Daleká cesta

O trochu méně nápadité než Obchod na Korze nebo Vyšší princip, ale však o to více bezprostřední veledílo, o kterém se bohužel příliš neví. Výtečná hudba, výtečná kamera a vystupňování momentů, při kterých mrazí rvalo z člověka poslední zbytky, co z něho zbyli. Závěrečné mlácení klackem do rozbitého klavíru je vrcholem veškeré té ohavné geniálnosti. Byl jsem v Terezíně o v Osvětimi a ten film mrazil stejně jako návštěvy tam a to je myslím si účel. Morální ponaučení, které z tohoto filmu plyne je i po 60ti letech stále aktuální. Je zde zcela patrné, že existuje li někdo, kdo i nyní podporuje Hitlerovy kroky a jeho ideologii, tak tento jedinec (nelze nazvat člověkem) nepatří do společnosti lidí, která se cítí býti pokorně pounaučenou, ale měl by pro dobro všech slušných lidí okolo sebe spáchat sebevraždu a modlit se, aby skončil v pekle a né daleko hůř. (16.10.2009)

Poprvé jsem Dalekou cestu viděl na CS filmu a zážitek nebyl zas až tak intenzivní. Podruhé jsem film shlédnul dnes na ČT ARTu v restaurované verzi, která byla Národním filmovým archívem v pražských laboratořích vyčištěna v roce 2019. A musím dodat, že z obrazovky na mne dýchlo nefalšované ZLO. Některé scény jsou vyloženě hororové a děsivé, na které jen tak nezapomenu - Eduard Kohout před skokem z okna. Saša Rašilov hrající na činely v pološílené a bizarní dechovce, která hraje židům, když pochodují do ghetta. Dětský hlas, opakující slova Osvětim - Majdanka - Treblinka. Desítky dětí, které do ghetta přišly z vyhlazovacích táborů a při pohledu na sprchy začaly panikařit a křičet "plyn, plyn". Jiří Plachý jako vyšinutý žid řídící vlak, který se vrací již z "druhé strany"...uffff!! Těch momentů je tam opravdu mnoho, včetně strašlivých výjevů z plynových komor. Detailů, kterých jsem si poprvé díky špatné kvalitě nevšiml jsem nyní sledoval s otevřenými ústy a mrazením v zádech. Kamera, symbolická expresivní scéna (to je obrovská doména a nevšední propojení s obrazem), hudba, procítěné herecké výkony a obdivuhodná výprava dělá z Daleké cesty nadčasový (těžko uvěřit, že film byl natočen v roce 1948!!) a unikátní velkofilm o holokaustu a snad i první snímek, který byl na toto téma vůbec kdy natočen. Zároveň se jedná o stěžejní dílo Alfréda Radoka, které může směle konkurovat zahraniční produkci, dokonce si myslím, že svým ztvárněním a formou ji i dalece předčí. Brilantní a sakramentsky působivé. Proto doporučuji shlédnout v restaurované kopii. (15.04.2020)

Výtvarný film, natočený v duchu německého expresionismu (spíše než ruského). I když se takto vývarně zaměřené filmy se v poválečné době už netočily, považuji spojení romantického expresionismu s podobně romantický laděným nacismen za vhodné pro vyjádření reality, která se reálně chápat naprosto nedá. I když mezi expresionismem a nacismem leží znaménko ≠, a expresionismus byl nacisty prohlášen za zvrhlé umění, určitá ambivalence tu přece jenom bude. I když se dnes Radokův experimentální duch dnes jevit jak překonaný, na druhou stranu právě t je dnes na tomto filmu svůdné. Spojení filmu (expresionismus) s dokumenty (nacismus) je možno vzhledem k uvedenému znaménku nerovnosti kritizovat, ovšem v té době měly jiný náboj než dnes, když se detaily Hitlerova (a spol.) života, radovánek a smrti, promítají opakovaně v hlavních vysílacích dobách na hlavních televizních stanicích. (22.10.2014)

Daleká cesta Alfréda Radoka je filmem unikátním, výhradně se s ním setkávám na velkém plátně, pravidelně je provázen nejrůznějšími komentáři a je cele respektován. Celistvý výklad o něm podala například Briana Čechová v rámci NFA kurzu. Nicméně osobně zcela nejásám nad kombinatorikou řadových dokumentárních záznamů a Triumfu vůle (1935), který je svými obrazy mnohem specifičtější a není takto příliš vhodné zacházet s dílem Leni Riefenstahlové, které má svůj vlastní příběh. Nejsem ani příliš nadšená z párování scén vyprávěných filmovou i divadelní řečí v pravidelných kontrastech. Pravidelně také žasnu nad spojením páru Blanky Waleské a Otomara Krejči. A zejména bych ocenila potlačení lacině karikujících figurek Kreuzmanna, Svobody, drben Balek-Brodské, Vojtové a Májové nebo tehdejšího dorostu Kopeckého a Effy. Na druhou stranu respektuji zcela některé herecké výkony Zdeňky Baldové, Eduarda Kohouta nebo Jiřího Plachého. Realističnost terezínských scén také oceňuji, ovšem výrazný stín zde tvoří uměle dodané prvky v čele s pověšeným klavírem a točitým schodištěm. Za zcela nejpůsobivější shledávám přípravu na návštěvu Červeného kříže za zvuků zkoušky dětské opery Brundibár. Čili bylo skutečně nutné tolik plýtvat formální stylizací, směšovat narativní film s dokumentárním, film s divadlem a syrovou skutečnost pointovat rekvizitami? Holokaust je sám o sobě nejtragičtější událostí lidských dějin, takže pouhá syrová interpretace bez postranních pentliček by posloužila mnohem lépe. (26.02.2009)

Jeden z největších zločinů, který se bolševikům podařil, bylo zasypání tohoto přímého formálního nástupce Ejzenštejna a Wellese do útrob trezoru s takovou důkladností, že ani dnes se filmu nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužil. Zejména ve srovnání s tehdejšími znárodňovacími opusy, ve kterých po mezích skotačili Buchvaldek se Švorckou. (29.05.2020)