The Thin Red Line
Tenká červená čiara
The Thin Red Line
Režie:
Terrence MalickScénář:
Terrence MalickKamera:
John TollHudba:
Hans ZimmerHrají:
Sean Penn, Adrien Brody, James Caviezel, Ben Chaplin, George Clooney, John Cusack, Woody Harrelson, Elias Koteas, Jared Leto, Dash Mihok, Tim Blake Nelson (více)VOD (3)
Obsahy(2)
Skvělí herci v hlavních rolích – George Clooney, Sean Penn, Nick Nolte a Woody Harrelson – se pouští do nebezpečné akce ve filmu, který přináší drásavě realistický pohled na válečný i morální chaos v Tichomoří během 2. světové války. Film byl v roce 1998 nominován na sedm cen Akademie, včetně ceny za nejlepší film a nejlepší režii (Terrence Malick). Tenká červená linie je filmové mistrovské dílo, které nemá srovnání. Gene Siskel ho označil za “brilantní... hrůzu nahánějící... nejlepší současný válečný film!” (oficiální text distributora)
(více)Recenze (752)
Majstrovský epos Terrenca Malicka, ktorý tak, ako mnoho pred alebo po ňom, zobrazuje hrôzy, šialenstvo a utrpenie, ktoré so sebou prináša akákoľvek vojna. Prekrásna kamera, prekrásna meditácia, týkajúca sa vnútorných osobných postojov k celej vojnovej mašinérii. Malick má pred ostatnými navrch vďaka jednému prostému dôvodu. Takmer všetky vojnové filmy prinášajú akčný hollywoodský drajv, no Tenká červená línia je jedinou snímkou, ktorá takým intímnym duchovným "malickovským" spôsobom rozrýva vnútorný pokoj a harmóniu vojakov čoby obyčajných ľudí, strácajúcich ideu humánnosti, morálky či rešpektovania ľudského života ako toho najväčšieho daru. Malick opäť siaha k princípom dobra, lásky, spravodlivosti, bezmedznej viery v Neho. A podľa mňa patrí k najviac nedoceneným režisérom súčasnosti. ,,Musí trpieť človek, ktorý miluje dobro?" PS: Porovnávanie úrovne kvality s Vojakom Ryanom považujem za bezvýznamné. Oba filmy sú podané svojsky, nenapodobiteľne tak ako sú Malick a Spielberg silne individualistické osobnosti. ()
Já zrovna na válečné filmy nejsem, ale tenhle mě hodně moc zaujal. Naprosto úžasné exteriéry, ten dokonalý kontrast temně modré oblohy a zelených planin. Skvělé herecké obsazení, kde co voják to herecká legenda. Nijak nepřikrášlené scény bojů a naprostá realističnost. Klidně bych dal pět hvězdiček a vůbec by mě netrápilo svědomí, žel třeba v porovnání s Vojínem Ryanem tam ještě malilinko chybí. Škoda že tu není aspoň ještě půl hvězdičky navíc. Zkrátka stručně a jednoduše, tohle je jeden z nejlepších válečných filmů posledních 20ti let a zaslouží si pozornost. Takže přímo hleď, kazetu do videa nebo DVD do přehrávače a ovládání do bojové pozice. Přeju příjemnou zábavu. ()
„Everyone lookin' for salvation by himself. Each like a coal thrown from the fire.” Může válečný film fungovat jako meditace nad smyslem života a zároveň divákovi poskytnout i reálně vyobrazené scény z vřavy bitevního pole? V případě Mallickova vrcholného díla zní odpověď ano. Dvou a půl hodinový epos režisérova ruka mistrně rozděluje na dvě vyvážené roviny. První jsou psychicky rozervaní chlapci, kterým jejich země bezdůvodně dala pušku do rukou a přikázala "Bojuj!". Druhou je pak audiovizuál útočící na emoce, který dokresluje už tak na padrť rozemleté nervy bojujících mužů na obou stranách. Tenká je linie mezi zdravým rozumem a absolutním šílenstvím. ()
Válečný film jako oslava krásy přírody. Malick filozofuje spíše o lidech než o válce a bitva o Guadalcanal není v jeho pojetí soubojem jednotlivců ani střetem kultur. Spíše další nicotný střet na Zemi, kde mohou být lidé lidmi nebo psy. ()
