451° Fahrenheita

Před shlédnutím tohoto filmu, jsem si jako téměř u každého, přečetla anotaci na ČSFD. Téma se mi již před shlédnutím zdálo velice blízké a díky tomu jsem měla v celku vysoké naděje, že mě tento film nadchne podobně, jako jiné filmy, jenž poukazují na různé alternativní možnosti budoucnosti. Knihu, jenž je předlohou, jsem nečetla a nemohu tedy soudit, jak moc se autoři drželi předlohy, nebo či je to tímto dílem pouze inspirováno. Ale třeba díky tomuto dokážu na film pohlédnout s tím žádoucím nadhledem. Pokud se lidé dívají na adaptaci knihy, hodnotí film jako takový, nebo věrnost předloze? Vizuální stránka filmu mi přišla přinejmenším zajímavá. Většina záběrů působí, jako by byla pečlivě vystavěna. Červená barva je všudypřítomná a velmi se vyhupuje nad okolí, které je většinu času zahaleno do již ne tolik výrazných barev – odstíny šedé, hnědé a zelené. Samotné by si pravděpodobně nevystačili a působili by ploše a pochmurně, což by i k tomuto filmu sědělo, ale díky tomu, že je zde tato agresivní červená, tak přebíjí tento pocit a stahuje na sebe pozornost – což je dobře, protože symbolizuje požárníky a ty jsou hlavním motivem. A pokud si člověk tuto barvu odmyslí, jenž tak nějak právě psychologicky „rozveseluje“ obraz, tak se dostane k faktu, že tento svět je velmi šedivý a plochý. Pokud bych měla vybrat scény, které mi díky své vizuálně utkvěly v paměti, určitě by to byla chvíle, kdy požárníci vystupují z auta na zelený trávník – ten je asi druhou nejvýraznější barvou ve filmu. Díky tomu je zde vysoký kontrast mezi červenou, zelenou a černými uniformami. Taky mě zaujala scéna ze školy, kdy vidíme chodbu, po jejichž stranách visí kabáty. Mám ráda tyto symetrické scény. Když jsem si tento film pouštěla, očekávala jsem experimenty jako například u filmu „Žena je žena,“ který je opravdu nevšední, ale hezky jsem tímto pochopila, že mezi těmito tvůrci je opravdu rozdíl, i když tvoří pod jedním obdobím. Tento film není totiž až tolik střihově experimentální, dokonce ani stylem vyprávění, ale jsou tu místa a postupy, jenž určitě překvapí – nevyskytují se ale tak často. Například hned na začátku slyšíme zvonění telefonu a když jej mladík zvedne, z telefonu se ozývá varování neznámé slečny – při každém se přibližujeme tvrdým střihem blíže a blíže k obličeji mladíka. Není to ovšem obyčejné přiblížení, je to vyloženě tvrdý střih, jako by byl ostřihnut filmový materiál. (Což určitě nebyl, jen nevím, jak správně popsat, jak na mě tento přístup působil.) Rozhodně to dodalo této situaci dramatičnosti a chápeme, že se děje něco velmi nebezpečného. (Což mě přivádí k faktu, že je nám toto pálení knih představeno jako největší katastrofa v tomto světě a to, čeho by se měl každý bát. Nic moc jiného rozdílného nevidíme, kromě toho, že lidé asi hodně koukají na televizi, jezdí v nadzemní dopravě, policie má létající stroje, lidé se dají vypumpovat a po tyči se jezdí i vzhůru. Kde je nějaké větší představení světa, ve kterém se ocitáme? Ano, pravděpodobně na to nebyla stopáž. Ale z mého pohledu to dílu ubírá.) Dále se zde uplatňoval střih, jenž se zopakoval ještě několikrát. Osoby začnou dialog v jedné místnosti, poté se najednou ocitnou jinde, ale máme pocit, že dialog pokračuje. Ku příkladu zde: „Jaká jsem byla? Co na to říkáš?