Hranice života

Těžký film si vybral Marc Forster. Zvláštní psycho thriller, v kterém si ani vteřinu nejste jisti kdo je kdo a co se vlastně děje. Všechno je však zabaleno v krásném balení a hlavně závěr na mostě patří mezi vizuální skvosty roku 2005. Hodně lidí odradí nejednoznačnost děje, která vyústí v jednoznačně pojatý konec. Magie a mystika filmu ke konci vrcholí, aby vše vylo prozrazeno a člověk najednou v ústech našel zvláštní, hořkou pachuť. Hlavní trojúhelník McGregor - Risling - Watts však působí přesvědčivě a v celém Forsterově světě ztraceně. Pokud se neztratíte film se vám odvděčí, v opačném případě ho už navždy zatratíte. (22.12.2006)

Myslím, že podobné psychodelické filmy mohou být opravdu strhující jen tehdy, když jsou tím "pravým" a jediným způsobem, jakým se režisér vyjadřuje. To ale není Forsterův případ - Forster točí jindy relativně klasicky, jen tentokrát si nejspíš řekl, že natočí zamotaný film, protože tak se přece pozná dobrý režisér. Výsledek je velmi chtěně vykonstruovaný. A svou strukturu staví natolik na odiv, že jí není možné propadnout, ale naopak se na ní musím neustále soustředit a hledat významy a odpovědi dřív, než by bylo nezbytně nutné pro vychutnání děje (který je zcela upozaděn a slouží jen jako důvod motat divákům hlavy). Možná oceňuju některé formální kvality, ale ve výsledku jde o film, který mě nevpouští do sebe, jen chce být obdivován a rozebírán. A já mu na to... říkám ne. Zvlášť když ke konci se odhalí, že za vším tím "machrováním" opravdu vůbec nic není a skončí to na úrovni "všechno byl jen sen"... (21.06.2013)

Hranice života je dílo v jádru poměrně jednoduché, ale s obalem tak obtížným k rozlousknutí, že zamotá hlavu snad všem. Dějová linka těží možná až příliš z toho, že diváka zaměstná snaha o pochopení filmu více než děj samotný. Přílišná závislost na pointě se pak projeví také v tom, že po jejím odhalení působí film najednou o poznání méně zajímavě - to je faktor, který Hranice života nejvíce odlišuje od filmů Davida Lynche, neboť ty tímhle neduhem zpravidla netrpí. Na druhou stranu je příjemné, že film nám v průběhu předhodí několik (více či méně) falešných indicií, dokáže si s námi hrát a v neposlední řadě svou podivnost také adekvátně podpořit povedenými vizuálními hrátkami... 6/10 (04.11.2013)

JE TO JEN HRA NA LYNCHE. Jen hra, ne snaha o to být jako Lynch, neboť film je koncipován na pevném piedestralu smeřujícím kupodivu i k pointě. To jen technicko-vizuálně-audiální prostředky kamery a střihu a promáknutý náznakový děj asociují něco extra intelektuálního. Stay je krásně učesaný psychedelický film, ne špinavý a prolezlý zlem, ne strašidelný ve smyslu - bojím se toho, co jsem já, co je uvnitř mě. Je to jen pozlátko, kterého se dlouho nebudete moc nabažit, lízátko, co vám ještě nějakou tu chvíli zanechá sladkou pachuť v hubě spolu s otázkami typu - proč se pořád opakují stejné věty, proč se opakují trochu pozměněné situace, proč nenosí ten člověk ponožky atd... Já jsem zklamána, čekala jsem daleko daleko víc, a i přesto si Stay ještě párkrát pustím. Proč? To abych znovu okusila chuť přístupnějšího a lidštějšího psychedelična, za které tímto Forsterovi děkuji! (04.04.2006)

Rozpovídám-li se o příběhu odehrávajícím se v tomto filmu, připravím dychtivé diváky o kouzlo.... jaké vlastně? O kouzlo vlastní interpretace. Mám svůj výklad a nechám si ho pro sebe, co kdyby to byl TEN špatný a co kdyby to byl TEN správný?! Stay je totiž z těch filmů, kdy podezříváme tvůrce, že ani oni neměli úplně jasno a baví se nad zahloubanými teoriemi diváků. A stejně tak, jak bude každá pravdivá i scestná, bude ve stínu svůdně zakalené atmosféry nedůležitá. Atraktivní herecké trio McGregor-Watts-Gosling odvedlo dobrou práci v přesně opačném pořadí. (17.03.2006)