Eduard Kohout

„Jsem přesvědčen, že oba, ona i já, zahyneme společně. Nebude to ve dne, ale v noci, zato však jedné a téže hodiny. Jedné a téže hodiny.“

Tato slova říká podivínský Artuš Fabián žijící ve staré věži mlýna ve filmu TURBÍNA (1941) a tím předpovídá svůj konec, který se mu nakonec splní. Také se ukáže, že právě podivínský Artuš je ze všech hlavních hrdinů právě ten nejnormálnější. Artuše Fabiána výborně hrál Eduard Kohout a právě tato role je pokládána za jeho nejlepší, nejvýraznější a největší.

Narodil se 6. března 1889 v Českých Budějovicích jako František Eduard Kohout jako druhý ze čtyř dětí do rodiny truhláře. Záhy se rodina přestěhovala do Plzně, kde mladý Kohout studoval na reálce a jeho herecké umění rozvíjel profesor Jaroslav Hurt a zpěv J. Brandžovský. Zájem o herectví se u něho začal rozvíjet už v dětství (velmi mu jako malému dítěti učarovala „Princezna Pampeliška“) a stále se stupňoval. Proto v sedmnácti tajně utekl z domova ke kočovné společnosti paní A. Šípkové (srpen 1906 – listopad 1906), prošel společnostmi Elišky Zöllnerové (listopad 1906 – jaro 1907), Josefa Tuttra (jaro 1907 – září 1908) a ředitelky Grossové (září 1908 – prosinec 1908).

Díky svému příteli Václavu Vydrovi st. se dostal do Městského divadla v Plzni (1909 – 1913), kterému tehdy ještě šéfoval slavný Vendelín Budil. Herec a režisér Jiří Steimar ho následně povolal do pražského Intimního divadla na Smíchově (1913 – 1914). Nato nastoupil do Městského divadla na Královských Vinohradech (1914 – 1916). 1. dubna 1916 se stal hercem činohry Národního divadla, kam byl angažován Jaroslavem Kvapilem pro shakespearovské role. I přes počáteční obtíže se vypracoval na předního člena souboru, ale 31. července 1960 odešel na odpočinek (další léta v Národním divadle ještě hostoval).

Eduard Kohout byl jednou z nejvíce určujících postav českého herectví 20. století. Jeho projev se vyvíjel z psychologického realismu přes impresionismus, expresionismus a civilismus až k věcnosti a tlumenosti s využíváním všech výrazových prostředků. Výborně ovládal svůj podmanivý zvláštní hlas. Už zpočátku projevoval nadání, jež nejdříve využil na svých prvních štacích komediantskou živelností, muzikálností a smyslem pro výtvarno. Od 20. let pod vedením K. H. Hilara vytříbil svůj herecký rejstřík a vyrostl ve vynikajícího umělce.

Na jevišti ztvárňoval rozervané titány, lidské prosťáčky, tragické křehké romantiky nebo lyricky laděné komické postavy. Za Hilarova vedení sehrál řadu úloh v divadelních hrách („Lucerna“, „Svatá Johanka“, „Bratři Karamazovi“, „Král Oidipus“, „Idiot“, „Milenci z kiosku“, „Cyrano z Bergeracu“, „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“, „Višňový sad“, „Zkrocení zlé ženy“ aj.), ale ta největší a v jeho kariéře nejtěžší na něj čekala v roce 1926. Režisér Hilar mu po Eduardu Vojanovi nabídl Hamleta v Shakespearově dramatu „Hamlet“. Pro začínajícího herce to byl jistě těžký úkol, kterému se však cele odevzdal. Výsledek byl fenomenální. Přinesl Kohoutovi značný úspěch, popularitu a uznání divadelní kritiky. Neméně úspěšně spolupracoval po Hilarově smrti s režiséry Karlem Dostalem a Jiřím Frejkou („Zlatý kočár“, „Benátská maškaráda“, „Ďábelský kruh“, „Posel“, „Samota“, „Svatba Krečinského“ atd.).

Kritikou byl herec označován „Lyrikem českého jeviště“. U kolegů byl přezdíván jako „Herecký kníže z Kampy“, „Mistr z Kampy“, „Mistr monologu“, „Umělec nestárnoucí“, „Básník mezi herci“ či „Kouzelník českého jeviště“. Znamenitě dokázal veřejně interpretovat českou meziválečnou poezii (Konstantin Biebl, Vítězslav Nezval nebo Jaroslav Seifert) a starofrancouzské písně. Eduard Kohout, tělem i duší romantik, si zakládal na dobré fyzické kondici a nesnášel, když si ho někdo pletl s komikem Járou Kohoutem.

Po příchodu do Prahy si také zahrál poprvé v českém filmu, a to v dnes již nedochované komedii PAN PROFESOR, NEPŘÍTEL ŽEN (1913). V letech 1918 a 1919 hrál v dalších filmech. Detektiva Lapku v nedochované detektivce ČARODĚJ a malíře Romana Hajského ve ztraceném dramatu YORICKOVA LEBKA. Jediný doklad herectví Eduarda Kohouta v němé kinematografii se zachoval pouze v milostném příběhu DĚVČE Z TABÁKOVÉ TOVÁRNY (1928). K úloze svůdníka Anatola Rodena měl Kohout tak odpudivý vztah, že v dalších letech nechtěl o filmu a filmování vůbec nic slyšet.

