Poslední pevnost

Dlouhý předlouhý film o cti vojáka a zodpovědnosti velitele. A spousta kydů okolo toho. A pak ještě kupa naivního patriotismu a dost možná i jakási zvrácená armádní agitka. Obsazení slibovalo mnohé a ústřední dvojice to i částečně naplňuje, bohužel nedůstojný scénář sráží kvalitní práci dvou důstojníků kamsi k velmi těžko uvěřitelné frašce o výše uvedených věcech. Obrazovou stránku ještě ke všemu dost poznamenává naprosto nezvládnuté používání triku se zaostřováním na dva objekty současně - tedy vertikální split screen - dvě zaostřené postavy, které mají za sebou dvěma způsoby rozostřené pozadí, to opravdu nevypadá dobře. Jerry Goldsmith odvádí svůj (velmi vysoký) standard a jeho rukopis je jasně čitelný. Ale i Mistrova hudba je jaksi rutinní, takže pokud nejste nadšenými uctívači někoho z herců nebo nechcete studovat West Point, nemáte důvod přijít s tímto filmem o víc jak dvě hodiny života. Napadá mě spousta příjemnějších způsobů jak takovou dobu strávit - a aby bylo jasno, ne ve všech hraje roli sex či láska nebo podobné hlouposti;) Na Poslední Pevnost jsem se díval poprvé a naposledy - 40%. (20.09.2007)

Repríza snímku mě po té opravdu dlouhé době příliš nepotěšila. Mám rád Roberta Redforda, takže mě netěší ubírat hvězdičku filmu, v němž účinkuje, ale nemohl jsem jinak. Narazil jsem totiž na vážný problém. Uvědomil jsem si, že je tento typ amerických vězeňských dramat natáčen podle jednoho mustru: hlavní hrdina je buď nespravedlivě nebo příliš přísně odsouzen; věznici řídí zakomplexovaný zmetek se sadistickými sklony; mladší spoluvězeň, který k hlavnímu hrdinovi s úctou vzhlíží jako ke svému vzoru, hyne na příkaz zakomplexovaného zmetka se sadistickými sklony; spravedlnost nakonec vítězí. S nechutí mi dnes došlo, že se tato záležitost od výše popsaného vzoru odlišovala jen tím, že šlo o věznici vojenskou, ale jinak zůstal postup zachován. A ani tato jediná odlišnost nakonec nebyla ku prospěchu věci, protože se kvůli ní dostalo nejen na očekávaný patos, ale i na nefalšovaný americký patriotismus, který se mi (velmi slušně řečeno) zajídá. Což je za těchto okolností vtipný výraz, protože kdybych to podal méně slušně, stáli bychom u přesně opačného konce trávící soustavy. Robert Redford zachránil filmu třetí hvězdičku, bez něj bych šel jen na dvě. / Poučení: Řídíš-li v boji jakýkoli létající prostředek, taranuj jako Sultan Amet-chan. Ale nezapomínej na hadovité přiblížení k cíli. 3*- (26.07.2022)

Slabomyslný a neskutečně roztahaný vězeňský kýč, u kterého člověk neví, zda se smát, blít nebo brečet. Naprosto ploché a jednotvárné charaktery, snažící se díky triviálnímu scénáři o nějakou akci vyvolávající reakci, působí stejně směšně jako morální uvědomění a jasná orientace dobro/zlo všech zúčastněných. Dlouho jsem neviděl postavy, které by mi byly méně sympatické ať stojí na jakékoliv straně barikády. Herci odvádějí podprůměrné výkony, ale žádné strachy v naprosto unylé režii se ztratíte během několika minut a jediné co vás s postupem času začne čím dál více válcovat, bude letargie. Kéž by však snímek byl jen nudný, on je spíše otravný a agresivně humanisticky pumpující což je věc, která se mi příčí nejvíce. A s tou hereckou karikaturou Williama Holdena a jeho kšeftaře z nacistického lágru běžte někam... (01.05.2005)

Snůška ohraných klišé, které lze najít v každém vězeňském filmu (despotičtí bachaři;zranitelný kluk, který to musí odnést jako první, aby došlo k vytoužené odplatě;vězeň,který v sobě nalézá ztracené ideály atd.) se stává něčím výjimečným až ve chvíli, kdy dojde na konečnou bitvu o věznici. Ta je tak zručně natočená (obsahuje pár opravdu silných scén), že do té doby podprůměrný film, vyzdvihává o několik řádů výš. (05.05.2005)

Není nic víc, než zemřít se svou hrdostí a ctí pod vlajicí americkou vlajkou. Holt se budeme muset smířit s tím, že se podobné filmy s vojenskou tématikou budou dál využívat spojení národní vlajka + hrdé projevy, ale mě to v určité míře nevadí - prostě to k tomu tématu patří. Filmu dominuje dvojice Redford - Gandolfini díky níž se nakonec dostanu někam k 70%, ale několik nelogičností a scénáristických mezírek jsem prostě přehlédnout nemohl. (15.09.2007)