Oddělen

"Kde sú rodičia?, tieto školské budovy ešte donedávna žili...." Čím hlbšie zalovíme v pamäti, či už našej alebo našich rodičov a starých rodičov, tak sa celkom jasne vybaví vtedajší rešpekt detí a rodičov k učiteľom. To čo sa dnes deje na niektorých školách, tak to zostáva rozum stáť. Ešte pár rokov a toto povolanie bude iba pre silnejšie povahy. Dnešné znudené a drzé deti, ktoré celý deň čumia len na displey mobilu, nemajú záujem o nič. Žiaden záujem o to, ako ťažko je dnes zarobiť peniaze, udržať si práce a živiť rodinu... Kto dnes zamestná znudeného leňocha, čo ťahá nohy za sebou a ruky má od roboty vytočené nabok? Film ponúka ten drsnejší pohľad, povolanie učiteľa až na hrane, pri ktorom sa mnohí rozhodnú radšej robiť niečo iné. Režijný rukopis T.Kaye je poznať, kto videl Kult hákového kríža, podobnosť nájde. Smutný a bezútešný film so silnou atmosférou. 70%. (08.02.2014)

Tony Kaye je i po letech v parádní formě a prostřednictvím Detachment přivedl do filmového světa svůj další depresivní kousek poctivé a strhující filmařiny. Fenomenální scénář, výborné obsazení, od "leading man", Adriena Brodyho, přes úchvatnou neznámou Sami Gayle až po dcerku pana Kaye, Betty Kaye. Velmi silná a emotivní sonda do duše a života (ne)jednoho člověka. Oddělen vypráví o melancholii a smutku jedince. O tom, jaké to je žít v dnešním, materialisticky a konzumně založeném světě, kde se osobnost a duše jedince velmi lehce ztrácí a zaniká. O společnosti, v níž každá nastupující mladá generace vyrůstá v prostředí, kde záleží jen na věcech a skutečné hodnoty zanikají. Mladiství si jen užívají, aniž by si byli vědomi následků. Jsou znudění, agresivní, bezcitní, neznají, co to je respekt vůči druhému člověku. O křehkosti lidské bytosti a o tom, co je schopna vydržet. O poutech, která se mezi lidmi vytváří a proč je někdy sami zničíme, anož bychom vlastně chtěli. O osamělosti člověka a jeho vlastních bolestech a útrapách, které se snad ani nedají vyslovit. Několik scén na mě velmi silně zapůsobilo, mrazilo mě při nich a měla jsem slzy v očích. Detachment byl snad ve všem lepší a mnohem silnější, než jsem čekala. Podmanivá hudba vytváří v, už tak dost depresivním snímku ještě větší propast, do které divák spadne spolu s postavami. (12.10.2013)

Drsná, těkavá (výtečná kamera a práce se zrnitým obrazem) a místy lehce surrealistická, leč výpovědní hodnotou velmi osobní a působivá sonda do západního školského systému s jeho pozitivy (minimálně) a negativy (primárně). Postava Adriena Brodyho už je v celém tomto kolotoči jen jako třešnička na dortu a pomyslné závaží na misce vah, které jeden den jde spíše k jedné straně, načež druhý den opačně. Vypravěčsky podané, filmařsky úsporné, opírající se o bravurní herce a vyšponované osobní scény. Kaye toho moc nenatočil, ale v ruce to má stále slušně a ví co chce sdělit publiku především co se kontroverzních témat týče. (18.03.2018)

Dráma zo školského prostredia, v ktorej Brodyho smutné oči hrajú prvé husle. Celým filmom sa tiahne zvláštna atmosféra, ktorú vytvárajú krátke úryvky zo školského systému, z Henryho života, z minulosti. Nie jedna dejová línia zobrazuje prázdno, ktoré chce a nemôže byť vyplnené. Dôvodom je minulosť a ukážka súčasnosti, ktorú prezentuje teen generácia - tá sa nudí a svojím životom vlastnú budúcnosť a celý systém rúti do záhuby. Film celý čas neposkytuje žádné východisko, až na jeden vzťah, ktorý je krásne technicky a scenáristicky ponúknutý. Nemám rada filmy, ktoré sú smutné a tlačia na pílu, Detachment ide na to inak a prostredníctvom úžasného Adriena Brodyho. (06.11.2012)

V souvislosti s Detachment je opakovaně zmiňován francouzský film Mezi zdmi, který je rovněž deziluzivní sondou do hlubin současných školních poměrů. Rozdíl je samozřejmě v tom, že Cantetův film brilantně využívá stylu cinema verité, a působí proto dojmem nezprostředkovaného "okna do reality" - jde ale pochopitelně o pečlivý konstrukt, pokoušející se pokrýt všechny problematické aspekty školského systému formou případové studie jedné třídy a posléze jednoho žáka. Detachment je hlavně z formálního hlediska opakem - synkretickým dílem, které vystavuje na odiv svoji umělost a stylizovanost. Setkáváme se tu se zcela jednoznačnými dokumentárními prvky (opakované prostřihy na "interview" s Barthesem/Brodym, zrnité záběry z ruční kamery, jakoby intuitivní přerámování kamery atd.), ale také s postupy uměleckého vyprávění (vysoce stylizované subjektivní flashbacky, střídání formátů, animované vsuvky apod.), což jsou dvě zdánlivě neslučitelné oblasti filmařského spektra. Detachment se dá nejlépe charakterizovat jako frustrovaný výkřik se snahou apelovat na diváka prostřednictvím emocí - ty jsou tu vytvářeny rychlým střídání vyhrocených situací, které by se v tak krátkém časovém období na jednom místě (jedné škole) v reálu nikdy nemohly stát, ale tady jsou nám strkány pod nos v jejich nejvypjatější podobě. Film navíc hojně využívá rychle stříhaných (v jedné scéně chytře matoucích) detailních záběrů, které ještě více zvyšují působivost odehrávající se situace či dialogu. Je to svým způsobem frontální útok na divákovy smysly, který ovšem nachází ospravedlnění v bezvýchodnosti, o níž pojednává. Snímek je odrazem chaosu jedné, nebo snad kolektivní mysli, která neví, jak napravit systém, ale zároveň bohužel ví, že je ten systém naprosto zkurvený a nefunkční. Jde se tady za hranici vzdělávacích institucí a například v linii s Henryho nemocným dědečkem se film obouvá i do zdravotnictví. "Překvapivě" vyjevuje řadu podobností: pro obě prostředí je typická byrokratická odosobněnost spočívající v papírování vznášejícím se nad čerstvě zemřelými, případně v komerčně zaměřených marketingových prezentacích nahlížejících na školství jako na korporaci mající za úkol plnit finanční a jiné plány a vytvářet profit. Hodně dokumentů si dnes hraje s prvky fikce, a stává se tak jakýmsi hybridem, který přiznává svoji manipulativnost nebo stylizovanost - Detachment je postmoderně roztěkanou fikcí s prvky dokumentu a jednoznačně apelativním vyzněním, které nachází jistou ideovou podobnost s agitačními filmy Michaela Moorea. A kinematografie se tak dále propadá do ještě více fragmentarizovaného prostoru, v němž rozdíly mezi uměním a kýčem, popkulturou a avantgardou, dokumentem a fikcí, skoro přestávají existovat. (03.11.2012)