Single Man

Tohle bylo horší než tahání nervů u zubaře. Nevybavuju si, kdy jsem naposled nějaký film nedokoukal, ale tady mě to přišlo jako kdyby se mě ten film vysmíval do ksichtu, jak mě okradá o můj čas. Ano možná , kdybych se uměl vcítit do hlavního hrdiny, možná kdybych to viděl jako divadelný hru, hodnocení by bylo jiné, nicméně "na možná" se nehodnotí a tohle plácání odněkud nikam uchránil od odpadu jen naprosto strhující herecký výkon mistra Firtha. (11.10.2011)

Z eufórie rychle do pesimismu, rychlostí... dejme tomu; metelesku-blesku. Kdyby někdo nahrával mé já, kterak sleduje film od muže pro muže, může se domnívat, že mi šiblo. Otáčivá židle vzala (skoro) za své, nebýt mé nebývalé náklonnosti k artovým snímkům, což Single Man -podle mého laického oka- zřejmě je. A já, ač nerad flušu proti větru, sbírám odvahu na to, abych odhodlaně zvedl palec hore s tím, že za pár let možná porozumím, leč má nynější teen imbecilita mi nedovoluje oduševnělejší komentář, než je tento. Proměnlivost barev, která ponouká k totálnímu zvednutí koutků (zářivější barva = životní nádech) je úplně stejná jako u mě, což je o to komičtější, když si uvědomím, že láska, podle mě, neprochází žaludkem, ale třesoucíma se rukama :) Firth, který připomíná maestra Mastroianniho té doby, byl nadzemský. Scény, kdy se svým žákem seděl u pivča a rozjímali, byly very nice. A i když háv pe..pe..pe (sakra, to slovo mi nejde přes klávesnici) pesimismu převládl nad Georgem, nemůžu zakončit komentář jinak než slovy: Carpe diem!!! 80% (09.05.2010)

Dosť si zakladám na tom, aby film nielen vyjadroval, ale aj vyzeral-to popierať nemienim. Napriek tomu som naklonený aj výtvorom, ktoré sú tzv. esteticky holé-teda nedbajú na svoj vzhľad a sústreďujú sa v prvom rade na minuciózne zachytenie (ku príkladu) existenciálnej problematiky. Avšak prípady v ktorých dochádza k súladu krásy vonkajšej s tou vnútornou sú proste k nezaplateniu. Posledné vety naznačujú, že práve "Single man" by mohol byť tým nezaplatiteľným produktom dosahujúcim žiadaný rezultát. Veru, neni to tak a na rovinu-mrzí ma to. Obyčajne prežívam rôzne modely sugestivnych spomaľovčiek, plačlivých husľových variácií, meniacich sa rastrov, fascinácií detailom, retrom, motívom, ale aj keď ma tieto blahé pomôcky/priority dokážu privádzať do rozpakov, ich prehnaná početnosť chtiac-nechtiac škodí. To priamo súvisí aj s nedodržaním si zdravého odstupu debutanta Forda, ktorý ešte (logicky) nerozozná únosnú mieru v správnom/vyváženom prerozdeľovaní/dávkovaní vyjadrovacích prostriedkov a myslí si, že keď do svojej senzibilnej výpovede naperie všetko pod tlakom (respektíve hromadne), tak automaticky dosiahne akési emočné rozpoloženie. Pri nezávažných témach takéto pokusy nevadia-oživia ich, pri závažných áno-zastrú ich, ale kladné prijatia chápem a všetkým (aj Tomovi) ich nesmierne prajem. U mňa to však škrípe, pretože od slzopudného a rozcíteného defilé vyžadujem čosi viac, ako len koncentrovane načančaný, vierohodne skompletizovaný reklamný spot s pár lapidárnymi zábleskami. Plus, k akademicky vycíbrenému výkonu Colina Flirtha si kvôli všadeprítomnej "Gucci" nažehlenosti vzťah nevytváram, o skutkovom preukázaní právoplatnosti súžitia dvoch rovnakých pohlaví ani nepolemizujem-nato je to príliš povrchné a ako bolestný príspevok o strate partnera, následnej osamelosti so samovražednými sklonmi to usilovne háji svoje farby a zasahuje ma presne mierenou ranou. Kiež by ta rana bola hĺbková a nebol to len gumový projektil. (15.03.2011)

Vynikající filmová adaptace románu Christophera Isherwooda. Formálně dokonale vytříbený snímek o hluboké skutečnosti, která byla již nesčetněkrát popsána v literatuře, tedy o tom, že mezní situace bývají zpravidla doprovázeny existenciálními stavy, v nichž je stěžejní ona fascinace bezvýznamným detailem, vůní, pocitem, tak jak to známe kupříkladu z Camusova Cizince. I tady se titulní postava pod vlivem vyhoření zapříčiněným ztrátou nejbližšího člověka (hrubé by bylo zjednodušení na pouhý vztah dvou homosexuálů) při rozhovorech soustředí na bezvýznamnosti, konkrétně si třeba v jedné z typických scén v době kubánské krize a aktuální jaderné hrozby při rozhovoru o jaderných krytech všímá až v jakémsi riefenstahlovsky podávaném kultu těla hry svalů náhodně zahlédnutých tenistů. Celá ta fascinace bezvýznamnými detaily slouží stresované mysli jen k jednomu jedinému - k odvedení pozornosti od hlavního stresoru, který vědomí člověka není sto zvládat. Stejně jako pováleční existencialisté reagovali na hrůzy holocaustu a druhé světové války, reaguje i hlavní postava na svého démona reality. ,,Vlastně se většinu času cítím být sám. Vždy jsem se tak cítil. O samotě se narodíme, sami též zemřeme." Tenhle pocit je vlastně bytostně depresivní a působí až nihilisticky, ne nadarmo se celá dějová linie točí okolo fenoménu ryze existenciálního - aktu sebevraždy. Debutující režisér Tom Ford nezapře svou reklamní minulost, jelikož po formální stránce používá přehršel postupů a neotřelých technik z reklamní filmové branže. Vynikající jsou především herecké výkony, hudba a retro stylizace, zvláště pak postižení přesněji neidentifikovatelné nálady a atmosféry plynoucí k divákovi ze snímku. Za ni si tehle svojský film pátou hvězdičku téměř zasloužil... ,,Párkrát jsem ve svém životě zažil chvíle úplné jasnosti. Když na pár krátkých sekund ticho přehluší ten hluk, to víc cítím něž myslím. A věci vypadají tak ostře a svět vypadá tak svěže, jako kdyby všechno právě teď vzniklo." (16.06.2010)

Jak už je zřejmé z názvu, tenhle film do značné míry stojí na výkonu jediného muže, konkrétně Colina Firtha. Tomu nezbývá než zatleskat. Ale také muž v pozadí, módní návrhář Tom Ford, odvedl vynikající práci. Málokteré psychologické drama je tak do posledního detailu vypiplané, podobně výborná je i práce se zvukem, parádním soundtrackem počínaje přes zajímavou práci s ruchy až po zesílené zvuky okolního dění. Audiovizuální zážitek na jedničku, ale možná to chtělo citlivější režijní přístup... (16.11.2010)