Irčan

„Ale i tak všechny usvědčil z různejch věcí, i když ne z týhle. Ne z Jimmyho vraždy. Jak víte, nikdo za to nikdy nešel sedět. A nikdo nepromluvil, což je neobvyklý. Protože většinou tajemství udrží tři, a to jen pokud jsou dva z nich po smrti.“ A těch úmrtí tu nebylo zrovna málo, i když se často jen zmínily při seznamování s novými protagonisty. Obecně nemám problém s filmy, které mají přes 3 hodiny. Tedy pokud mají např. chytlavý, vtahující příběh, zapamatování hodné pasáže či dobře napsané a zahrané postavy. Irčan je vyprávěn jistě, ale nijak extra poutavě, těch scén, které by mi skutečně utkvěly v paměti, má pouze pár (třeba takové zdůvodňování výběru pistolí), jen ti hlavní hrdinové jsou opravdu výborní (pro mě byl nejlepší Pesci, v těsném závěsu s Al Pacinem). A pak filmu nechybí nesporná řemeslná kvalita (pokud tedy nemáte problém s nepříliš přirozeným „omlazováním“ postav). Což sice není málo, ale ani dost na to, abych byl z tohohle filmu nadšený víc než lehce nadprůměrně, a přesně takové bude i mé celkové hodnocení. (16.08.2020)

Přijde mi zajímavé, jak pocity fascinace u Mafiánů a Casina ve smyslu, kam až jsou schopny postavy zajít a jak to všechno funguje střídají u Irčana pocity nostalgie. Vidět de facto ten samý mafiánský příběh po třetí bude nevyhnutenlě méně záživné, méně fascinující, méně šokující a bohužel také méně intenzivní, nicméně může to působit o to více hřejivě - když se na plátně sbíhají staré známé hvězdy a tak trochu ve stylu Rychle a zběsile pro nás udělají "one last job". Scorsese ví, jaká jsou divácká očekávání, vychází jim vstříc, servíruje jednoduše to, co jsme vždycky chtěli, ale přesto nebo možná právě proto nemůže být Irčan nikdy tak dobrý jako byli právě Mafiáni a Casino... 8/10 (17.12.2019)

Po Vlku z Wall Street se rozplývalo nad tím, že z toho filmu není poznat Scorseseho věk. U Irčana se zase vynáší do nebe, že to je film, co se nebojí být "starý", možná trochu "stařecký". Mám rozhodně velmi ambivalentní pocit z CGI omlazování, a to jak technicky, tak eticky, ale ok - asi bylo potřeba, aby v tomto filmu hráli za každou cenu tito lidé, protože jinak by ta fetiš nebyla naplněná. Rozhodně je potřeba říct, jak rychle to uteklo, i když dojem velkého strhujícího díla jako Tenkrát v Americe to nevyvolává - jsou to prostě vygenerované tři a půl hodiny Scorseseho materiálu - mohlo by to být o hodinu víc, o hodinu míň, to by vyšlo nastejno... Asi právě tím to má být. Nicméně když se podívám na Scorseseho filmy z tohohle tisíciletí a měl bych vybrat jeden, jehož škrtnutím bych přišel o nejméně, bude to Irčan. Ale když už je, tak ať je. Scorsese umí rozhodně lepší imitace Scorseseho než Todd Phillips. 75 % (27.11.2019)

Scorsese - další tvůrce, který jako Ritchie natočil téma, který už zpracoval několikrát a mnohem povedeněji. Přesně jak píše Choze - herci hrají svůj standard, jejich omlazování je trapné, délka filmu je děsivě přepálená a motiv uvědomění si svých chyb, které se zračí v očích dcery hlavního hrdiny, zase strašně banální. (17.08.2020)

Odbory vs. vláda v Americe 70. let, to mě zrovna nebere. Svižností vyprávění a poutavým zobrazením mafiánského světa je to ale téměř taková pecka jako Goodfellas. Navíc se zde pohybujeme mnohem výš, mezi nejvyššími šaržemi americké mafie v Americe daného období. De Niro to má s umělou mladou tváří se starýma očima nejtěžší, v první polovině je potřeba si na digitalizaci zvyknout. Svého zabijáka hraje v tradičním pojetí, jak ho máme z podobných rolí vžitého. Pacino je originálnější, Hoffu stělesňuje excentricky, s politickým entuziasmem, obrovskou hrdostí a morálně nejčistšími úmysly z celé party. Nejvýraznější herecký výkon filmu. Pro mě největším potěšením byl ovšem Pesci, tichá voda která o životech rozhoduje. Z apatického šílence s nožem v ruce (Goodfellas) k megavlivnému hráči s citem pro mafiánské šachy, na kterého se můžou spolehnout všechny strany. Bravurní v každé scéně. Keitel dostává minimum prostoru, zato v postavě jednoho z nejrespektovanějších kápů dané doby. Režijní trademarky, které ještě více vyniknou při opakovaném shlédnutí. Vrcholní scéna, u které tuhne krev v žilách, podkreslena ne napínavou hudbou, ale absurdním dialogem o rybách. Stopáž vůbec nevadí, tato “road-movie” je o nostalgickém potěšením z Martiho unikátního stylu a legendární herecké interakce, jak je už v dalším filmu nezažijeme. (30.11.2019)