Transformers: Pomsta poražených

Absencia citu pre mieru a dobrý vkus Michaela Baya v kúzelnom, uhladenom svete prvých Transformers?! Transformeri zažívajú podobný posun ako Bad Boys. Producent Spielberg sa vytratil, Bay sa utrhol z reťaze. Jednotka bola skvelou vďaka niekoľkým príjemným, s mierou namixovaným aspektom: vizuálna oslava krásy Megan Fox, jej iskrivé zbližovanie sa s hanblivým Shiom, postupné oboznámenie sa s prďáckymi robotmi, z ktorých každý mal v scenári svoje miesto, vzbudzoval úžas a sympatie. Film sa nikam neponáhľal, vychutnával si každú scénku a jediné, čo ho trochu oslabilo bola neprehľadnosť finálnej akcie. V dvojke sa už Megan so Shiom (v rovnako neprehľadných akciách) iba vyhýbajú explóziám a na rad prišiel humor typu malý robotík sa psíčkovo honí na Meganinej kozačke (!). Robotmi sa doslova plýtva, potenciál ich individualizmu je pochovaný, niektorí sú dokonca otravní (“dvojičky” sprevádzajúce hrdinov). A keď aj nejaký robot konečne nadchne, je razom zosadený z trónu jeho veľkými oceľovými varlatami, spod ktorých John Turturro vysielačkou privoláva námornú pechotu (!!). Toto proste nie je smer, ktorým som chcel vidieť sa Transformers uberať. O celkovej roztrieštenosti scenára, v ktorom je dej iba tenúčkou nitkou pre neustále akčné orgie, ktoré už po dvoch hodinách proste NEMÔŽU uspokojovať, nehovoriac... (19.06.2009)

Řečeno s Voskovcem, Transformers 2 destilují z normální reality světelný alkohol suprareality. ____ Jedna analytická poznámka k závěrečné akci, smím-li: Přes problematičnost této obří sekvence nám tu v rámci hollywoodské produkce vyklíčilo cosi nového – divák už není účastněn akce přímo, ale stojí jakoby v jejím středu a pouze zpovzdálí se otáčí k jednotlivým mikro-konfliktům jednotlivých mikro-subjektů (Megan, vojáci, Robot A, Robot B, Robot C, John Turturro, Sam, Samovi rodiče, stíhačky...). Akce je tedy decentralizovaná (můj obdiv tomu, kdo to byl nucen sestříhávat dohromady), ale divák vycentrován a umístěn doprostřed coby nerušený pozorovatel (typ „diváka s dalekohledem“); kdežto u většiny akčních filmů tomu je přesně obráceně – akce má jedno těžiště, jeden vektor, po němž se pohybuje, kupř. honička dvou aut, a divákovi nezbývá, než být takříkajíc u toho (typ „diváka s drobnohledem“). To by rovněž vysvětlovalo, proč nejsou jednotlivé mikro-konflikty v závěru Transformers 2 nijak provazbeny, proč se jednotlivé výjevy a objekty kladou jako volně plující znaky, které zůstávají izolované a rozpojené navzájem, a proč celá závěrečná půtka mnoho diváků tak znavovala – divák s dalekohledem není akcí zaplavován, není uváděn do pohybu, ale sám si vybírá, co bude sledovat. A to vysiluje. P.S. Jestliže se mi v jedničce nejvíce zamlouval odlehčený úvod (spielbergovský vklad „kluk a jeho auto“ a balení Mikaely), pak ve dvojce platí to samé o řádění v univerzitním kampusu. Jsou-li ovšem ty nejlepší scény v akčním filmu scénami neakčními, nutí mě to optat se Baye: „Nenadešel čas, aby ses vynořil z jezera svého jáství?“ (13.08.2009)