Brát Tenkou červenou linii jako konkurenci Zachraňte vojína Ryana by byla chyba. Oba velkofilmy mají své kouzlo, avšak jsou pojati rozdílně. Zatímco Spielbergův velkofilm jde na to tvrdě hollywoodsky, tedy velkolepě; Terrence Malick se naopak snažil připravit syrovou a v rámci možností realistickou vizi událostí ostrova Guadalcanal a spíš než diváka ohromit velkolepou akcí a patriotistickými proslovy, nechat ho nahlédnout do duší amerických vojáků, kteří museli čelit strachu z válečného konfliktu a jeho následků či rovnou smrti. Malick měl před natáčením tohoto snímku takřka 20ti letou režijní pauzu a prý se v Evropě věnoval přípravám snímku. K ruce dostal velmi bohaté herecké obsazení (a to ještě několik slavných jako B.B.Thorton, Martin Sheen či Mickey Rourke vystříhal) s jejichž pomocí natočil extra dlouhý film, v němž se mu skutečně povedlo skoro až dokumentárním způsobem zachytit tento konflikt. Tento film se vám nepodřídí, to vy musíte k němu dospět, abyste ho plně ocenili...80% ()
„Až uslyšíš střelbu, pusť se po proudu.“ radí Witt svému postřelenému kamarádovi, těsně před tím, než se vydá odlákat nepřátelskou patrolu, vstříc nesobecké oběti za životy druhých. Stejná rada jako by byla mířena i na diváka. Až uvidíš první obraz, zaslechneš první tóny, pusť se po proudu a nech se unášet. Odlesky a ševelením větru, barvami, vůněmi, náladami a komplikovanými rytmy majestátního filmu-řeky. Tenká červená linie začíná u pramene, drobného, poklidného potůčku, postupně se rozšiřuje, mohutní, je stále dravější a rychlejší, vede nás skrze peřeje, kaskády, ale i místa odpočinku, kde se proud naopak téměř zastaví. Klikatí se. Obtéká neobydlené ostrůvky. A svou cestu končí splynutím s mořem. V tichosti ústí do nekonečnosti, z níž vzešel život, aby došla zaslouženého klidu. Vzpomínky. Představy. Sny. Pocity. To vše unáší s sebou. Zdá se, že hlavním hrdinou je zde sám život (v tisících rozličných podob). Lidské postavy se objevují a mizí jako čluny náhodně křižující naši cestu nebo roztodivné předměty, jež strhl magický proud a unáší je do neznáma. Někdy je zanese na písčitý břeh, kde je vysuší slunce, jindy odkloní do slepého ramene, odkud již nenajdou cestu zpět, či zavede do stínu vysokých stromů. Nebo je vrhne nazpět do hlavního proudu, mezi kameny, ale nikdy natrvalo. <> <> Již Vlny Virginie Woolfové nám podobně mozaikovitou formou vyprávění říkaly, že každý individuální život má nesměnitelné podílnictví na plynutí Života v jeho celistvosti. Na společné, sdílené duši jednoho velkého já, všech tvářích jednoho člověka, po jehož existenci se táže nezlomný idealista Witt. Avšak kdyby byla jediná vlna-promluva z onoho říčního proudu opomenuta, plynutí by bylo narušeno a „text“ by se rozklížil. Neboť právě jednotlivé fragmenty bytí (odlesky slunce na hřebenech vln) propůjčují řece života její ucelenost a pohánějí ji kupředu s bergsonovským půvabem, v němž přítomná vlna již předjímá následující. Obdobnou myšlenku obsahuje i Tenká červená linie. <> <> Malick vedle válečných výjevů (bláta, krve, výbuchů, utrpení) intuitivně klade prostřihy na přírodní dění (zvířata, stromy, oblaka, sluneční paprsky razící si cestu korunami stromů), které jednak slouží jako ladné přechody mezi prostorově nesourodými scénami, jednak jako reminiscence hlubokého spojení s přírodou a životem. Věčný koloběh zrození a zániku, který je mnohdy stejně krutý jako granáty, jež trhají na kusy lidskou duši a tělo, probíhá nehledě na šílenství zmechanizované války. („Válka lidi nepovznáší. Dělá z nich psy. Otravuje jim duši.