The Last House on the Left
Posledný dom naľavo
Režie:
Dennis IliadisKamera:
Sharone MeirHudba:
John MurphyHrají:
Sara Paxton, Monica Potter, Garret Dillahunt, Tony Goldwyn, Josh Coxx, Spencer Treat Clark, Aaron Paul, Riki Lindhome, Martha MacIsaac, Michael BowenVOD (2)
Obsahy(2)
Mari Collingwoodová přijela s rodiči strávit prázdniny na jejich letní sídlo utopené uprostřed hlubokých lesů. Dívka poprosí matku, ať jí půjčí auto, a sama se vydá do nedalekého městečka navštívit starou známou. Zatímco si obě kamarádky referují o svých životních peripetiích, náhodně se seznámí se sympatickým chlapcem s tajuplně nevinnou tváří. Za chvíli se už všichni tři ocitnou v jeho motelovém pokoji a balí jeden joint za druhým. Jejich drogový večírek přeruší příchod mladíkových příbuzných. Ti se chtějí nepohodlných svědkyň zbavit. Obě dívky totiž vstoupily do cesty uprchlému psychopatickému vězňovi Krugovi a jeho kumpánům. Paige zavraždí, ale Mari, navzdory tomu, že ji znásilní a postřelí, dokáže utéct. Snaží se dostat k rodičům, ale do jejich domu shodou okolností také směřují kroky zabijáků, kteří se potřebují schovat před blížící se bouřkou. Manželé jsou velmi pohostinní, když ale domů dorazí polomrtvá Mari a rodiče zjistí, koho mají pod svou střechou, musí chtě nechtě odhodit civilizační návyky a vzít vykonání trestu do vlastních rukou. (TV Nova)
(více)Videa (1)
Recenze (599)
Dievčatá sa dajú dokopy s pochybným chalanom a nakoniec dopadnú veľmi zle. Niečo takého sme tu už mali – a to veľakrát. V prípade The Last House on the Left sa však zloduchovia dostanú do domu jednej z obetí. A vtedy začne tá najväčšia „sranda“ a napätie, pričom nechýba ani jedna skutočne labužnícka gore scéna. Veľmi slušný remake, ktorý sa tvorcom vydaril. ()
Remake řeckého režiséra Dennise Iliadise je mnohem blíže thrilleru a dokazuje, že se tentokrát muselo hrabat pečlivě, tedy až k počátkům samotného mistra žánru, Wese Cravena (zde jako producent, a patří mu dík, že nás ušetřil dvojice dementních policistů z originálu). Ostatně pár detailů se změnilo, ale podstata zůstala stejná. Máme tu opět dvě krásné roštěnky, kterým se zachtělo po troše trávy, a tak se nechají zlákat introvertním synkem psychopatického tatínka, který právě za pomoci svých stejně vyvedených kumpánů pláchnul před zákonem. Hoch chtěl jen trochu normální konverzace se stejně starými dívkami, jenže tím jim pořádně zatopil. Trio kriminálníků totiž nechce žádné stopy. Remaky ve Státech prostě letí, takže můžeme jen hodnotit, s jakými výsledky. The Last House on the Left určitě nedopadl špatně, ba naopak. Nelidská brutalita je prezentována stejně naturalisticky jako v nedávném hororu Oni, naštěstí tu máme po delší době opět „normální“ vrahy bez nadlidských schopností, emoce, které nejsou umělé a rodiče jedné z nebohých dívek, které pomsta žene vpřed. Stejně jako v originálu (ve kterém se vše podstatné odehrálo za denního světla – tady bohužel nikoliv) pak můžeme debatovat, jak daleko zajdou rodiče, když si jejich trpící dítě projde peklem a oni to „vědí“. Ostatně oproti originálu funguje všechno mnohem uvěřitelněji – herectví, dialogy, jednání postav. Jen ona brutalita byla tehdy určitě údernější (vezměte v potaz 70. léta), takový Aja, který Cravena při vší úctě překonal (remake Hory mají oči), umí šlápnout na plyn a nepůsobí samoúčelně – tady to bohužel nevychází úplně nejlíp. Nebýt takové plochosti charakterů a absence vyššího zájmu diváků, mohla být pomsta pořádně vypečená. I když ku prospěchu je fakt, že rodiče dívky tentokráte jednají na dosud nepoznané ohrožení spíše pudově, než-li nějak cíleně. Nejsem příznivcem série Saw nebo Hostelů, ale koukněte na obě verze a kvalitu a poselství posuďte sami!! ()
