Nickyho rodina

Videl som oba predchádzajúce Mináčove filmy a nie je mi celkom jasné, prečo považoval za nutné nakrútiť ešte NIckyho rodinu, keď mu bolo jasné, že nič iné ako kompilát predchádzajúceho z toho nevznikne. Nickyho rodina je dobre nakrúteným dokumentom. Hrané pasáže nepôsobia násilne, myšlienkou vzájomnosti zachránených detí je predchnutý celý film. Pre diváka, ktorý nevidel predchádzajúce dva Mináčove filmy môže byť Nickyho rodina silným zážitkom. (06.08.2014)

Dokonalý emocionální výplach duše s lehce nedotaženou formální stránkou. Hrané scénky působí místy nevkusně, někdy (doufám, že nezáměrně) až vtipně, popisky událostí mi připomínají videa teenagerů z youtube (aneb tribut tomu a tomu) a závěr se nese v příliš didaktickém stylu. A já si říkám, proč jsem si o tom raději nepřečetla. (vlastně to byla taková ždímačka á la pošta pro pana Wintona) (06.03.2012)

Trochu ma prekvapil filmový štýl - dokument vs. dráma, ale v konečnom dôsledku to dokonale splnilo svoj účel. Tento príbeh už v súčasnosti pozná asi každý, takže sentiment nie je až taký silný, ale je... Na druhej strane mohol režisér a scenárista trošičku menej glorifikovať samotného pána Wintona, keďže je známe aj to, že jeden z dôvodov, prečo začal s transportmi detí do UK, bol biznis. Nechcem tým však nijako znižovať hlavný úmysel pomôcť a zachrániť ľudské životy. (28.03.2012)

Nikdy jsem si nemyslela, že někdy půjdu do kina na dokument, byť by šlo o hraný dokument. Dnes jsem to udělala a nestačil mi jeden kapesník. Nebyla jsem jediná komu se koulely slzy po tváři. Pane Mináč, já Vám za tento dokument děkuju. Nicholase Wintona jsem dlouho rozebírala se svou babičkou. Od ní jsem se dozvěděla, že její sousedka je jedním ze zachráněných dětí. (05.02.2011)

Režisér Matej Mináč před 13 lety objevil britského Schindlera – Nicholase Wintona – a rozhodl se jeho čin zveřejnit, kde a jak se dá, včetně celovečerního filmu, několika krátkých dokumentů a nyní již třetího celovečerního dokumentu. Samotný Nicholas Winton o svém činu, kdy zachránil 669 židovských dětí před transportem do koncentráku a tím i jistou smrtí, nikdy nemluvil. Minimálně od roku 1999 však o něm ví celý svět. Slovenský režisér Matej Mináč si na tomto příběhu otevřel zlatý důl. Nejprve přišel s filmem Všichni moji blízcí, poté s celovečerním dokumentem Síla lidskosti – Nicholas Winton, následoval celovečerní dokument Anglická rapsodie, režisér Peter Hledík o Mateju Mináčovi natočil dokument Dvanáct let s Nickym, nu a nyní zde máme Mináčův třetí celovečerní dokumentární film. Nicholas Winton se vloni dožil 103 let a jeho čin je sám o sobě úchvatný a nedocenitelný. Na druhou stranu mi přijde nefér si na tomto činu založit živnost. Zajímalo by mne, co na tu nečekaně objevenou se slávu soukromě říká sám Winton. Dokument samotný je totiž natočen podobně jako ty předchozí – silně tlačí na emotivní pilu, na dojetí, rozpadá se na sled různých historek, hraná část je naprosto zbytečná. Kdejaký hraný televizní dokument působí daleko lépe. Protože však jde o tzv. pietní dokument, jaké se pouštějí o slavných výročích v televizi, těžko rozebírat umělecké kvality, které jsou nevalné. Podstatná je síla výpovědi. Avšak přece jen už se nedozvíme mnoho, co bychom nevěděli z minula, a když se v závěru začnou rozebírat různé současné humanitární akce pro děti celého světa, s nimiž Winton až tak nemá společného, začíná to spíše vypadat jako kýčovité a patetické náborové video Červeného kříže. Představitelé filmu Všichni moji blízcí zde také namluvili části komentáře – Jiří Bartoška, Libuše Šafránková, Josef Abrhám, ale také Klára Issová. Ta se mimochodem ve filmu jen mihne, ačkoliv vévodí plakátu. (05.01.2013)