnu 1952 se narodila sestra Anna Thea, pozdější herečka, producentka a skladatelka nominovaná na cenu Emmy.

Peter už v mládí propadl filmu – ročně shlédl přes 400 titulů, o kterých si vedl kartotéku s podrobným hodnocením. Od 12 do 30 let tak nasbíral informace o zhruba 5 000 filmech. V roce 1957 dokončil studium na newyorské Collegiate School, poté studoval herectví na konzervatoři Stelly Adler. Po studiu působil jako žurnalista v Muzeu moderního umění v NY, kritik pro časopisy Esquire a Film Culture a věnoval se divadelnímu herectví na off-broadwayských scénách. V roce 1959 zde dostal šanci režijně debutovat a úspěšně uvedl drama The Big Knife Clifforda Odetse s Carrollem O'Connorem v hlavní roli. V roce 1962 se oženil s Polly Platt, se kterou měl dvě dcery Antonii a Sashy (1970). O dva roky později se přestěhovali do Los Angeles, aby se zkusili prosadit v Hollywoodu.

„Drama je snadné, těžká je komedie.“

Jeho první režisérskou prací bylo Voyage to the Planet of Prehistoric Women (1968), svérázná předělávka sovětské sci-fi Planeta bouří (1962). Film vznikl, když Peterův přítel, producent Roger Corman koupil práva na ruský film a najal ho k dotočení scén s Mamie Van Doren. Bogdanovich na filmu pracoval s manželkou pod jménem Derek Thomas. Plnohodnotným filmovým debutem se stal krimithriller Terče (1968), opět v Cormanově produkci a námětem Polly. Film měl příznivé kritiky, ale finančně si nevedl dobře. V roce 2003 byl zařazen na seznam „1001 filmů, které musíte vidět než zemřete“.

Průlom se mu povedl uvedením Posledního představení (1971). Kriticky i divácky úspěšné drama obdrželo řadu cen včetně osm nominací na Cenu akademie, z nichž dvě herecké získalo. Zároveň ho ale kvůli románku se začínající Cybill Shepherd stálo manželství. Ironií je, že právě manželka Polly prosadila obsazení Cybill do filmu. Vztah se Cybill nakonec trval přes osm let (1971–1978) a přestože se s Polly rozvedli, nadále spolu spolupracovali. Následný úspěch komedie Co dál, doktore? (1972) s Barbrou Streisand a Ryanem O'Nealem vystřelil Petera do pozice úspěšného tvůrce. Po úspěchu Papírového měsíce (1973), ve kterém zazářilo duo Ryan a Tatum O´Nealovi, přičemž Tatum se stala dosud nejmladší držitelkou Oscara, se Peter zařadil do hollywoodského seznamu top režisérů.

Se stoupající slávou mu byla nabídnuta režie několika pozdějších hitů jako Kapsy plné dynamitu (1971), Kmotr (1972), Útěk (1972), Vymítač ďábla (1973) nebo Takoví jsme byli (1973) a Čínská čtvrť (1974), ale v některých případech sám odmítl, jindy si držitelé práv prosadili své tvůrce. V roce 1972 spolu s Francisem Fordem Coppolou a Williamem Friedkinem založili The Director Company, nezávislou společnost financovanou Paramount Pictures. Smlouva se studiem garantovala vznik minimálně dvanáct titulů ročně s rozpočtem maximálně tři miliony na film. Bohužel vnitřní problémy a neshody vedly k tomu, že společnost natočila pouze tři filmy – Papírový měsíc (1973), The Conversation (1974) a Daisy Miller (1974) a zanikla.