Co bolí, to žije... Jaký je hlavní rozdíl mezi horory a vůbec filmy TEHDY a TEĎ? Dřív to bylo výrazově syrové, s určitým filmařským kouzlem a (díky omezeným prostředkům) funkční atmosférou. Současnost naopak přeje dokonalé obrazové technice, efektům i efektivnějšímu střihu, jenomže ta atmosféra v tom všem často nefunguje. The Last House on the Left těží z tématu příčiny a následku, jenomže v důsledku nedokáže být patřičně chladnokrevný. Jasně, Sara Paxton je neuvěřitelně krásná, se senza ďolíčkem v bradě, všechno je hnaný k maximální přímočarosti, otevřenosti, násilí, pro dosažení maximálního kontrastu mezi dobrem a zlem. Jenomže já mu v týhle formě (s výjimkou dvou, tří scén) nevěřím. A to hlavně díky stupidním záporákům, prázdným postavám bez výrazovýho charakteru, samoúčelně napsaným jen pro schéma odplaty. Neznám Cravenův původní The Last House on the Left, ale jeho současná verze je pro mě jen plynule odsejpající fašírka se slušným potenciálem, která hledá sama sebe, celých těch zpropadených 110 minut. [final rate: 60%] ()
Původní „Last House on the Left“ pojímal motivy násilí a pomsty exploatačně. Remake ze stejného příběhu vychází k fyzicky intenzivnímu thrilleru. V obou případech se jedná o typické produkty své doby. Zatímco Cravenův originál je esencí laciných brakových bijáků ze sedmdesátých let (drogově poblouzněná nesourodost vyprávění; třeskutě ubohá forma; zkazky o filmu, jeho interpretace a ostatně i jeho slogan z plakátu jsou mnohem podnětnější a dramatičtější než film samotný), stejnojmenná novinka je zase stylově čistá žánrovka dle současných mainstreamových norem. Nicméně zatímco Craven se vůbec nezatěžuje otázkou legitimnosti či etičnosti pomsty, tentokrát film v absolutním finále přichází se zneklidňující tečkou, která happyendu dodá zlověstně mnohoznačný rozměr. Jistě, nový „Last House on the Left“ není originální, nicméně to nebyl ani Cravenův „originál“ (lépe řečeno brakové přiznané přepracování Bergmanova „Pramenu panny“). Ale narozdíl od Cravena dokáží tvůrci nové verze starý koncept obohatit (viz závěr) a především uchopit koncepčně a konzistentně. Více v recenzi na Aktuálně.cz. ()
Galerie (23)
Zajímavosti (17)
- Při scéně v motelu jsou viditelné modřiny na nohou Paige a Mari, protože se tato scéna natáčela po scénách napadení v lese. (Chatterer)
- Producent Jonathan Craven se objevil jako dítě v původním The Last House on the Left (1972). (Chatterer)
- Původně se měl film natáčet ve stejných lokacích jako původní film z roku 1972, tedy ve Westportu v Connecticutu, ale hrozilo nevhodné počasí, tak se od tohoto nápadu upustilo. (Elisebah)
Překvapivě výborné, jen s jedním malým kazem v závěru. (K tomu později.) Film, který Obituse nechal poměrně chladným, mého bratra rozzuřil doběla, mé švagrové se z něj udělalo špatně, Stephen King jím byl absolutně nadšen, kiddo tomu nasolila maximum a Ony dala čtyři hvězdičky a napsala nesrozumitelný komentář. ... Objevil jsem teď v Ostravě kuřáckou hospodu, což je ve stávajícím fašistickém režimu opravdová rarita. Při té příležitosti jsem neváhal a vzal do ní čerstvě zakoupenou Kingovu teoretickou práci o horroru, Danse Macabre, která u nás nedávno konečně vyšla. (Knihy, které mě opravdu zajímají, si totiž odedávna zásadně vychutnávám u piva a cigarety.) V předmluvě k