Smrt na Nilu

Dávám o hvězdičku více než Vraždě v Orient expresu, a to hlavně proto, že Smrt na Nilu není jen "další detektivka s Herculem Poirotem", ale je to další detektivka s Herculem Poirotem, která je kromě pátrání po vrahovi také o Herculu Poirotovi. Kenneth Branagh a spol. o to usilovali už minule, ale až tentokrát to vyšlo - tentokrát mě Poirot zajímal úplně stejně jako to, jak se vyvíjí případ, a bylo mi vlastně docela jedno, že ten případ je notoricky známý a vraha znám. Branaghův Poirot se Smrtí na Nilu stává druhým nejlepším Poirotem a závěr filmu, jeho poslední záběr, pro mě už teď patří k nezapomenutelným filmovým momentům. (19.03.2022)

Možno som v menšine, ale Níl ma bavil viac ako Orient expres, aj keď iba o chlp. Predošlý prípad mal síce nabitejší casting, ale tento prípad ma zaujal o trošku viac (možno preto, lebo som predlohu a ani žiadne filmové či televízne spracovanie nevidel). Veľkým plusom je luxusná vypráva, kostýmy, rekvizity, ktoré sú naleštené a umiestene snáď v každom zábere. Tak isto aj kamera je perfektná a ponúkne niekoľko nádherných záberov na Egypt plný sýtych farieb. Vraždy, finálne odhalenie vraha, či úvodný flashback, ako aj prechádzka medzi púštnymi pamiatkami ma bavili až do konca, aj keď ta zaujímavejšia časť sa začne odohrávať, až v polovici. Čo sa týka hercov, tak filmu znova kraľuje režisér a herec Kenneth Branagh, ktorý ma v úlohe detektíva Hercule Poirota znova bavil, zaujal a nenudil. 80% - 4* (19.04.2022)

Kenneth Branagh se vrátil k nejznámějšímu belgickému detektivovi a ten návrat byl neskutečně fascinující. Od vizuálu přes boží soundtrack (dvorní skladatel Patrick Doyle a bluesové písničky) po přesné herecké obsazení. Branagh k Poirotovi přistupuje úplně jinak než David Suchet, což ale není špatně, naopak si jde svou cestou a ukazuje, že klasické detektivky mají v kinech stále svoje místo. Nejnovější verze Smrti na Nilu ve mně vyvolala velké nadšení a doufám, že Kenneth Branagh případně u jiného studia natočí minimálně ještě jednu poirotovku. (13.02.2022)

Smrt na Nilu je volný pokračování detektivky Vražda v Orient Expresu. V tomhle filmu opět sledujeme detektiva Hercule Poirota, kterýho si opět střihnul režisér Kennet Branagh. Ten se vydává na cestu parníkem po Egyptě spolu s novomanželi Kanibalem Hammerem a Wonder Woman, kteří si tam přišli užít líbánky. To samozřejmě nemá dlouhý trvání a Poirot musí znovu do akce. Smrt na Nilu se nese ve stejnym duchu jako jeho přechůdce ať už je to díky nabitýmu hvězdnýmu ansáblu, skvělýmu soundtracku, dinamický kameře nebo zajímavýho rozzuzlení. Ale i tak mi tenhle díl sedl daleko víc než Vražda v Orient Expresu, i přestože finální odhalení nebylo tak silný jako v řečeném předchozím filmu. Lásku k murder mystery filmům podle mě zažehl v divácích spíš Rian Johnson se svým Knives Out, ale Branaghovo třetí díl Haunting in Venice si rozhodně nenechám v kině ujít. 7/10 (11.01.2023)

V opět nádherném, velkorysém, sytivém, bravurním koncertním nasnímání nám Branagh předvádí hry lásky šálivé a marnou lásky snahu ve vší kráse i krutosti, lesku i bídě, ve vší pokleslosti i opulentní nádheře, ve vší osudovosti marné lásky hry šálivé, kde vše je dovoleno a neexistují žádná pravidla. Lásky marné snahy, hry, jejichž záměry se kříží a násilně přerývají, jež nás zanechávají vykolejené, nevyrovnané, nesmířené a přelomené, naše životní linky přeťaté, a skýtají nám nevyžádanou příležitost (či nutnost) stát se někým jiným, než kým jsme toužili být, aniž by vůbec byla předem naděje, že se nám stane odměnou, když to zvládneme. *** Je to opět film se silnou pečetí opanovanosti uprostřed frivolnosti, přepychu a podmanění, dosahující až meditativní roviny tvorby, jež si nezakazuje nádheru hýřivosti, šarm ani vtip, ale přistupuje k nim s rozvahou mistra a umem a citem lékárnického magistra. **** Předchozí Vražda v Orient Expresu mě sice přece jen uhranula víc, snad že vztah k pravdě, či spíše k pravdivosti bytí jako podmínce přístupu ke skutečné kráse, jako podmínce kultivace pravé lásky k životu, jež není zastíněna povrchní  nicotnou sebeláskou, z níž plynou naše ješitné představy, tu vyzařuje fatálněji, osudověji, vznešeněji a artikulovaněji, snad nostalgičtěji, jak ta těžce vyzískaná krása pomalu a majestátně emanuje z každého obrazu - nicméně zpětně už asi začínám chápat, že tohle téma je spojovníkem obou filmů a činí z nich jeden celek, čili nedává moc smysl je srovnávat: společně hovoří o nezbytnosti vymýtit ze sebe přehlušující sebelásku a ješitnost, aby člověk dokázal docenit matérii života, jež nás obrábí, odevzdáme-li se, daleko za hranicemi našich dětinských dychtění, na poli ztrát - jen v tomhle druhém filmu se to sdělení - a proč by ne - posouvá do odlehčenější, rozmarnější polohy. *~ (11.02.2022)