Vetřelec

Světová klasika ve všech zde uvedených žánrech. Na tehdejší dobu jedinečné triky (ta figura vetřelce ale i některé kulisy od H.R. Gigera nahánějí hrůzu dodnes). Atmosféra neuvěřitelným způsobem graduje a na konci jsem měl při prvním sledování nervy tak našponované, že kdyby na mě někdo nečekaně promluvil, tak se asi sesypu. (19.07.2002)

S otázkou "byl vidět?" na rtech jsme otravovali ty, co už TO měli za sebou, a podle jejich skelných pohledů a pokleslých brad jsme si my, co jsme v zápětí usedali před plátno, mohli i odpovědět. Jestli nakonec ON bude vidět nebo ne, přestalo být brzy podstatné, protože celý film pro mě představoval jednu koncentrovanou hrůzu a když jsem za pár let viděla Mr. Beana v epizodě, kde sleduje horor, tak totéž jsem byla já na Vetřelci. Nestačily mi před oči deštník a dvě ruce, další bych potřebovala do uší, abych neslyšela ty strašné zvuky. Přesto jsem ten film viděla ještě mockrát a mockrát ještě uvidím, přitahuje mě jak můru světlo. (04.12.2005)

Atmosféra, atmosféra a ještě jednou atmosféra. To je celá ta věda. H. R. Giger poprvé předvádí své mistrovské biomechanoidní dítko a všichni jsou z něj úplně mrtví...strachy, samozřejmě... A začíná zde i série androidních "bijců", jejichž jména shodou okolností po jednotlivých dílech začínají A, B, C:) Ian Holm je jako Ash co do vztahu k lidem chodícím ekvivalentem HALa, nezdá se vám? Navíc miluju tu dobovou představu, že správný superpočítač musí mít tisíce blikajících kontrolek a vydávat dvacet různých druhů vrčení, bzučení a skřípání:) Prostě klasická a historická stovka. PS: to oli.G: t hlášku o dětství můžou používat ti, jejichž dětství už skončilo;) (23.03.2003)

Nejslavnější představitel alienovského žánru, jemuž tematicky příbuzní následovníci nesahají mnohdy ani po kolena. Má starší sestra mi vyprávěla, že během promítání u nás v kině (za totáče-jaký div!) se jedna divačka nestačila odklidiit ze sálu a během jedné vypjaté scény se pozvracela. Dneska už by Alien asi nikoho nešokoval, ale tehdy to bylo něco úplně nového, neviděného. Za to patří dík hlavně dvoum lidem: Ridley Scottovi, který byl ve formě a H.R.Gigerovi, bez jehož vizionářství by výsledek zřejmě nebyl tak uspokojivý. (02.03.2003)

Po sedmi letech jsem si film, kvůli kterému se o film jako takový začal zajímat, pustil znovu. Překvapilo mě, že za ta léta neztratil nic ze své působivosti. Snad jenom to, že ony legendární momenty si pamatuji až dostatečně živě na to, aby mě dokázaly nějak vyděsit, či napnout. Ale toť čistě subjektivní pocit, protože Scottova promyšlená režie, ve které dokonale ždíme všechny podstatné prvky – chladnou výpravu kosmické lodi, hru světel a stínů, Goldsmithovu hudbu, racionální posádku a v neposlední řadě legendárního nezvaného hosta, dokáže i po letech uchvacovat. Dnešní generaci (mých současníků), pro které se filmová hrůza vyrábí formou vřískajících teenagerů a remaků asijských bubáků, už tenhle vesmírný opus zřejmě nic neřekne, ale za ta léta už není podstatné co, ale jak! Bez kapky nostalgie, s plným vědomím ‚stárnutí‘, bez debat stále strhující pecka. (21.02.2009)