„A pak jsem si vzpomněl na něco, co mi řekl Leo McCarey: ‚Vždy všechno splať‘.“

Následující Peterovy filmy pak nenaplnily očekávání. Snaha prosadit Cybill do svých filmů, výběr námětů, jejich neúspěch u diváků a kritické ohlasy přinesly sérii kasovních i uměleckých propadáků, které nezachránily ani hvězdy typu Burt Reynolds, Cloris Leachman nebo Madeline Kahn. Krize vyvrcholila na konci léta 1980 při natáčení romantické komedie A všichni se smáli (1981) s Audrey Hepburn a Benem Gazzarou. Vedlejší roli měla Dorothy Stratten, vdaná playmate Playboye 1979, se kterou Peter začal během natáčení žít. Když Dorothy svému manželovi v srpnu 1980 oznámila, že se do Petera zamilovala a chce se rozvést, zavraždil ji a sám se zabil. V důsledku negativní publicity nenašel film distributora a byl uveden v omezeném počtu kin až rok po natočení. Zklamaný Bogdanovich, toužící vytvořit odkaz Dorothy Stratten, koupil práva a chtěl film uvést sám. Navzdory příznivým recenzím a slušnému diváckému zájmu utopil v projektu přes 5 milionů dolarů a v roce 1985 musel vyhlásit bankrot. Problémy spojené s A všichni se smáli jsou spolu s westernem Nebeská brána (1980), gay krimi Na lovu (1980) a muzikálem One from the Heart (1981) obecně považovány za důvod konce Nové vlny, kdy měli nezávislí tvůrci prakticky neomezenou kontrolu nad svými filmy, které financovala velká studia.

Po smrti Dorothy se Peter staral o její matku Nelly a mladší sestru Louise. Už v roce 1981 začal psát monografii „The Killing of the Unicorn – Dorothy Stratten 1960–1980“, která nakonec vyšla v roce 1984. V knize mimo jiné obvinil Hugha Hefnera ze sexuálního obtěžování Dorothy. V původním konceptu použil slovo „znásilnění“, po Hefnerově hrozbě žalobou ho změnil na „svedení“. V roce 1985 Hefner přiznal, že v čase, o kterém Peter psal, pozval Dorothy na nahou koupel ve vířivce, nicméně napadení odmítal. Sám naopak obvinil Bogdanoviche ze vztahu se 16letou Louise Stratten. To Peter rezolutně popřel, faktem ale bylo, že platil za Louisino vzdělání a zařídil korekční operaci čelisti, což později bulvár použil jako důkaz o snaze vytvořit kopii Dorothy. Nelly Hoogstraten na Hefnera podala žalobu a Bogdanoviche veřejně označila za přítele rodiny, který „nikdy nebyl v sexuálním vztahu s ní, ani dcerou Louise“. Mediální šílenství proto způsobilo, když se Peter v prosinci 1988 s Louise oženil. Noviny kritizovaly rodinnou historii, téměř 30letý věkový rozdíl nebo údajnou snahu protlačit ji ve svých filmech. Společně natočili několik filmů a přestože se v roce 2001 rozvedli, stejně jako s první exmanželkou spolu dál pracovali.

V roce 1985 si Bogdanovich zvedl reputaci životopisným dramatem Maska (1985) s Cher a Ericem Stoltzem, aby své kvality dál utápěl v propadácích typu Texasville (1990) – neúspěšném pokračování Posledního představení, komedii Fraška (1992) nebo dramatu Lepší společnost (2001). Od propadáku Zamilovaný porotce (1988) se dokonce veřejně distancoval, poté co film výrazně přestříhal producent Dino De Laurentiis. Tyto i jiné důvody (například soudem nařízená pokuta 4,2 milionu dolarů za to, že nezaplatil 1,9 milionu za dům, který se zavázal koupit) vedly k tomu, že v roce 1997 musel opět vyhlásit osobní bankrot. Na jeho posledním celovečerním filmu Je prostě báječná (2014) mimo Jennifer Aniston a Owena Wilsona, pracovaly i dvě z jeho bývalých lásek. Exmanželka Louise se podílela na scénáři, expřítelkyně Cybill hrála vedlejší roli. Ani to bohužel nezabránilo neúspěchu. Paradoxně dnes jsou jeho díla, ve své době divácky neúspěšná, novými generacemi oblíbená a ceněná.