“) Svět se rovná životu a naopak. A ve středu tohoto světa-života se nevzpíná nic menšího než chrám přírody, který, jak nesmírně výstižně napsal Karel Thein, svými „tvary a formami převyšuje počet podob lidských příběhů a neštěstí.“ <> <> Nastavuje nám příroda zrcadlo? Má válka mezi lidmi předobraz v neutuchající válce v srdci přírody? („Tohle obrovské zlo. Odkud se bere? Z jakého semene, z jakého kořene vzrostlo?") Stejně jako mír, harmonie a pochopení? Láska? („Odkud se bere? Kdo v nás vznítil ten plamen?") Existuje zde nějaké prastaré pouto? Vine se napříč všemi živoucími organismy neviditelná tenká červená linie, linie života a smrti, která je spojuje v jedno? Jsou všichni nenahraditelnou součástí jediného „krásného světla“, cyklického proudění, jehož obsah je všude a obvod nikde? Prostředníkem i hledačem tohoto tušeného řádu je právě vojín Witt, který i přes všechny hrůzy války neztrácí víru v krásu a hodnotu bytí. Společně s ním vyhlížíme, nalézáme i ztrácíme ráj mezi melanéskými domorodci, společně s ním dosahujeme vnitřního klidu: předsmrtného usmíření, přijmutí vlastní smrtelnosti, v němž se skrývá doposud unikající nesmrtelnost. (“Jak to děláš? Připadáš mi jako kouzelník.“ pronese na jeho adresu otupělý seržant Welsh.) Tenká červená linie je především Wittovým filmem, ačkoli není (a ani nemůže být) ústředním hrdinou. Skrze pohled jeho laskavých očí se vyjevuje zázračná moc Malickova poetického „kinematografu“ a zřejmě i nejvíce z Malickovy osobnosti jako takové. Schopnost vidět všechny věci zářit božskou slávou. Panteistický rozměr světa, v němž každý aspekt skutečnosti, každá živá bytost – dobrá či zlá – vyjevuje přítomnost božského, jiskru, jež nás spojuje a je zdrojem všeho tázání. Co je však nejdůležitější, díky napojení se na tento pohled (prostřednictvím kamery a média filmu obecně) jsme schopni je napříště spatřovat také. A to nejen kolem sebe, ale i ve svém nitru. (celou moji úvahu najdete zde) () (méně) (více)
Válečný film, který nestojí na bojových scénách, ale spíše na psychologii postav. Inu, proč ne. V souboji se Zachraňte vojína Ryana jasný vítěz. 85%. ()
Dlha doba presla, kym som sa odhodlal znovu si pozriet tento vojnovy film, ktory kvalitou velmi silno konkuroval v rovnakom roku Spielbergovou ZACHRANOU VOJAKA RYANA (1998), ktory sa mne osobne pacil hlavne po brutalnej akcnej stranke o trosku viac, ako LINIA, avsak ani tento film hlavne po myslienkovej stranke o tom, aka je vojna svinstvo zdaleka nezaostava tak, ako som si to myslel v case premiery. Dnes som bol pripraveny na Malickove vypravanie a ak mam pravdu povedat, bavilo ma to omnoho viac, ako Coppolova APOKALYPSA z vietnamskej vojny (1979). Sean Penn v ulohe serzanta Welsha mi v tejto ulohe pripadal byt omnoho ludskejsi, ako v ulohe vojaka, ktory tyranizoval Vietnamku v De Palmovej ukazke vietnamskej vojny vo filme OBETE VOJNY (1989) a okrem toho si tam zahral aj John C. Reilly, ktory si v linii zahral serzanta Storma. Adrien Brody si v PIANOSTOVI (2002) Romana Polanskeho zahral az o 4 roky neskor, takze v case premiery tohto filmu som ho este nepoznal rovnako, ako aj Jamesa Caviezela, ktoreho som spoznal az v ulohe Jezisa v UMUCENI KRISTA (2004) od Mela Gibsona. Velmi silnu a emotivnu poziciu tu zohrala aj krasna hudba Hansa Zimmera, jeho som proste nemohol vynechat. Dnes som rad, ze som si tento skvely film mohol zopakovat, pretoze na prve pozretie to bolo pre mna trosku nudne, ale dnes ma to velmi bavilo aj napriek dost dlhej minutaze. Obavy som mal aj kvoli drame NOVY SVET (2005), ktora ma dost nudila, lebo prilis vela meditatovania nie je mojou salkou kavy, ale v tomto filme to Malick zvladol tak, ze sa to dalo