“ – V obývacím pokoji před televizí. „Na co?“ – Ptá se muž, již v jiné místnosti, ale to zatím nevíme. „Že bych mohla být herečkou.“ – Kamera se přesouvá a mi vidíme, že leží v posteli, ale jako by to byl stále tentýž dialog. Tohle se ve filmu opakuje vícekrát. Ve filmu je také použita dvojitá expozice, na několika místech. Například, když muž sedí na židli, snímán zepředu a následně je přes tento záběr druhá expozice jeho obličeje z boku. Přisuzuji to snaze o vystižení a dodání důraz emocím, jenž právě cítí. Dále tu byly věci, jenž na mě působily jako chyba přehrávání a nejsem si jistá, zda jím byla nebo ne. Například když žena ukazuje muži, že něco koupila. Řekne „na památku tvého“ a ukazuje mu to a v tu chvíli je střih snad ve čtvrtce slova do absolutně jiné situace s již hrající hudbou. Něco podobného se ve filmu opakuje víckrát a zároveň s tím je zde jakýsi „zásek.“ Zajímalo by mě, zda to tak má být, nebo to byla chyba připojení. Ve filmu to totiž i celkem fungovalo. Také se ve filmu objevil prvek, který zde byl použit asi jen dvakrát, víckrát si již teď nejsem vědoma, a to je černé ztmavení většiny obrazu a zacílení na to důležité. Poprvé je toto použito ve chvíli, kdy ukazuje velitel pár fotografií zezadu a my vidíme týl muže, nic víc, jelikož kromě vybraného kruhu je celý záběr černý. Podruhé je to použito na dětském hřišti, kdy požárník prohlíží muže v kabátu a polovina záběru zmizí a vidíme jen je dva. Nejexperimentálnější část mi přijde ve chvíli, kdy Montag sní a vidíme sérii záběrů, kdy je zde například létající kniha, nebo negativ té nadzemní dráhy. Tohle působí opravdu tak, že je nám jasné, že je to sen – přeci jen, stane se to ve chvíli, kdy leží v posteli a hází sebou. Víc napovědět může režisér jen tím, že pod to dá titulek. A naposled ještě zmíním efekty létajících mužů nad vodou, jenž mi připomínali komáry připevněné na provázcích. Bylo to vyloženě úsměvné, ale věřím, že v té době bylo tohle opravdu něco. Celkem by mě zajímalo, jak to bylo točeno. Příběh tohoto filmu mi po shlédnutí nepřijde ani tolik originální. Samozřejmě originalita není jediný faktor, kterým by mělo být posuzováno výsledné dílo, ale vždy za něj přidávám velké plusové body ve vlastním hodnocení. Vidíme svět, ve kterém je systém, který považujeme za špatný. Hlavní hrdina je jeho součástí, ale postupem se od tohoto systémů odvrací, stává se pro nás hrdinou a chce sebou stáhnout co nejvíce lidí, aby také prozřeli a pochopili. Stává se tedy nežádoucí částí tohoto fiktivního světa a je téměř dopaden, před trestem ovšem uniká – a to buď tak, že je tento systém shozen a je nastolen nový řád, a on se stává jeho součástí, a nebo je nucen žít ve vyhnanství, či na místě, kde je jeho chování tolerováno. Zkráceně – padouch se stane hrdinou. Tento námět je zopakován tisíckrát. Od námětu jako 1984, po pohádku Megamysl. Zvláštní sledovat budoucnost ve filmu, jenž byl natočen v minulosti. Protože zde samozřejmě přetrvávají věci, jenž jsou už i dnes zastaralé. Jako vzhled požárnického auta, nebo ty uniformy s přilbami. Taky samozřejmě ta úroveň vizuálních efektů, která mi ovšem na tu dobu přijde působivá, no pokud to má působit futuristicky, je to pro dnešního člověka těžké. Jelikož je nám vtloukána představa budoucnosti s létajícími auty, velkými obrazovkami a neonovými světly. Tohle je třeba ještě více patrné ve filmu „Návrat do budoucnosti.