Lidice

Když jsem se před pár lety doslechl, že vznikne snímek Lidice, byl jsem nesmírně šťastný. Jedna z nejsmutnějších kapitol našich moderních dějin (a nejen moderních) si přenesení na filmová plátna zaslouží. Jako memento a uctění památky všech obětí nacismu. Nikdo z nás si nedovede představit onu hrůzu, kterou museli lidé v Lidicích zažít. Film jako takový mě oslovil hereckým obsazením, příběhem, který čerpá z historie co nejvíce, hudbou v některých scénách a kamerou, která je opravdu lahůdková a potěší. Samotné zpracování vypálení se mi ale nelíbilo. Očekával jsem daleko více, něco, co diváka naprosto odrovná, kdy se bude cítit jako jeden z občanů Lidic, že bude mít pocit, že to, co se děje na plátně prostupuje k němu, zahlodává se mu do morku kostí, že není úniku a tísnivý pocit bude znemožňovat dýchat. To se nestalo. K tomu navíc hrála naprosto nevhodně zvolená hudba a dojem ze scény, která měla mít gró a dominantou celého filmu, nebyl ani zdaleka tak silný, jak možná mohl být. (17.11.2011)

Ne, takhle jsem příběh Lidic znát opravdu nechtěl. Místo pořádně mrazivého a emotivního filmu vznikl snímek naprosto kýčovitý, který se snaží diváka rozplakat těmi nejpodvratnějšími způsoby (králíci na hřbitově, závěrečné titulky). Příběhová linie Lidic byla totálně nezajímavá, mladé postavy nesympatické a jiné postavy naprosto nevyužité. Celé mi to chvílemi přišlo, že někdo vzal ten vysoce ceněný scénář, vyškrtal z něj to nejlepší a zbytek nějak poslepil dohromady. Celé je to navíc hodně špatně odvyprávěné a jediná linie, která to zachraňuje, je ta Rodenova ve vězení. Zde se aspoň pár zajímavých scén najde. Režijně utahané a podprůměrné a herecky nevyužité (své si odehraje jen Roden a Luknár). Na loňský Habermannův mlýn se to nechytá ani v nejmenším, a to mám k tomu filmu také výhrady. (17.11.2011)

Kdo umíral neštěstím u multiple-endingů při Návratu Krále, ten u Lidic vytuhne úplně. První hodinka ještě šlapala, pak se ale přes pole vydá osudný oddíl Němců, a stavba celého filmu, scénáře a povšechně i režie jdou do kopru. Jako jsem FAKT rád, že jsem to viděl, ale to je asi tak všechno. Kino OKO; 20.06.2011 ve 20.30; křest digitální projekce (21.06.2011)

Tak nějak nevím. Asi už opravdu přestávám ztrácet naději ve zlepšení stavu českého filmu. Myslím, že nejsem sama, kdo od Lidic, při docela slušném hodnocení, očekával alespoň nějakou možnost v silný a mrazivý zážitek, hodný oné kruté události, která se tehdy odehrála. Lidice nejsou špatný film, zpracováním i výkony velmi kvalitní, spíše dle velkých očekávání mnoha diváků však zklamáním. Já patřím k těm, kteří doufali, že ztvárnění tohoto činu bude více krutější a silnější. Samotnému vypálení Lidic se film nevěnuje dohromady snad ani dvacet minut. Jestli si pan režisér myslí, že k navození pocitu hrůzy postačí náckové vyhánějící obyvatele z domovů a polévání obydlí benzínem, tak se poněkud spletl. Vždyť to je k vidění ve většině válečných filmů. Hlavní zádrhel spočívá v tom, že se příliš zaměřuje na jednotlivé osudy postav, především před atentátem na Heydricha. Karel Roden se ještě před tím dostane do basy, takže velkou část děje sledujeme jeho pobyt ve vězení, kde mu dělá společnost třeba Jan Budař. Tím pádem je z celé situace v podstatě venku. V závěru pak vidíme Karla, kterak přijíždí vlakem do Lidic, sněhem se vydává k vesnici, jde dál a dál, jenže vesnice už tam není. I to na mě nejspíš mělo zapůsobit, ale nestalo se. Soustředit se na jednotlivé osudy postav je dobrý tah, ale pokud se tak děje zhruba přes hodinu, pak dvacet minut vypalování, k navození silného dojmu a nějakých emocí už nezbývá žádný prostor. Lidice nejsou především o vypálení Lidic, nesleduje obyvatele v oněch krutých okamžicích, kde by se třeba děj zaměřil na transporty, osudy lidí po onom činu a následky. Je to spíše o postavách a příběhu vyprávěném před onou událostí. Já jsem očekávala něco jiného. (19.06.2012)

Jedna z důležitých kapitol českých dějin a bohužel filmařsky těžce nezvládnutá. Jak bývá zvykem, tak v první polovině se nám představí všechny klíčové postavy a jejich mini-příběhy. Bohužel dialogy a postavy jsou tak ploché a bez života, že vzniká obrovská bariéra k tomu, aby si divák nějakou postavu oblíbil a prožíval její osudy. Tím pak klíčové okamžiky nefungují a v momentě, kdy byla možnost sešlápnout plyn a pořádně přitvrdit, tak tvůrci zvolili zpátečku. Většina pasáží, které měla potenciál vyždímat emoce, nebo ukázat režijní zručnost působí jako špatná groteska viz. Atentát na Heydricha. Mé hodnocení 2 hvězdičky… (21.02.2012)