Zlá krev

Úspěšné navázaní na Sňatky z rozumu (a Císařské fialky) se povedlo jak v knižní, tak seriálové podobě. V Zlé krvi sledujeme ještě dramatičtější pokračování osudů podnikatelských rodů Nedobylů, Bornů a lidí kolem nich. Zbouřený dům s několika mrtvými, dramatický soud, postava několikrát zatčeného Karla Pecolda a přesto pořád odhodlaného bojovat za své socialistické cíle, příchod fanatického komisaře Kiesla s pořád silnějšími požadavky, tragický osud mladého Míši Borna končící sebevraždou, silná proměna Martina Nedobyla z úspěšného podnikatele pod vplyvem politické situace na psychicky rozpoloženého člověka a jeho následná krutá smrt,... to je jen zlomek z mnoha pohnutých osudů a událostí odehrávajících se koncem 19.století v Rakousku-Uhersku, které ze Zlé krve vytváří jeden z nejlepších čs.seriálů a to, čemu se říká opravdové drama. Vedle hereckých výkonů "klasiků" Jiřího Valy, Luďka Munzara, Radovana Lukavského, Ilji Racka nebo Jiřiny Jiráskové se tu skvěle prosadili i představitelé mladší generace, např. Václav Postránecký, Bronislav Poloczek, Taťjana Medvecká, Oldřich Vízner, Josef Abrhám, Dagmar Veškrnová nebo jinde nevyužitý Otomar Krejča mladší. Škoda akorát posledních dvou dílů po smrti hlavní postavy M.Nedobyla, natočených podle méně povedeného 4.svazku Neffovy ságy "Veselá vdova" - ty dva díly mi už přijdou trochu zbytečné, navíc s původními Sňatky z rozumu už nemají téměř nic společného. (11.02.2017)

Sága Neffova rodu neztrácí na kvalitě ani ve svém po letech natáčeném pokračování. Skutečnost, že naše národní emancipace slouží ke zpochybňování celé naší novodobé identity, tento seriál nepoznamenala. Proces postupné degenerace významné části sotva vzniklého národního hnutí a jeho prvních skutečných problémů v rozporuplně vnímaném ideovém, kulturním a hospodářském kontextu je tu zvládnut s odzbrojující přesvědčivou bravurou. Vedle toho vzniká hnutí nové: pokrokáři, mladí, z nichž vyroste jádro prvorepublikové politické exekutivy. Proces s Omladinou i sílící socialistické hnutí, jímž KREV vrcholí, přesně a výstižně postihuje tyto pozoruhodné vzestupy tehdejší české společnosti. Mladší herecká generace, která tu dostala svůj prostor, generace osmdesátých let (Medvecká, Marek Brodský, Martin Zounar, David Vejražka, Vašinka, Pavel Vacek), vesměs svou příležitost dokázala zužitkovat a přesvědčit. Důležitost kontinuity (scénáristická rodina Zelenkových i režie Františka Filipa) se v tomto případě beze zbytku osvědčila, a tak jediné, co ZLÉ KRVI ve srovnání se SŇATKY chybí, je Voskův noblesní komentář a konferování (tehdy ještě ne moderování), jakkoliv i Martin Růžek v rámci daných možností zvládl svůj stručnější part rovněž s viditelnou bravurou. Kvalita se tedy i v tomto případě opět prolnula s profesionalitoutou a prolomena byla i dosavadní nevůle tento celek uvést na DVD nosičích. České televizi to tak víc sluší, doslova jí to jde k její divácké pleti. (03.01.2008)

Slabší avšak barevné pokračování výborných Sňatků z rozumu, kde je nicméně stále více cítit velmi nepovedená dobová propaganda. Jesli ve mě měla pitomá a otravná postava Václava Postráneckého vzbudit soucit a sociální cítění, efekt byl přesně opačný. Neváhal bych po něm střílet, po idiotovi. Ostatně celá linka s jeho vidláckou rodinou dostala v rámci osvěty zbytečně moc prostoru. I mladý dement Born a jeho učitel, bukvičáckej fízl Kiesel, stáli za to. Tohle vše však hravě přeplácla jako vždy děsná Libuše Šafránková coby vypatlaná fiflena a její nápadník, maminčin mazánek a absolutní hňup, Marek Brodský. Díky za Císlerova Mrvu, já bych ten spolek blbečků napráskal dávno a ani by mě nemuseli uplácet kyselou vokurkou. Jinak osudy dvou hlavních protagonistů, Borna a Nedobyla, se nám pěkně uzavřely, jeden se vybarvil jak bezskrupulózní kapitalistickej spekulant a druhej jako prolhaná kapitalistická mrtvola. Trochu se vytratilo kouzlo černobílých Sňatků, ale výprava je naopak lepší. To však bohužel na víc než průměr nestačí. (14.08.2015)

Už to není ono - chybí skvostná černobílá i vypravěč Václav Voska. Krom toho to už není vlastenecké, jako byly Sňatky z rozumu, ale silně socialistické. Nad tím se ovšem dá přivřít oko díky znamenitým hercům - za zmínku stojí dokonalý padouch Kiesel v podání Ludvíka Munzara - a Filipově režijnímu vedení. (10.05.2009)

Již barevné pokračování rozsáhlé Neffovy rodinné ságy se z vlasteneckých salonů zvolna přenáší mezi proletářskou chudinu a jemně rýsuje rodící se dělnické hnutí. Seriál chronologicky pokračuje rokem 1881, kdy otevření Národního divadla znamenalo svého druhu triumf českého živlu v rakousko-uherské monarchii. Český národ ovšem nejen tím prokázal svou svébytnost, schopnost existence, schopnost rozvíjet nejen tradice národní. Prokázal v té době rovněž schopnost ekonomického soupeření s německou buržoazií. Ruku v ruce s rozvojem ekonomiky kráčel také narůstající sociální problém. Jestliže v první části ságy byl tento problém pouze naznačen, osmdesátá a devadesátá léta vtiskla dělnickému hnutí zcela jasný charakter. Neffovo vyprávění tak přirozeně přechází od obou gründerských rodin Bornů a Nedobylů k širšímu společenskému záběru a vykresluje bouřlivou atmosféru konce devatenáctého století. Do popředí se proto dostává Pecoldův věčně revoltující syn Karel i Bornův syn Míša, jehož vývoj patří v rámci literární předlohy i seriálu k nejzajímavějším. Osmnáctiletá pauza, dělící oba seriály, se podepsala - bohužel - na hereckých představitelích. I přesto se vedle zavedených bardů dokázali se stejnou suverenitou prosadit příslušníci mladé a střední herecké generace (Postránecký, Medvecká, Šafránková, Veškrnová, Vízner, Satoranský, Heřmánek, Marek Brodský). Zvláštní postavení zaujímají dvě postavy: fanatický komisař Kiesel Luďka Munzara a udavač Mrva famózního Jiřího Císlera. A jestliže lze dnes KRVI něco vytknout, tak je to záměrná zkreslenost revolučního hnutí, předkládaného jako jediný možný směr, kterým se česká společnost musí v dalších letech ubírat. Tehdy ještě žádný z tzv. socialistů nemohl předvídat únorové události, které se staly naplněním jejich ideálů. Protože i tak ušlechtilé ideály mají své chyby. O tom se český národ přesvědčoval dlouhých čtyřicet let. A právě o tom by mohla být napsána nová sága. Snad někdy. (17.05.2009)