“ Ovšem na druhou stranu, tato představa je dost individuální a retro je již dnes in, takže kdo ví, co bude za nějakou dobu. Navíc ve filmu není řečeno, jaký je zrovna rok. Představa doby, kdy knihy budou zakázány, mi přijde velice žalostná, ovšem ještě více mě děsí fakt, že velká spousta lidí by to přešla bez zájmu. Kdo v mé generaci opravdu čte? A rád? Nepočítám to, že si někdo z donucení přečte povinnou četbu, nebo nějakou knihu, protože je teď in a nechce být pozadu. Kdo si přečte jen tak klasickou literaturu? Málo kdo. Proto ve mě tento film vyvolává ještě více ten skrytý strach z toho, že jednoho dne knihy prostě přestanou vznikat a nahradí je jiné média, bližší této uspěchané době, kdy nikdo na čtení nemá čas. Již dnes vznikají e-knihy, které určitě jsou praktické ze spousty důvodů, ale – papír je papír. Knih se vzdáváme dobrovolně, tak proč by nám je měl někdo brát a pálit je? Montag, ale i lidé v této době, mají očividně velmi malou slovní zásobu. Když poté začíná číst, musí si spoustu slov hledat ve slovníku. A pokud lid nezná základní slova, jako třeba zde nosorožec, tak nezná ani to, co se pod tím slovem skrývá. Díky čemuž musí mít velmi strohou představu o světě a velmi jednoduché myšlení – což je vlastně geniální, protože takový lidé se pravděpodobně ani nezačnou bránit, jelikož netuší, o co vlastně přichází a co znamená odpor. Hlavní hrdina asi taky nebude nejbystřejší, alespoň zprvu, jelikož mluví se ženou, která jemu i nám dává indície k tomu, abychom přišli na to, že ona bude proti systému a bude číst. Zná slovo, jenž on nezná – což znamená větší slovní zásobu. A poté všechny ty otázky o tom, proč pálí knihy. A pokud by toto bylo málo, tak mu to v podstatě i řekne v tomto dialogu: „Proč pálíte knihy?“ „Z knih jsou lidé nešťastní. Odcizuje je to.“ „A myslíte si, že jsem odcizená?“ „Ne.“ „No vidíte.“ Jak víc by to mohla ještě říci? Tento muž ani nedokáže vysvětlit, proč pálí knihy. Tak nějak okolo toho kličkuje a spíše opakuje věty, jenž následně říká i jeho velitel. Smutný je i ten fakt, že některé z těch věcí, které oba tvrdí, v sobě mají i nějakou pravdu. Knihy nás opravdu nutí snít o věcech, kterých nikdy nemůžeme dosáhnout. Ale to snad vše, co vidíme. Filmy jsou o tom stejném. Náměty některých obrazů. Nebo už i jen třeba bohatí sousedé. Tento film krásně ukazuje, o kolik by byl svět chudší, pokud by nebylo knih. A držet se reality už musí každý zvládnout sám. Tato žena, jenž čte knihy, funguje tak trochu jako svědomí Montaga. Ptá se ho „Čtete knihy před spálením?“ Jednoduchá otázka, pak ale pokládá těžší. „Jste šťastný?“ A muž poté začíná číst. A najednou nemůže vyjet po požární tyči vzhůru. Tíží ho vědomosti, kterých četbou nabyl? Charakteristika postav v tomto filmu je u hlavních charakterů velmi přehledná již od první chvíle. Můžeme bohužel říci, že to dělá postavy velmi ploché – protože se žádné z postav nevěnujeme více. Jsou zde takové ty typické charaktery, které prohlédneme od začátku a chování žádné z nich není následně moc překvapující. Postavy to dělá velmi „jednoduché“, ale zároveň pro to, jakým způsobem je tento film vyprávěn, je to dostačující. Například žena Montaga. Vidíme ji pár vteřin a už