Jak se budí princezny

Sakra, teprve nyní jsem si všimnul, že jsem tuto skvělou pohádku vůbec nehodnotil. Patří mezi nejlepší české, staré, poctivé pohádky. Příběh, herci, atmosféra, hudba - není nějak nic co dodat. Něco se dá vytknout, něco bych změnil, jsou i o stupínek lepší pohádky, ale to je jen malá připomínka. Celkově hodnotím na 95% = ***** (21.01.2013)

Bývaly doby, kdy se mi tato pohádka zase tak moc nelíbila a trochu jsem se u ní nudil. Ale s přibývajícími roky ji mám čím dál raději. Kromě hezky zpracovaného příběhu o Šípkové Růžence musím zmínit také nádhernou Svobodovu hudbu, jemný humor (i krapet nechtěný v případě hry na loutnu) a komické postavy jako sluhu Matěje, který se chudák nikdy pořádně nenajedl, "udatného" prince Jiřího (skvělý Kraus!), který v mládí prožil snad všechny těžké nemoci včetně kašle a rýmy, a nesmím samozřejmě opomenout jeho bratra Jaroslava, který mi dříve připomínal zvadlou blumu, ale stále víc oceňuju, že je to lidský princ, který má strach! (boření klišé, že musí jít takřka vždy o neohroženého hrdinu) a přitom poháněný láskou překonává všechny obtíže. Slabší, avšak plný počet hvězd. „Práce? To je možná víc než odvaha!“ (18.12.2007)

Když se Dalimilovi a Elišce narodí dceruška Růženka, je to veliká sláva, protože jde o princeznu Růžového království, kde její rodiče vládnou. Nejásá jen královnina starší sestra Melánie, která se užírá závistí a vztekem, protože je starší a podle tradice měla být královnou. Dalimil se však zamiloval do Elišky, a tak Melanie o vytouženou korunu přišla. Plná zloby Růženku prokleje kletbou, podle níž se v den svých sedmnáctých narozenin píchne do prstu, usne navěky a s ní celé království. Ale nakonec všechno, jak to v každé správné pohádce má být, dobře dopadne. S láskou Růženky k princi Jaroslavovi však zlá Melánie nepočítala. Právě on se vydá zakleté království zachránit a taky je zachrání a mně tahle pohádka, ačkoliv je pěkná a má pěknou hudbu a opírá se o kvalitní režii Václava Vorlíčka, až tak moc nepřekvapila, a v některých momentech si nabírá i zbytečné dějové linie navíc. Prostě Šípková Růženka obohacená o pár scén navíc. 60% (17.12.2009)

Sympatická vtipná adaptace z "české školy", které ale něco chybí k dokonalosti. V komičnosti staršího prince a Matěje se trochu moc tlačí na pilu (nikoli vinou Krause a Menšíka, ti jsou dobří), což vyvažuje neobvyklý, mně velmi sympatický zádumčivý princ Jana Hrušínského. Pokud jde o zásahy do předlohy, mohlo by se zdát, že tou hlavní je škrtnutí sta let a jejich nahrazení motivem lásky, která dá našemu princi odvahu k vysvobození své milé. Mnohem zásadnější je však nahrazení uražené sudičky závistivou příbuznou, což vyznívá nesmírně trapně. Pohádka tím ztrácí něco podstatného, komplikovaného a padá o několik pater níž k primitivnímu "dobrý vládce, dobrý lid a jeden zlý škůdce", což je mimochodem heslo onoho roku (Anticharta). Namísto osudové kletby nastupují intriky frustrované švagrové. Když už jsem vzpomněl antichartu (falzifikát sudičky vystupuje dokonce i v závěru jako zištná uchvatitelka), nedá mi to, abych nesrovnal s dederónskou adaptací Šípkové Růženky (která v zásadě kopíruje originál, je neápaditá, sterilní a nevtipná, jen s krásnou písničkou přadlen v úvodu), v níž je naopak uražená sudička vznešenou, spravedlivou trestající vílou a král nesympatickým nafoukaným feudálem, který pak svými protiopatřeními bezohledně bídačí už tak "vykořisťovaný pracující lid". Dokonce i scéna urážky je vykonstruována tak, aby sudička z toho pro diváka vyšla co nejvíce se ctí. Takže soudruzi z NDR jdou na to z opačné strany. Tam je ale ta "výpověď" očividně záměrná, kdežto shoda české "na pohodu" verze s antichartou je nejspíš dána "jen" zoufale totožným myšlením. Klasická česká obsese v pranýřování "závisti" (a jedním dechem "ziskuchtivosti", což je roztomilé). Prostě sudička vyslovující zlou kletbu musí mít něco za lubem, jinak to český mozek nepobírá. Očividně ale i dederóni s tím měli problém. (09.07.2011)

Klasická česká pohádka Pražského jara a zlatých let šedesátých vůbec, chtělo by se zvolat i dodat při četbě jednovětých, jednoznačně černobíle hodnotících soudů. Nástup civilních, vnějškově i niterně ve svých projevech odpatetizovaných hrdinů, reagujících na v tomto - a nejen v tomto ohledu - přepjatě sentimentální padesátá léta, se projevil i zde. Hravost dívčího Růženčina mládí, skvěle pojednaného Bohumilou Zelenkovou, úsilí chránit a zachránit nevinné mládí, které se provinilo již pouhým faktem svého bytí, to všechno jsou posuny, které tomuto klasickému dílu vtiskují nenapodobitelně neopakovatelnou tvář. Fakt, že v našich pohádkách předlistopadu až na výjimky hráli přední čeští herci a angažovali se v nich i nejlepší režiséři pomyslného "velkého" umění, byl dalším z činitelů opravňujících mluvit o světově proslulé české (československé) škole dětské a mládežnické tvorby. Zlínský festival, pozoruhodný unikát své doby - a chválabohu i naši současnosti - buď nejen mně svědkem. Ale teď už mě omluvte - ta hora keřoví vonícího nezaměnitelnou vůní už na dálku mě volá. Proč? No přece ... (30.12.2007)