Requiem za sen

Nikoli dokonalé, ale velmi silné. Expozice je pomalejší a celkově děj není nijak zvlášť výjimečný. Nicméně práce s emocemi prostřednictvím obrazových hrátek je podmanivá a osudy postav zdrcující. Je to film, který začíná pozvolna, aby postupně nabíral na síle a na svém konci udeřil silou všech karet, které si postupem hry uložil pod ruku. Na konci jsem nebyl schopen slova, nedýchal jsem, za to ta, i přes nepopiratelnou dějovou banalitu, pátá hvězdička... (29.07.2006)

Filmy o drogách buď chtějí vychovávat a varovat a snaží se o to mentorujícím vztyčeným ukazováčkem tak, že kdo ještě drogu nezkusil, jde si hned nějakou sehnat, nebo naopak představují konzumenty drog a jejich účinky jako vysmátou cool zábavu ( a kdo to ještě nezkusil.......). Aronofsky to naservíroval stylem "tady to máte a poperte se s tím- jestli chcete - jak umíte" a podle mě je to ten nejlepší způsob. (08.11.2004)

Je to jako když ze zvědavosti šlápnete do ponuré bažiny. Špička boty projde měkkou, nadýchanou vrstvou úplně hladce, ale vzápětí ucuknete. Voda zabublá a je klid. Za chvíli to zkusíte znovu. Pomalu vsunujete nohu hlouběji do hustšího skupenství, když tu náhle zabalancujete a Vaše chodidlo uchopí neznámá síla a táhne jej dolů. Dolů a jenom dolů. Mazlavá hmota obklopí končetinu a na každém jejím čtverečním centimetru pociťujete tlak a tah dolů, stále dolů. A záhy zabřednete do bažiny po pás. Křičíte, sápate rukama kolem, zatímco jste nepřetržitě stahováni do hlubiny. Teoretická šance na záchranu existuje, ale nemáte nikoho, kdo by Vám podal pomocnou ruku. A tak se noříte níž a níž, až úplně vyčerpaní a zesláblí rezignujete. Chcete se cítit jako člověk, topící se bažině utrpení a závislosti?? Rekviem za sen Vás dostane na dno a nechá Vás na něm dlouhou chvíli nehybně ležet. Prevence proti drogám se jmenuje Darren Aronofsky. Tento člověk totiž pomocí scénáře (jenž se pozvolna utahuje jako smrtící provazová smyčka), hereckých výkonů, originálních prvků (aplikace drogy, prášky, halucinace) a nádherně deprimující (sestra by řekla "psychedelické") hudby vyčaroval fénixe zmaru, hnusu a zoufalství, který Vás ohromené unese do světa, v němž propustkou do další vteřiny bytí je omamná látka... Bezpochyby jeden z nejlepších filmů vůbec, jeden moudrý muž mi nedávno řekl, že k pocitu štěstí je zapotřebí pěti prvků: lásky, rodiny, práce, zábavy a hobby. Jeden element chybět může, ale dva ne. Drogy Vám seberou všech pět prvků najednou. A snímek je obrovskou motivací si s podobnými látkami nikdy nic nezačínat. (17.11.2007)

Requiem za sen je jeden z těch filmů, jejichž maximální zážitek je zaručen snad už jen díky geniální hudbě, která celý snímek ještě více umocňuje a z mnohdy až ne tolik fenomenálně zpracovaného příběhu dokáže takto vytvořit velmi silný filmový zážitek. Ze spousty takových filmů je to však právě "jen" hudba, která mi nejvíce uvízne v paměti. Requiem za sen jsem do této kategorie chtěla také zařadit. Nějak to ale nevyšlo. Především díky sugestivní kameře, "té" slavné melodii Clinta Mansella a hlavně, díky závěrečné půlhodince. Hodně drsné psycho. Naprosto mě to dostalo a zvláště osud Jareda je obzvláště krutý. Od začátku filmu se děj odvíjí spíše v jednotvárnosti a všednosti, zejména co se týče linie Jareda a Jennifer, v mnohém se nelišící od jiných filmech o drogové závislosti. Ještě více mě však začal zajímat příběh jeho matky, která začne postupně propadat jakémusi svinstvu na hubnutí, které jí naordinoval "laskavý" lékař. Jareda zbožňuju a Jennifer je kráska, ale herecky to u mě jasně vyhrála Ellen Burstyn. Její kreace je naprosto famózní a přerod její postavy "mimo" realitu je mrazivý. (01.03.2013)

Aronofského odstrašující malá noční hudba ( aka nikdy nekončící můra ). Čtyři roční období, čtyři okruhy ohraničující jeden rok, čtyři schody do pekla lidské existence. Léto ještě představuje opojnou naději a snovou lehkost nadcházejícího přízraku budoucnosti, avšak podzim utopený ve vyvržených vnitřnostech a tělních tekutinách přináší vystřízlivění, aby mohlo být konečné delirium ukončeno zimním pádem až na samotné dno. Aronofsky svým postavám sadisticky odebírá a zároveň odepírá možnost snít. Sny a představy nechává přetavovat v přízraky, sebeklamy a noční můry nepřinášející žádné vydechnutí, jen vystřízlivění. Závěrečná sebedestruktivní koláž, bez veškeré naděje je režisérovým requiemem za ztracený sen. Na konci snímku jsem to byl já, kdo chtěl křičet z plných plic: „I want to live“. (08.09.2009)