chápeme, že jí půjde především o majetné věci. Pravděpodobně bude souhlasit se systémem a bude jí stačit ten úzký styl života, jenž systém nabízí. Televize, přátelé a oblečení. To zde hraje velkou roli – vidíme, jak tato žena ladí ke každému z obrazů svými luxusními oděvy. Osobně mi toto evokuje povrchnost, což k této postavě dobře sedí. Škoda, že zde nebylo nějak více zobrazeno, jak se tito manželé poznali, protože mi připadají neskutečně vzdálení. Žádná vzájemná ukázaná náklonnost – kromě té chvíle, kdy je žena v podstatě „vypumpovaná“ a náklonost podle saniťáků potřebuje. Manželka svého muže udá, manžel ji absolutně neposlouchá a shodí ji, před jejími kamarádkami. Proč jsou spolu? Větší náklonnost jsem cítila z jeho strany u té ženy, se kterou mluvil poprvé. Šéf je zase takový ten přetvařující se typický velitel. Je velmi tvrdý na mladší a jednoduše se rozčílí, ale před svým oblíbencem se stále jen usmívá a zní velmi mile. Nakonec ho tento oblíbenec usmaží za živa a myslím, že většina diváků si tento pohled užívá. Přeci jen, nechal upálit tu bojovnici za práva knih. Oko za oko. A teď už jen pár věcí, jenž jsem si všimla a přijde mi zajímavé je zmínit. Noviny jsou očividně povoleny, ale neobsahují žádný text. Umí obyčejní lidé vůbec číst a psát? Vidíme Montaga, že čte jako malé dítě, ale čte. Takže jej to musel někdy někdo naučit, ale na čem se to naučil, pokud nejsou knihy povoleny a ani noviny neobsahují text? A hlavně – pokud lidé nemusí číst, protože nemají co, k čemu se vůbec učí číst a psát? Aby mezi sebou mohli vést korespondenci? Vždyť ani ta udání do schránky neobsahují text, ale pouhou fotografii, stejně jako spisy, na které sbor maximálně otiskne následně razítko. Zajímavý mi přišel fakt, že byla spálena kniha i od někoho, kdo sám pálil knihy - Mein Kampf. Navíc byla více ukázána, takže to zde pravděpodobně bylo úmyslně. Montag byl na útěku ukazován pouze ze zezadu, myslela jsem si původně, že z důvodu, který mě pobavil – protože při utíkání toho člověka vidíme pouze zezadu. Nakonec se ukázalo, že to bylo z důvodu, aby mohli nahrát chycení tohoto člověka někým, kdo se mu podobal proporčně. Pravděpodobně bylo nepřístojné, aby policie selhala a ukázala slabost národu. Stejně tak si očividně udržovala pevnou ruku nad více věcmi, jelikož se kluci museli stříhat podle nějakého zákonu – jelikož ten, kdo ostříhán nebyl, dostal „vynadáno.“ Toto také mohlo existovat z důvodu, aby si byli lidé podobnější. Jakou knihou by jste se stali vy? Tato otázka je velmi složitá, jelikož jako první by mě napadlo, že by to měla být nějaká kniha, jenž je důležitá a má hodnotu. Nejlépe nějaká encyklopedie. Na druhou stranu, pokud si mám něco pamatovat po zbytek života a v takovém rozsahu, mělo by to být i něco, co je mi osobně blízké a mám tuto knihu ráda. Nejlepší kompromis mě jako první napadl u knihy „Lolita.“ Protože je to klasické dílo, které mě ovšem i velice zaujalo. No velká spousta frází v této knize je francouzsky a obsahuje dlouhé popisy míst, takže pravděpodobně to není nejvhodnější možná volba. Nakonec bych si asi vybrala knihu „Na západní frontě klid,“ protože ji mám ráda, má v sobě hluboké myšlenky, patří mezi poklady literatury a není ani složitá na čtení, tedy dala by se snadněji uchovat v paměti. (26.02.2017) (méně) (více)