Daleká cesta

Další skvost, který přispívá do nevyčerpatelné studnice československé válečné kinematografie. Předem zpečetěný osud těch, co nosí na sobě žluté označení, pravá láska v nepravý čas a všudy přítomné slovo - transport. V terezínském ghettu, začínal boj o přežití. Krutá doba zachycená necelé tři roky potom, co se vše odehrálo. Výborná režie a herci z nejstarší školy. Jak jsem již napsal, československá válečná kinematografie, je nejvěrohodnější obraz těchto let v Evropě. (20.02.2012)

Velmi netypický produkt filmové tvorby pozdních čtyřicátých let. Jde o expresivní a symbolismy napěchovaný film o českém holocaustu, s poněkud zkresleným obrazem terezínského ghetta. Vynikající práce s detaily a především hudbou - napětí stupňované akcelerujícími akordovými rozklady a Bolero, jež se tu objeví nejprve pouze rytmicky, aby v nejsilnějších částech filmu explodovalo naplno - z filmu dělají nadčasovou podívanou, která je cenná i dobou, kdy byl snímek natočen. (06.10.2006)

O trochu méně nápadité než Obchod na Korze nebo Vyšší princip, ale však o to více bezprostřední veledílo, o kterém se bohužel příliš neví. Výtečná hudba, výtečná kamera a vystupňování momentů, při kterých mrazí rvalo z člověka poslední zbytky, co z něho zbyli. Závěrečné mlácení klackem do rozbitého klavíru je vrcholem veškeré té ohavné geniálnosti. Byl jsem v Terezíně o v Osvětimi a ten film mrazil stejně jako návštěvy tam a to je myslím si účel. Morální ponaučení, které z tohoto filmu plyne je i po 60ti letech stále aktuální. Je zde zcela patrné, že existuje li někdo, kdo i nyní podporuje Hitlerovy kroky a jeho ideologii, tak tento jedinec (nelze nazvat člověkem) nepatří do společnosti lidí, která se cítí býti pokorně pounaučenou, ale měl by pro dobro všech slušných lidí okolo sebe spáchat sebevraždu a modlit se, aby skončil v pekle a né daleko hůř. (16.10.2009)

Radokův působivý debut i dnes dokáže strhnout své publikum. Mistrovské dílo kombinující silný příběh s archivními materiály funguje i po více než sedmdesáti letech od premiérového uvedení. Pozoruhodná práce s hudbou, střihem, atmosférou, náladou a hlavně Radokovou invenční režií se směle může měřit se světovými snímky s tématem holocaustu. Působivost Daleké cesty tkví hlavně v tom, že vzniká těsně po válce, tudíž je její svědectví a memento mnohem naléhavější než u pozdějších snímků. Je až neuvěřitelné, že v časově nevhodné době (komunistický puč a požadavky optimisticky budovatelských snímků) vzniká film, který diváka nutí k zamyšlení a nijak mu to neusnadňuje. Veliké díky za to. (22.08.2021)

Daleká cesta Alfréda Radoka je filmem unikátním, výhradně se s ním setkávám na velkém plátně, pravidelně je provázen nejrůznějšími komentáři a je cele respektován. Celistvý výklad o něm podala například Briana Čechová v rámci NFA kurzu. Nicméně osobně zcela nejásám nad kombinatorikou řadových dokumentárních záznamů a Triumfu vůle (1935), který je svými obrazy mnohem specifičtější a není takto příliš vhodné zacházet s dílem Leni Riefenstahlové, které má svůj vlastní příběh. Nejsem ani příliš nadšená z párování scén vyprávěných filmovou i divadelní řečí v pravidelných kontrastech. Pravidelně také žasnu nad spojením páru Blanky Waleské a Otomara Krejči. A zejména bych ocenila potlačení lacině karikujících figurek Kreuzmanna, Svobody, drben Balek-Brodské, Vojtové a Májové nebo tehdejšího dorostu Kopeckého a Effy. Na druhou stranu respektuji zcela některé herecké výkony Zdeňky Baldové, Eduarda Kohouta nebo Jiřího Plachého. Realističnost terezínských scén také oceňuji, ovšem výrazný stín zde tvoří uměle dodané prvky v čele s pověšeným klavírem a točitým schodištěm. Za zcela nejpůsobivější shledávám přípravu na návštěvu Červeného kříže za zvuků zkoušky dětské opery Brundibár. Čili bylo skutečně nutné tolik plýtvat formální stylizací, směšovat narativní film s dokumentárním, film s divadlem a syrovou skutečnost pointovat rekvizitami? Holokaust je sám o sobě nejtragičtější událostí lidských dějin, takže pouhá syrová interpretace bez postranních pentliček by posloužila mnohem lépe. (26.02.2009)