zniest. Film mal 7 nominacii na Oscara z toho najlepsi film a rezia Terrenca Malicka. V pripade najlepsej rezie ziskal Oscara Steven Spielberg za ZACHRANTE VOJAKA RYANA (1998) a najlepsim filmom roka v konkurencii zvitazil ZAMILOVANY SHAKESPEARE (1998) od Johna Maddena. ________ Nick Nolte - (Poručík Plukovník Gordon Tall) +++ Jim Caviezel - (Vojak Witt) +++ Sean Penn - (Prvý seržant Edward Welsh) +++ Elias Koteas - (Kapitán James 'Bugger' Staros) +++ Ben Chaplin - (Vojak Bell) +++ John Cusack - (Kapitán John Gaff) +++ Adrien Brody - (Vojak Fife) +++ John C. Reilly - (Seržant Storm) +++ Woody Harrelson - (Seržant Keck) +++ Miranda Otto - (Marty Bell) +++ Jared Leto - (Druhý poručík Whyte) +++ John Travolta - (Gen. Quintard) +++ George Clooney - (Kapitán Charles Bosche) +++ Nick Stahl - (Vojak Beade) +++ Thomas Jane - (Vojak Ash) +++ John Savage - (Seržant McCron) +++ ()
Panenská příroda, silná válečná výpověď, meditativní bitva o Guadalcanal, tucet slavných jmen a Terrence Malick, který se vrátil ve velkém stylu. Projít nebo zemřít. První velké vítězství Spojenců nad Japonci je blízko, ale bude to stát hodně životů. Ženské party tady mají jen okrajovou úlohu, nabízí se nám několik mariňáků, kteří se vyloupli z davu a Malick s nimi pracuje (na jejich množství) překvapivě pečlivě. Jsou vyčerpaní, bojí se, věří, vzpomínají, rozjímají. Do toho se nám chvějí v ložnici záclony, milenci se objímají na pláži, domorodé děti divočí ve vlnách oceánu a tvůrce předkládá přírodní alegorie z pralesa. Zatímco ve stejném roce vzniklém Ryanovi hereckému osazenstvu vévodil Tom Hanks, tady máme několik zajímavých figur. Kamera Johna Tolla je sakra poutavá, hodně odlišná od té Kaminského „krvavé“ v Ryanovi, hraje si s detaily a úžasnými celky, génius Hans Zimmer dokresluje svými tóny meditativní atmosféru. Délka je masivní, ale děkujme za to, že Malick posedlý kladením zásadních filozofických otázek se tehdy sakra brzdil (když vezmete jeho poslední dva filmy, rychle pochopíte). Natočil mnohovrstevnatý kus, plný zajímavých charakterů a výborně zvládnuté akce. ()
Nebudu dlouho pochodovat kolem horké kaše - Thin Red Line je nádherné mistrovské dílo! Tedy por formální stránce určitě. Terrence Malick přistupuje k válečné látce velmi netardičně a enchává film plynout velice klidně a pomalu, přičemž se veze spíše na filozofické a meditativní vlně, než aby předváděl brutální a chaotické válečné výjevy. Díky neuspěchanému tempu si tak divák může plnými doušky užívat nádhernou plynulou kamery a Malickovu propracovanou, detailistickou režii. Kámen úrazu spočívá v básnicky vyprávěných mylšenkách, které nám film podsouvá. Ne že by byly všechny prázdné, ale naprosto žádná z nich nemá dostatečně ostrý háček, aby se uchytila v mysli na dostatečně dlouhou dobu. Malick umí mistrovsky vyprávět a předávat emoce skrze obrazy, zvuky i hudbu, ale do slov své myšlenky konvertovat neumí. Škoda, že takto jeho film nepřekračuje tenkou (červenou) linii dělicí výborný film od zásadního kinematografického díla. 90 % Dodatek z pozdějších dob: Za všemi výtkami si stále stojím, ale Tenká červená linie se mi i přes ně usadila hluboko v mysli a měl jsem problémy v noci pokojně usínat s vědomím, že jsi ji ocenil jen čtyřmi hvězdičkami, takže šup tam pátou! ()