vydání z roku 2010 zmiňuje King jaké filmové horrory z poslední doby se mu líbily. Jeho názor na The Last House on the Left se natolik shoduje s mým (i když jeho je ještě o chlup nadšenější), že ho tady mohu klidně citovat. Vyberu pár základních bodů a vyjádřím se k nim. Štefan snímek doslova označuje za "nejlepší filmový horror nového století". S tím sice nesouhlasím (viděl vůbec Session 9, Dead End nebo Ty druhé?), ale chápu ho. "Nejbrutálnější a nejnesmlouvavější film, jaký se v amerických kinech objevil od Henryho: Portrétu sériového vraha." No, proč ne. Navíc dobrá reklama, protože Henry je nepřekonatelný. O původním Cravenově filmu ze 70. let se S.K. vyjadřuje jako o trapné blbosti. Vyjmenovává všechny důvody proč je to trapná blbost a srovnává s touto verzí. A já s ním ve většině bodů souhlasím. (King: "Originál je tak špatný, že dosahuje až absurdní úrovně – říkejme mu klidně Abbott a Costello potkávají sexuální násilníky.") … V 99. případech ze sta jsou remaky zbytečné a špatné. Toto je rozhodně ten stý případ. King nezapomene zdůraznit, jak moc se Iliadisova verze nelíbila kritikům, přičemž dodává: "Kdyby si novější Poslední dům nalevo nenesl přítěž svého nezdárného předchůdce - a kdyby to byl zahraniční film opatřený titulky -, šlo by o úspěch velebený kritikou na úrovni Polanského Hnusu (…). Last House do jisté míry utrpěl svým odmítáním přistupovat na kompromisy a myslím, že mu byl vystaven účet za všechny jeho nezdárné předchůdce, nejen za materiál, z něhož vycházel. Ale je tu ještě něco. Filmové horrory vydrnkávají své tóny spíše na nervech než v hlavě. Jelikož většina kritiků jsou tvorové spíše myslící než cítící, dokážou se pobavit (takovým tím blahosklonným způsobem) u horrorů, které jsou příliš výstřední, aby se daly brát vážně. A naopak mají tendenci reagovat podrážděně a dotčeně na snímky, jež úspěšně operují v hlubinách našich základních obav. Poslední dům, podobně jako Hitchcockův slavný film o Tom Druhém, který Vraždí, je právě jedním z nich. A stejně jako na Iliadisův film se i na Psycho zpočátku snesla vlna povětšinou negativních recenzí.” … Je zajímavé, že King ani okamžik neváhá se zařazením tohoto filmu mezi horrory. Evidentně to má podobné jako já: Pokud mě film děsí a napíná takovým tím ochromujícím způsobem, pokud je něčím jiný a divný, pokud mě strhne, šokuje a překvapuje až do konce, není to obyčejný thriller. Je to horror. (Ještě dnes si pamatuju, jak můj bratr po návratu z letního kina cedil nasraně mezi zuby: “To není horor, to je hnus.” Že by tedy nakonec přece jen nějaká ta paralela s výše zmíněným Polanskim? :-) … Pro mě osobně je asi nejsilnější a nejpřekvapivější scénou snímku ta, v níž se mladá hrdinka pokusí o útěk přeplaváním jezera. Absolutně jsem v tu chvíli netušil jak dopadne. V tu chvíli je totiž jasné, že ta scéna bude klíčová a naprosto osudová: Proč by nás na ni jinak tvůrci už dopředu a s takovou pečlivostí připravovali? Naopak nejslabší scénou byla pro mě ta s mikrovlnkou v úplném závěru, k níž King podotýká: “Tento poslední tah zaznívá ve filmu jediným falešným tónem.” Přesně tak. Mikrovlnka zůstává jediným kazem na tomto jinak působivém snímku. ... Závěrem bych dal ještě slovo Marigoldovi, který v csfd spektru symbolizuje hlas kritiky (alespoň tak ho většinou vnímám): “Nudné, prázdné, samoúčelné. Násilí tu není ani šokující, ani estetické, ani burcují, jen vyprázdněně exhibující a otravně blbé.” S tím se dá souhlasit. Přesně takové totiž skutečné násilí bývá. () (méně) (více)