Bay rád stupňuje. Takže dvojka je větší, explozivnější, infantilnější, blbější, lobotomizovanější... možná o chlup vtipnější. Kurci a Ortzman vypálili většinu inteligentních ran ve scénáři startrekovského prequelu, v tomhle hasbrovském mišmaši jim tak nezbývá než opravdu třeskutě dementní zápletku naředit slušnými gagy a sebeparodickými hláškami. Což je fajn, jinak by mi Pomsta plecháčů přišla opravdu nesnesitelná. Ono i takhle sledovat dvě a půl hodiny destrukce, zmatečné akce a huhlajících míchaček na beton představuje solidní záhul na nervovou soustavu. Obzlášť proto, že narozdíl od jedničky už to není kulervoucí, ale jen okoukané. Moment překvapení je ten tam, takže dochází na emmerichovský recept "když už nevíš coby, vyhoď do vzduchu co největší lán světa". Božský Míša mi tentokrát na závěr přichystal svůj tolik milovaný patos v surovém stavu, za což mu děkuju a posílám plechovou pusinku. Vím, že milovníci Baykovin z toho budou slintat blahem, pro diváka, který má krom tuny ocelového brnění rád i malou špetku mozku zůstává letošním blockbusterem Star Trek. A nic na tom nezmění všechna ta Bayova NEJ. (19.06.2009)

Michael Bay je jeden z nejosobitějších tvůrců současného Hollywoodu - při vyslovení jeho jména automaticky naskočí určité asociace a očekávání spojená s jeho filmy. Zklamání z druhých Transformerů pak vychází z toho, že v nich režisérovy trademarky jsou rozmělněny nebo přímo absentují._____Hlavní bitvu ve filmu nesvádí Autoboti s Decepticony, ale naivně klukovské prvky (které definovaly první díl) proti motivům teenagerských komedií, a bohužel teenageři vítězí. Znamená to, že film oplývá nezletile asexuální lascivitou, kde se o sexu dělají pouze hloupé vtipy, ale když dojde na věc, uhýbá se pohledem. Diváci tak dostanou krajně bizarní záběry jako dva prcající psy (čivava na buldočkovi), malého robota ojíždějícího nohu Megan Fox a zásadní zjištění, že i transformeři mají koule. Nicméně už se nekoná opájení se tělem hlavní herečky - jeden velký celek není ani v nejmenším srovnatelný s fetišistickými detaily mapujícími její křivky v prvním díle. Většinu filmu sledujeme pouze její našminkovanou tvář, což vyvolává dojem reklamy na rtěnku. Stejné je to i s technofetišismem. Sice ve filmu je spousta vojenské techniky, ale nepřichází její adorace reklamní estetikou jako v prvním díle – místo dynamických střihových sekvencí jsou zde pouze ojedinělé záběry rozeseté mezi sekvence s hlavními hrdiny. A to nemluvě o absenci režisérova typického kamerového obžerství – sice jsou záběry precizně nasvícené, ale sama práce kamery už není pojata jako atrakce sama o sobě._____Neznamená to, že by nejvíce machistický a formalistní režisér současnosti vyspěl, ale naopak že byl vykastrován požadavky cílového publika náctiletých. Je to až smutný pohled, že Bayův nejdražší film je zároveň jeho nejméně osobitý (a nejvíce zhovadilý). (19.06.2009)

Transformers: Pomsta předražených. Pověst nelhala, opravdu nejhorší díl z dosavadní trilogie. I když v tomto případě definovat "nejhorší" je asi jako určit, jestli se hůře z nového koberce odstraňují zvratky, stolice nebo skvrna od krve, vajec a třešní. Zaplať pánbůh za J.Turturra, jakožto malého ostrůvku uprostřed oceánu této nablýskané infantility.. Jednou přijde den, kdy si pro Michaela do jeho rezidence v Malibu přijde ten zespodu s trojzubcem a poté, co nepřijme jako odpustek akciový podíl v Hasbru, si jej bez milosti vezme sebou. A přidá k tomu stejnou hlášku, jako A.Pacino na konci Ďáblova advokáta: „Marnivost, rozhodně můj oblíbený hřích…“ (28.11.2011)