„Cher je jedna z nejtalentovanějších žen, jaké jsem kdy potkal.“

Herecky se Peterova práce dělí na tři časti – cameo, voiceover v ději a klasická herecká účast. Do přelomu milénia se objevuje převážně coby cameo nebo hlas ve vlastní tvorbě či u spřízněných kolegů, později se častěji prezentuje ve vedlejších hereckých rolích. Tyto novější filmy se však většinou řadí do druhé až třetí kategorie hollywoodské tvorby. Je ironií, že sám odmítl role v kvalitních filmech – mohl si zahrát vedlejší roli v Elektrickém jezdci (1979), byla mu nabídnuta role vojína Zaba (Robert Carradine) ve Velké červené jedničce (1980), na jejíž přípravě se podílel nebo mohl být sexistickým režisérem Ronem (Dabney Coleman) v Pollackově Toostie (1982).

Poprvé se objeví v malé roli návštěvníka pohřbu v Divokých andělech (1966), pro které zároveň výrazně přepíše původní scénář Charlese B. Griffitha, se kterým byl režisér Corman nespokojen. Peter také zastal pozici vedlejšího režiséra a Cormanova asistenta. Zahrál si v režijním krátkometrážním debutu Sofie Coppoly Lick the Star (1998). Jeho hlas zazněl v obou dílech Kill Billa (2003, 2004) jako hlas diskžokeje v klubu kde pracuje Budd (Michael Madsen). Tarantino chtěl původně použít hlasovou linku z Last Picture Show (1971), kde si Peter „zahrál“ stejnou roli, nakonec však oslovil přímo jeho.

V roce 2000 se stal součástí Rodiny Sopránů (1999–2007) jako psychiatr Elliot Kupferberg, přičemž jeden díl v páté sérii zaštítil i režisérsky. Zahrál si v úspěšné šestidílné minisérii Manželská krize (2003). Objevil se v seriálu Zákon a pořádek (únor 2005 / květen 2007), kultovních Simpsonových (březen 2007) nebo v Jak jsem poznal vaší matku (květen 2010). Poslední hereckou účast měl v seriálu Chyťte ho! (2017–2019), kde si zahrál otce Raye Romana.

Významná je Bogdanovichova literární a dokumentární činnost. Jako mladý žurnalista napsal mnoho monografií o osobnostech jako Howard Hawks, John Ford, Alfred Hitchcock nebo Orson Welles. S Johnem Fordem se setkal v roce 1963, když o něm psal do časopisu Esquire. Jejich přátelství vyústilo v knihu rozhovorů (1967) a dokument Režie: John Ford (1971). Kvůli vyčerpání financí a problémům s právy na Fordovy filmy však byla uvedena verze, se kterou Peter nebyl úplně spokojen, proto v roce 2006 představil rozšířenou reedici, ve které původní aktéry Forda, Fondu, Wayneho a Stewarta doplnili Clint Eastwood, Maureen O´Hara, Steven Spielberg nebo Martin Scorsese.

S Orsonem Wellesem se seznámil na konci sedmdesátých let a stali se celoživotními přáteli. Welles se svou partnerkou Ojou Kodar dokonce žil dva roky v Bogdanovichově domě v Bel Air, když měl finanční problémy. Společně připravovali Wellesův životopis, který nakonec vyšel až v září 1992, sedm let po Wellesově smrti. Audioverze knihy byla v roce 1993 nominována na cenu Grammy v kategorii nejlepší mluvené slovo nebo nehudební album. Peter byl rovněž významným aktérem při dokončení a uvedení drama Odvrácená strana větru (2018), který začal Welles natáčet v roce 1970.