Film , ktorý vysoko prekračuje ostatné akčné snímky, zobrazujúce vojenskú akciu. Tento opisuje skutočnú vojnu v Tichomorí o Guadalcanal v Šalamúnových ostrovoch počas druhej svetovej vojny. Táto vojna nemá svojich zabijakov "Rambov" - silných, neohrozených a nepremožiteľných američanov. Prvá tretina filmu zobrazuje napätie, strach a hrôzu v detailných záberoch do tvárí obyčajných amerických príslušníkov vojenskej námornej posádky, pre väčšinu ktorých je to prvé stretnutie s OZAJSTNÝM bojom. Bojom, kde jeden vyhrá a ten druhý musí umrieť. Vojaci bojujú proti svojmu protivníkovi - vojakom japonskej armády , tvár prvého zbadáme v zábere až približne po hodine. Ďaľšia časť filmu zobrazuje takých istých ustráchaných a obyčajných vojakov - tentoraz japonských. Vo filme je počuť mnoho zamyslení a úvah, ktoré sú odrazom mysle účastníka týchto bojov. A jedno je pravda : Vojnu si vymysleli tí hore , ale životy nasadzovať musia tí na opačnej strane. Výborné herecké výkony, pôsobivá kamera a podmanivá ponurá hudba - to je to, čo vás na tomto filme zaujme. ()
"Jsi osamělý? Jenom mezi lidmi." . . . . . Válečné filmy jsou přesně to, čemu se vyhýbám. Tohle je překvapivě dobré. Červenou linií, která se táhne celým filmem je hlavní potížista, který má citlivou duši a nevojenské myšlení. K brutální scénám jsou do protiváhy kladeny záběry přírody. Velmi jemná citlivá muzika. ()
Tříhodinové zadržení dechu (bohužel bez přítomnosti někoho z Agentury Dobrý den) .. to vše díky Zimmermanovu soundtracku a Malickovu filmovému (bá)snění .. ()
Znáte ty filmy, po kterých máte pocit, že už nic nepotřebujete vidět? Tak tohle já zažila právě teď. Alespoň teď teda nějakou dobu nechci vidět žádný válečný film, jelikož bych asi srovnávala a vím, že s Tenkou červenou linii se v tomto žánru může rovnat máloco. Marně si vzpomínám, jestli jsem někdy viděla válečný film s takovou hloubkou. Malick tuto látku pojal naprosto odlišně, on je to neuvěřitelný člověk a neuvěřitelně vnímavý ke všemu, co je na světě, tak mi to z jeho filmů připadá. Žádný válečný film, co jsem kdy viděla, neměl tak propracovanou psychologii postav. Tento film se klidně může řadit do žánru psychologických dramat. A zase to úskalí všech Malickových filmů, diváci se dělí na dvě poloviny, pro jedny to je mistrovské dílo, pro jedny tříhodinová nuda. Já se řadím mezi ty, které tento film neskutečně zasáhl, ale zároveň chápu i tu druhou skupinu. Malickův přístup prostě nemůže sedět všem a rozumím, že ty vnitřní monology postav, které podle mě zvedají film o třídu nahoru, můžou někomu vadit. Film jsem viděla poprvé až teď, ale jsem ráda, že to nebylo dříve, jelikož toto je ten typ filmu, do kterého musí divák určitým způsobem dozrát. Technická stránka filmu vynikající, kamera je úchvatná, stejně tak hudba Hanse Zimmera. Herecké výkony do jednoho výborné. Tenká červená linie je pro mě naprosto fascinující snímek a Malick se tímto u mě zapsal hodně vysoko. ()
You are my sons. My dear sons. You live in me now. Výtvarně stylizovaný impresionismus versus malickovský existencionalismus. Nádhera. Každý obraz, každá scéna má svůj význam. Všechno do sebe dokonale zapadá. Narativní struktura jde ruku v ruce s formální stránkou; dokonalá symbióza. Nesledujete to, ale prožíváte. Malick je prostě génius. ()
Můj třetí Malick během čtvrt roku, a stále z toho nejsem unavený - naopak! Kupodivu má mistrův válečný epos z roku 1998 velice blízko k seriálovému BoBovi. Nikam se nespěchá, dialogy jsou promyšlené (hlavně ty vnitřní), akce je velmi zdařilá. Nejzásadnější divácký zážitek pak vedle neopakovatelné atmosféry a (samozřejmě!) nutnosti shlédnout snímek na blu-ray, obstarává pestrá plejáda známých hollywoodských hvězd. Každá z nich se na obrazovce objeví sice jen na chvíli, ale ten pocit je k nezaplacení. ()
