Síla lidskosti - Nicholas Winton

Pod pojmem dokument jsem si vždycky představoval snímek, který podává pokud možno naprosto objektivní zprávu nebo svědectví, přičemž se nesnaží hrát na emoční strunu člověka, aby zvýšil subjektivně kvalitu samotného dokumentu - jak způsobem podání, tak i citovou hudbou užitou na vhodných místech - ve filmovém trháku určitě na patřičných, ale v dokumentu...? Samozřejmě si musíme také upřímě říci, že by snad jen naprostý filmařský antitalent dokázal natočit dokument s takovým silným a dojemným námětem tak, že by z toho vyšlo něco nehodné ani hodnocení. Neříkám, že se mi dokumet nelíbil, to ani náhodou - scéna shledání sira Wintona s jeho "dětmi" je skutečně velmi silná, ale jako celek dokument ani zdaleka nedosahuje mých (možná přemrštěných?) očekávání. Více jak 4* dát nemohu, nadruhou stranu nedám ani méně. (25.11.2008)

Pan Nicholas Winton byl (bohužel už musím používat minulý čas) obrovskou osobnosti, která nemá obdoby. Obyčejný člověk, co jen tak zachránil život téměř 700 dětem a dlouhých 50 let to tajil. Byl vždy prý velmi energický, skromný a vtipný. Ve svých sto letech řídil letadlo. Pan režisér Mináč ho znal. Natočil o něm krásný film Všichni moji blízcí a tento neméně krásný dokument, který na mě velmi taktéž velmi zapůsobil. Bravo!!! (30.05.2019)

U dokumentárních filmů o lidech je nedůležitější, jestli je ten příběh zajímavý a když je, tak snad ani nejde hodnotit negativně.Tenhle příběh je hodně zajímavý a navíc je nutno zmínit pěkné zpracování,výbornou hudbu(teda spíše jednu stále se opakující melodii) a také únosnou délku.Určitě bych sice tenhle dokument neřadil do top 200 filmů, ale ve svém žánru si svých poctivých 80 % zaslouží. (12.05.2011)

Určitě nejemotivnější dokument, který jsem kdy viděla. Zde se však nehodnotí síla filmu, ale i jeho provedení, které bylo místy opravdu příšerné. Ovšem, jako měkota, která probrečela celý film vyloženě zalykavým brekotem, musím dát skoro plný počet. XV. Seminář britského filmu / John Lennon Uherské Hradiště (05.12.2010)

Moc rád bych dal víc, už jenom kvůli tomu, že po filmu následovala skvělá beseda s někým, kdo se na všech filmech Mateje Mináče podílel, ale ne, tady hodnotím dokument, besedu k tomu jen tak nedostanete... Ze začátku je z toho cítit taková zajímavá retro atmosféra, bohužel, po čase kamsi vyprchá a dokument začne chvilku nudit. Pak se to tedy zase naštěstí rozjede. Co mě zaráží nejvíc je ten fakt, že tady všichni píšou o hrozně emotivním zážitku, všichni u toho prý brečeli... Podle mě - někteří odpusťte mi - to bylo spíš ještě slaboučké a šlo z toho udělat emotivnější zážitek. Třeba část o přepravě dětí byla podle mě natočená více optimisticky. Nějaká zmínka o pocitech dětí při přepravě tu bohužel není, a ta by mě právě zajímala, jelikož být jedním z Wintonových dětí, asi bych si už třeba v šesti letech uvědomil, že se blíží něco zlého a že svoji rodinu možná nikdy neuvidím... Nějaký emotivnější zážitek se konal dvakrát - při scéně z BBC, která je snad všem známá a pak i vyprávění starého člověka, který povídal o návratu z Británie a o tom, že všichni, které znal, jsou mrtví. Tohle byla nejemotivnější scéna snad z celého filmu, jenže pak nám po ní začne hrát Don´t Worry Be Happy a všechno smutné kouzlo předešlé scény bylo rázem pryč. Někdo by to ocenil, mě to vadilo. Asi takhle bych to shrnul. Ale Nicholase Wintona bych rád poznal osobně. 3* (13.02.2018)