Bohužel ani zvukový film nevyužil jeho vynikající talent a nikdy mu nedal hlavní roli. Představoval jen vedlejší a malé postavy. Vždy ale byly mistrovsky zahrané a velmi výrazné. Často hrál různé blázny, ztroskotance, světáky, barony, pány z lepší společnosti ale i výjimečné muže. Byli to zejména Ferdinand Koranda, myslící si o sobě, že je šlechtickým levobočkem v BATALIONU (1937), Dvořák v dramatu JAN VÝRAVA (1937), duševně nemocný Vilém Balvín v KOUZELNÉM DOMĚ (1939), pan Leopold v NOČNÍM MOTÝLOVI (1941), již zmiňovaný duševně rozkolísaný Artuš Fabián z TURBÍNY (1941), baron Maras v TANEČNICI (1943), bezohledný světák Viktor Zych, který zaviní smrt prodavačky Heleny (Adina Mandlová) ve snímku ŠŤASTNOU CESTU (1943) či Jiří, jenž před lety utekl z domova do světa a zapříčinil tím duševní stesk své matky ve filmu KLUCI NA ŘECE (1944).

Po válce si zahrál varietního hypnotizéra v romantickém snímku ZNAMENÍ KOTVY (1947), židovského profesora Reitera v DALEKÉ CESTĚ (1949) či Ferdinanda I. v REVOLUČNÍM ROCE 1848 (1949). Hrál zejména malé historické postavy u předních režisérů (MIKOLÁŠ ALEŠ, Z MÉHO ŽIVOTA nebo VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ) a z jeho výraznějších postav si připomeňme protihusitského šlechtice Lefla z Lažan v prvním a třetím díle husitské trilogie JAN HUS (1954) a PROTI VŠEM (1956), Carringana v ÚNOSU (1952), mrtvého Zelinku v kriminálce 105 % ALIBI (1959), maršálka v pohádce PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU (1959), velitele pevnosti v BARONU PRÁŠILOVI (1961), náměstka ministra zahraničí v komedii KRÁL KRÁLŮ (1963), generála ve fantasy UKRADENÁ VZDUCHOLOĎ (1966), barona v BLÁZNOVĚ KRONICE (1964), Dr. Bettelheima v dramatu SPALOVAČ MRTVOL (1968) či dirigenta Josepha v TOUZE CHERLOCKA HOLMESE (1971). Naposledy se na stříbrném plátně objevil v roli spolumajitele baru Conchita ve špionážní AKCI V INSTANBULU (1975).

Velmi často účinkoval a přednášel v rozhlase a po roce 1953 v televizi (např. PRODEJ, HODINÁŘSKÁ ROMANCE, POLKA JEDE DO SVĚTA, ROZKOŠNÉ ODPOLEDNE, MLYNÁŘKA Z GRANADY, HŘÍCHY MLÁDÍ, PSÍČCI LORDA CARLETONA, DLOUHÝ PODZIMNÍ DEN, PADLA KOSA NA KÁMEN a seriály SOUDNIČKY, FANTOM OPERETY, POHÁDKY Z TISÍCE A JEDNÉ NOCI a MATKA). Hlas Eduarda Kohouta si dodnes můžeme připomenout z gramofonových desek i z animovanému filmu Jiřího Trnky STARÉ POVĚSTI ČESKÉ (1952). Vzpomínky na kolegy a herecké role svěřil velmi čtivým pamětem „Divadlo aneb Snář“ (1975 a 1979), za něž získal Výroční cenu nakladatelství Odeon.

Z ocenění Eduarda Kohouta uveďme nejvýznamnější: v roce 1927 dostal Státní cenu za roli Hamleta na scéně Národního divadla, druhou Státní cenu (1935) získal za tvorbu z posledních let, roku 1939 mu byla udělena Národní cena, obdržel titul Zasloužilého umělce (1953), Řád práce (1964) a titul Národního umělce (1968). V posledních letech svého života trpěl pocity přebytečnosti a nepotřebnosti, protože byl odstaven od své největší lásky – hraní. Velikán českého herectví Eduard Kohout zemřel 25. října 1976 v Praze ve věku osmdesáti sedmi let. Teatrolog František Černý o něm kdysi prohlásil:

„Byl to mimořádně talentovaný, vysoce kultivovaný a dokonale profesionálně připravený umělec, který se uplatňoval v širokém repertoáru. Jeho hlavním typem byli lidé vnitřně obolavělí, rozbolestnění, zranění, smutní, konfliktní, muži až přecitlivělí, kteří stavy svého nitra před světem cudně ukrývali. Velmi často se tento jeho hrdina snažil svou pravou tvář zakrýt maskou světáka, příjemného duchaplného a bezstarostného společníka, půvabného komedianta, herce života, harlekýna a šaška. Na dně jeho veseloherních postav byl vždy smutek, bolest, hořkost, nostalgie. Byl představitelem moderních rozervanců. Hrával snivce, fanfaróny, blázny, ztroskotance, poživačníky. Lidi, kteří vždy byli svým způsobem výjimeční a bizarní.“

Jaroslav "krib" Lopour