nádherný poeticko filozofický vojnový film.všetko je na nadpriemernej úrovni s výnimkou zimmerovej hudby.tá je geniálna a odvážim sa tvrdiť že je 50% pôsobivosti filmu.len preboha nečakajte akčný nárez porovnateľný s ryanom lebo budete veľmi ale veľmi sklamaný. ()
Narozdil od akcnejsiho Saving Private Ryan je Thin Red LIne dumyslnym psychothrillerem, ktery pusobi mozna trochu zdlouhave, ale postavy jsou nesmirne dobre vykresleny a drama perfektne vystupnovane. ()
Očekávání: napínavá válečná řež s bandou sympatických chlapů. Realita: 170 minut filozoficko/psychologicko/psychedelických pindů s minimem zmatené, otravné akce, Clooney v úvodu pronese krátký projev a už ho nepotkáme, ostatní si po cca 7 letech vůbec nevybavuju (jo, Nolte tam cosi hulákal v roli divného oficíra). Možná bych to podruhé vnímala lépe, když už bych věděla, do čeho lezu, ale nemám ani nejmenší chuť na reprízu. Ty tři hvězdičky jsou v podstatě za technické, řemeslné kvality snímku; příběh (pokud to tak lze vůbec nazvat, děj jaksi chyběl) mě nezaujal v nejmenším. 51% a to si přijdu jako srab, že nedám rovnou 2*. Vím, co se divákům tvůrci pokoušeli sdělit a vážně mě to nebavilo. Ale co byste chtěli po ženské...;-) ()
Související novinky
Disney zahazuje značku Fox
Už je tomu téměř rok, co studio Disney dokončilo akvizici studia 20th Century Fox a všech jeho odnož. Od té doby se mnohé změnilo, několik filmů bylo zrušeno, pár titulů čeká reboot a menší nezávislá… (více)
Malick workoholikem
Legendární filmař Terrence Malick nikdy netočil závratným tempem. Mezi Nebeskými dny a Tenkou červenou linií třeba nechal díru 20 let, od roku 2011 se ale podivuhodně rozjel. Po šestileté pauze… (více)
Witt se zalíbeně dívá na válčící, starající se, křehký i houževnatý a jako vždy fascinující svět kolem sebe. Nevybírá si podle žádných pravidel, co mít rád. Miluje život – jaký je. Lidé, kteří si vzájemně urputně, zoufale, ustrašeně i vzrušeně maří možnosti poznávat, dotýkat se a dívat, rvou se a zabíjejí, trhají na kusy vlastní těla i magickou krásu džungle, jsou stejně uhrančiví, dojemní a krásní jako domorodci, kteří splývají svým zpěvem a bytím s rytmy přírody, a přitom se bojí vojáků. Všechno se ho to dotýká, posouvá ho do nových situací a přináší mu vědomí pohybu, zázraku existence. ** Rybářská loďka nese jiná okouzlení, ale je stejně čaromocná jako strážní loď, jejíž černý dým kontrastuje s červánky nad nekonečným obzorem moře: „Co tady dělá, tak sama?“ ptá se Witt, pobavený, okouzlený a něžně dojatý tou náhlou proměnou scény, která ho z domorodého ráje co nevidět vyvrhne do kovových útrob válečné lodi a kulometné palby, která mu bude na cucky trhat kamarády zleva zprava. Protože i zkáza mnohých, zběsilé, krvavé, špinavé, navzájem nepochopitelné a bolestivé zabíjení, do nějž je Witt aktuálními okolnostmi vehnán, je jenom dalším dramatickým pokračováním naší existence a hlubším svědectvím toho, kdo také jsme. ** A i ve chvíli, kdy ho později jiná přítomná konstelace zbavuje života, v obklíčení Japonců s namířenými hlavněmi, se po nich dívá jako oslněná, ve skoku lapená klidná srnka, která stejně nemohla jinak než běžet, protože běžet je život, a soustředí se na tu čarokrásnou a poslední chvíli, na její smysluplnost, danost i neočekávatelnost (mohlo to být i jakkoli jinak, jiné tváře, slova, stromy okolo, mohl i uniknout, i proto běžel, ale ne, takhle je to, každičký rys, vzteklý křik, prasklina v kůře, hvizd, vzpomínka) – pohnu se a ono se to stane, teď, teď ještě tady jsem a takovéhle to je. ** Tenká červená linie je vlastní cesta životem, způsob, jak se provést sledem okamžiků, jak naplno dostát bytí, nic neutratit, nic si nezastřít, nic