Duch ve stroji

Nebudem sa na nič hrať, proste ma to vôbec nebavilo, dané univerzum ma takmer vôbec nezaujalo a hoci je kasting vcelku presný, v konečnom dôsledku ma nikto z hercov vyložene nebavil. Akcia je rovnako zručne zvládnutá a zároveň priemerná, ako všetko v tomto filme. Niečo ako Warcraft – nie je to zlé a je tu náznak zárodku novej filmovej série, ale hrozne ma to nudilo, pozrel som ti to len preto, aby som si to pozrel a tak to nakoniec aj vyzeralo. (25.06.2017)

Prepájanie živého organizmu so strojovými technológiami tu funguje s postupujúcim civilizačným rastom (alebo úpadkom) už stovky rokov. Zhruba rovnako staré je hnutie odporu k technológiám (začiatkom 19. storočia anglickí luddisti, ničiaci novo zavádzané stroje vo fabrikách s odôvodnením, že berú ľuďom prácu). Duch v stroji cez akčnú perspektívu naznačuje, že aj tí najväčší odporcovia sa raz s faktom biotechnohumanoida zmieria. Aby v mene korporácie bojovali s výmyselníkmi, čo majú iné firemné ciele. Lebo myšlienka akéhokoľvek podenkového prežitia zvíťazí vždy nad sebadeštrukciou. Nie je to práve najveselšia perspektíva. A líška v podobe Beat Takešiho, čo vybojuje víťazný súboj so zajacmi, čo sú na ňu poslaní, na tom nič nemení. Konieckoncov túto neveselú perspektívu v  svojich paintbrushových obrazoch zhruba od polovice 70. rokov pomerne jasne ukazoval už geniálny vizionársky švajčiarsky výtvarník Hans Ruedi Giger. O ktorom LSD guru Timothy Leary svojho času povedal: Rudi, Ty vidíš oveľa viac, než my, domestikovaní primáti. (05.09.2021)

Stejně jako u Assasina jsem i hrou Ghost in the Shell nepolíbená, takže nemůžu soudit jak moc je tohle veledílo podle hry a jak moc to má společnej max název . Zaručeně ale vím, že možnosti jsou dvě. Buď je ta hra totálně na píču (což si nemyslím když podle ní udělali film) a nebo je tu druhá možnost (a tu si myslím hodně) tvůrci filmu to zas jednou totálně posrali a místo pocty kultu vytvořili sračku nad kterou by jeden blil. Někdo tu velkohubě hlásal, že Scarlett tam lítá skoro pořád téměř nahá, takže se můj zájem o film dostavil celkem rychle. Nyní bych milému blbovi (jsem líná hledat kdo to psal) ráda touto cestou vzkázala, že cca 6 minut v outfitu tělové barvy opravdu není vhodné přeložit jako - Lítá tam skoro pořád téměř nahá. Napsat - Uvidíte pár minut sexy křivky a pak hovno - by to vystihlo daleko líp a já bych na tu píčovinu nechodila do kina. K filmu - Vytunění lidičky, co se jim bortí držtičky se tam jakože kosej s hnusnejma robůtkama GayŠa a podobně. Každej si co chvilku něco někam strká a mezi všema jako nepovedenej Predátor pobíhá napůl neviditelná Scarlett slyšící na jméno Major. Ta má solidní depky z toho jestli je víc člověk a míň robot nebo naopak a sere s tím koho může včetně mě. Jedinej kdo mi nevadil byl bělohlav Batou, co obdrží super vystajlovaný oči aka John Lennon (po bližším zkoumání jsem zjistila, že minimálně to je podle předlohy) . Honí se tam padouch, co není padouch a umí suprově roboťáckým hlasem jednu větu, kterou používá první půlku filmu pořád dokola než mu hárdvér nebo softvér nahraje do mozku i další fráze a borec tak konečně může s Majorovou komunikovat aniž by ho divák chtěl zastřelit. Nakonec ho ale zastřelej stejně. To byl spoiler, co? Pardon, já nerada. Konec je tak dojemnej až jsem málem vytekla a závěrečný titulky mi vehnaly slzy do očí. Ano správně, slzy radosti, jelikož to byl signál, že mám tu píčovinu za sebou a můžu táhnout z kina do prdele nebo ještě líp domů. (23.04.2017)

Očekával jsem něco trochu jiného, ale ve finále to bylo dobře. Ze Scarlettiných "psycho" počinů, ze kterých mě většinou bolí pojetím, či myšlenkou hlava (Lucy a Under the Skin) je tohle nejčistější akce. Myšlenka globálního rozsahu tu oproti prognózám jaksi nebyla a divák se tak snadno může soustředit na souboje, či svět, který je potěchou pro oči. V tomto směru film funguje dobře. (06.04.2017)

Osobnější a díky tomu i odvážnější verze toho, co bylo k vidění v japonské vizi. Nepotřebuji za každou cenu mlčenlivou filozofii, jakkoli mě i ona svou hypnotičností k animovanému GITS přikovala už několikrát. Ta mě totiž fascinuje svou nepřístupností, ale právě to, že mě nikdy nepustí až zcela k sobě, mě stále nutí být k ní až příliš zdvořilý a rezervovaný. Naopak Mira mě postupně nechá dojít pod veškeré své vrstvy a za to jí rád vyjdu vstříc i já. Akční symfonie i fatální myšlenkové křižovatky se konečně našly na samém vrcholu. (08.07.2017)