V roce 1997 vydal vysoce ceněnou knihu rozhovorů „Who the Devil Made It: Conversations with Legendary Film Directors“, ve které zpovídal šestnáct hollywoodských legend jako Robert Aldrich, George Cukor, Howard Hawks, Alfred Hitchcock, Fritz Lang, Sidney Lumet nebo Josef von Sternberg. O dva roky později vydává „Peter Bogdanovich's Movie of the Week: 52 Classic Films for One Full Year“, seznam svých nejoblíbenějších filmů. Skvěle přijatý dokument The Great Buster: A Celebration (2018) je jeho poslední celovečerní režisérskou prací. Podle Louise Stratten také dokončil své paměti, které nazval „All I Wanna Do is Direct“. Jako všestranný tvůrce nemohl opomenout ani stoupající vliv internetu – v sérii podkastů TCM Plot hovořil o svém životě a kariéře. Krátce před smrtí pak spolupracoval s Kim Basinger na projektu LIT Project 2: Flux pro kryptoměnový blockchain Ethereum.

Multitalent jako Peter byl stále plný nápadů a je škoda, že z různých důvodů nedošlo k realizaci jeho zamýšlených projektů.

V sedmdesátých letech plánoval western s pracovním názvem „Ulice Lareda“, kde se mohly setkat legendy jeho dospívání John Wayne, James Stewart, Henry Fonda spolu se Cybill Shepherd, Ryanem O´Nealem, Ellen Burstyn nebo Cloris Leachman. Životopis „Bugsy“ o legendárním gangsterovi skončil žalobou na studio Universal, nevyšla ani komedie, ve které autor scénáře John Cassavetes a Peter Falk jako dva námořníci potkají lasvegaské tanečnice Cybill Shepherd a Raquel Welch. V osmdesátých letech mohl podle scénáře Larryho McMurtryho režírovat Goldie Hawn v komedii „Honkytonk Sue“. Stejně tak nevyšlo komediální drama „Paradise Road“ s obsazením snů – Frank Sinatra, James Stewart, Lee Marvin, Charles Aznavour, Dean Martin, Jerry Lewis a Sophia Loren.

Nevzniklo ani volné pokračování Včera, dnes a zítra (1963) s názvem „Sobota, neděle, pondělí“ se Sophií Loren a Marcellem Mastroiannim. V devadesátých letech měl Peter napsaný scénář k remaku Private Lives (1931), s Audrey Hepburn v hlavní roli, realizaci bohužel utnula její smrt. I kvůli druhému bankrotu nenatočil duchařskou komedii „Počkejte na mě“ s Michaelem Cainem, Peterem Falkem, Genou Rowland, Isabellou Rossellini nebo Quentinem Tarantinem. Na začátku milénia nevyšly plány na drama „The Broken Code“ o vědkyni Rosalind Franklin, jejíž výzkum vedl k objevu struktury DNA. Jedním z posledních nerealizovaných plánů byla detektivní série o vraždě Dorothy Stratten, založená na jeho knize „The Killing of the Unicorn“ nebo životopisný film o životě George a Iry Gershwinových.

„Génius hollywoodského systému, který s velkým úspěchem i frustrací pracoval na jeho transformaci.“ epitaf The New York Times

Peter Bogdanovich zemřel 6. ledna 2022 ve věku 82 let na komplikace spojené s Parkinsonovou chorobou ve svém domě v L.A. Pohřben byl na losangeleském Westwood Memorial Park po boku Dorothy Stratten. Na jeho hrobě je citát z Lubitschovy Veselé vdovy: „Každý muž, který dokáže protančit život se stovkami žen a je ochoten jít životem s jedinou, by měl být… ženatý.“

Je obdivuhodné, nakolik muž obdivující „starý Hollywood“ ovlivnil generaci tvůrců nového věku. Filmaři jako Sofia Coppola, Quentin Tarantino, David Fincher, Wes Anderson nebo Noah Baumbach o něm hovoří jako o „papeži“ a přiznávají vliv jeho tvorby na vlastní práci.

Po smrti mu veřejně vzdalo hold mnoho hollywoodských osobností jako Martin Scorsese, Francis Ford Coppola, Cher, Barbra Streisand, Cybill Shepherd, Bryan Adams, Ben Stiller, Jeff Bridges nebo Laura Dern, aby s láskou vzpomínali na muže, který se témeř šedesát let snažil přinést radost, poučení a zábavu prostřednictvím své tvorby.

kenny.h