nezmeškat, ničeho nezalitovat. Skládá se z nekonečné řady bodů, kdy je potřeba pokaždé znovu bez předsudků s nově otevřenýma očima nalézt těžiště pohledu a pohybu, nalézt smysl – ve fascinaci okamžikem, v jeho plném, nezastřeném vědomí, v naprostém přijetí své situace, konkrétního prostředí a jeho možností – jak z té chvíle dostat očima i pohybem nejvíc pro život: ať je konkrétní cestou hbitý útěk ze sevření, je-li právě kam, nebo naprosté odevzdání, pakliže není, úlovek pohledu do koruny stromu, na let ptáka, smyčku provazu kolem tlamy chyceného krokodýla či krutý posuněk mstícího se člověka. ** Při plném vědomí neopakovatelnosti života, každého prožívaného momentu, je jedině přirozené udělat vždy to, co nejvíc dostojí možnostem situace, co povede linii fascinace dál – ať to ostatní podle svého přesvědčení a cílů nazývají zbabělostí, hrdinstvím, nerozumem či šílenstvím, stejně očarovaně cítí tu přiléhavost, adekvátnost a moc („You are a magician to me.“). Zvednout oči a podívat se. Na kusy roztrhaných těl, na ospalé či vzrušeně debatující, dychtivé přeživší, na zoufalství těch, kteří přišli o různé druhy nadějí, na zarputilost lpějících. Přijmout podanou ruku, opatrnou otázku i odmítavé gesto, zavření dveří před pohledem. Ať se děje cokoli, i když člověku tečou vlastní či kamrádova střeva do dlaní, není důvod nevidět a neprožívat krásu té jedinečnosti, dosud neprožitosti, nenechat se ohromit tím zázrakem, který nám říká, kdo jsme, znovu a znovu. Neexistuje žádný důvod nezvednout oči a nevidět, jak ještěrka pohne ocasem. Jak padá kapka vody, mezi mřížemi nebo když se sveze po listu. Jak netopýřími křídly či prožraným listem probleskuje slunce. Jak se přes travnatou stráň plnou útočících vojáků žene přívalová vlna světla, která zviditelní blyštivé helmy pro šrapnel. Jak se kdosi bez utržené půlky těla dívá, když ztrácí vědomí. Jak jeden zoufalec visí druhému na rtech. Jak lhostejní. Dívat se. Pamatovat si. Vědět. Teď. Takhle jsem naživu. Fascinace jedinečným tvarem, neopakovatelným okamžikem, vědomím existence a její kdykoli ukončitelnosti. Teď. Teď. Ještě tu jsem. A znovu. Ještě vás vidím, takoví jste jen teď. Roztříštěné koleno. Strach. Žádost. Lítost. Kupčení. Hněv. Neohrabanost. Krutosti. Slepota. Napření. „Ještě ve vás vidím jiskru.“ Takoví se k sobě skládáte, teď, ještě vás vidím. Jste. Miluji o vás život. Krásní, protože jste teď. Emanujete tvar. Vydělujete z nicoty, i když se podvádíte a zabíjíte. ** Witt je jediná postava (dokud jeho jiskra nepřeskočí na Welshe, který přirozeně napojí svůj život na smrt toho kouzelníka, který ho očaroval svou vlastní očarovaností, a vede tenkou červenou linii po Wittovi dál, dívá se klidnýma a pozornýma, znovu zaujatýma a tedy už zálibnýma očima), která s ničím nebojuje, ale dokonale prožívá jedinečnost každé chvíle svého života, v souladu se životem všech kolem – jeho očima jsou všichni nejcelistvější, nejplnější ve své existenci a nejkrásnější ve všem, o co se sami starají – protože Witt si nevybírá, co chce vidět. Strategie, cíle a plány ostatních postav, dojemně zranitelných a vzájemně se zraňujících, jejich úsilí, s nímž si umanutě zastírají přístup k otevřené a plné přítomnosti, jejich postranní, účelové stezky svažující se mimo těžiště, pak ve Wittově společnosti, po jeho boku a pod jeho pohledem vytvářejí téměř topograficky zakreslitelnou, až neúnosně dojemnou a křehkou síť nedokonalých, svérázně a komplikovaně omezených hemžení, invariantů lidských životů nahlížených z nekonečna jedinečných bodů těžiště života na tenké červené linii. ** () (méně) (více)