Blow-Up
Blow-Up
Blow-Up
Zväčšenina
Blow-Up
Blow-Up
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHudba:
Herbie HancockHrají:
David Hemmings, Vanessa Redgrave, Sarah Miles, John Castle, Peter Bowles, Jane Birkin, Veruschka von Lehndorff, Jimmy Page, Jeff Beck, Chris Dreja (více)Obsahy(2)
Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem Zvětšenina). Se spoluscenáristou Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím. Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Recenze (460)
Nenávidím ten film. Pokaždé když ho vidím. Ale jak dlouho vydržím bojovat proti nevyhnutelnosti reality? Záleží na ní však vůbec? Its all just a game. Házení s imaginárními míčky. ()
Když jsem k tomu sedal, znal jsem to jen jako slavné jméno a těšil se, že uvidím jeden z "těch" filmů "oné" epochy. Od začátku jsem byl zaskočen, tohle jsem nečekal. Od začátku do konce v napětí, co z toho bude, jestli vůbec něco. Ale zároveň jsem od začátku do konce cítil, že je to opravdu "ten" film. A opravdu o "oněch" časech. Dojem byl tak silný, že jsem ani neměl potřebu "pochopit výpověď", stačilo vnímat. To podivuhodné, tak vymakané spojení modu "mysteriózní kriminálka" s mody "hrdina naší doby" a "estetično" mě dostalo. Škoda, že tam nehráli ti Velveti. Mimochodem, jaktože mi hrdina tohoto filmu připadal jako nesympaťák a přitom mi byl tak sympatický? Nevím. Snad protože je tvůrce? Protože je formát? Protože mu o něco jde? Protože mu o nic nejde? Protože mlčí? Protože se umí dívat? Protože někdy v průběhu zahlédl sám sebe? ()
Po druhém zhlédnutí po letech od první projekce jsem se ujistil v tom, že Zvětšenina je jedním z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděl. Ohromuje mě svojí promyšleností a zachycenou atmosférou bohémského Londýna v 60. letech - jedinečný ateliér hlavního hrdiny plný zajímavých uměleckých i jiných artefaktů, nahlédnutí do světa špičkového módního fotografa, kostýmy herců, kompozice záběrů, auto hlavního hrdiny, obsazení (ty nohy Vanessy Redgrave!), použitá hudba... to všechno a mnohem více mě na tomto filmu strašně baví, a Zvětšenina je pro mě v první řadě nadčasovou zprávou z jedinečné éry, která ani po letech nepřestává inspirovat a fascinovat. Nota bene dnes, v éře, kdy focení na digitál dávno převálcovalo klasický kinofilm a fotografie se stala fenoménem lidí bez talentu. UPDATE 19. 9. 2018 - Na nové zhlédnutí v telce mě to už bavilo trochu míň - nepřijde mi to moc jako film, který by člověk mohl vidět víckrát. Thomas mi byl vcelku nesympatický - jsem skoro v pokušení napsat, že je v tom filmu přímo nesnesitelný - a nejzajímavější mi na tom filmu nově přišlo, že se celý odehrává na časové ploše pouhého 1 dne (nebo trochu déle). Film díky tomu působí velmi dynamicky, Thomas se v něm stále někam přesouvá, a zažívá nové věci. Není to vyloženě nějak wow, ale dá se to. ()
Velmi podivný snímek, který vyložené ztrácí čas i potenciál některými zbytečnými scénami, jež filmu nejen že nikterak nepomáhají, ale dělají z něj těžkou nudu (prvotní zdlouhavé focení či dívčí souboj v ateliéru). Základ příběhu se dostává do popředí jakoby náhodou a když to člověka začne i bavit, tak je náhle po všem. Jediné, co jsem schopen do mého hodnocení vtěsnat, je velice dobrá režie a skvělá dobová atmosféra či povedené absurdní, částečně snad i metaforické výjevy, jako byl zcela nehybný koncert a následně boj o kus rozbité kytary. Osobně jsem čekal něco jiného...daleko silnějšího, zvlášť, když se tu distributor ohání větami jako - Filozofická esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. ()
Blow-up je složitý a realistický thriller o fotografovi, který se jednoho dne dozví, že vyfotografoval vraždu. Nebo je to úplně o něčem jiném? Místy mi trochu vadila nedotaženost a nelogické chování postav, ale dá se to omluvit vzhledem k zajímavému námětu a krásné Vanesse Redgrave. Za zmínku stojí tématicky velmi blízký thriller Briana De Palmy s podobným názvem, Blow Out, který je ale natočen mnohem více mainstreamově, což je divákovi bližší. ()
Pokud mě měl film přimět k filozofickému zamyšlení, tak se mu to nepodařilo. Jestli jsem měla napětím přestávat dýchat, tak se to také nepodařilo. Co se podařilo, jsou všechny scény s vrtulí a hulení proti rytmu hudby. ()
Opravdový nefalšovaný film šedesátých let (ne jako nějací pestrobarevní Rebelové). Když už vás neupoutá dobová atmosféra (včetně květinové muziky), tak vás určitě zaujme fotografická posedlost hlavního "hrdiny". Jedinou slabostí (pro mě) Zvětšeniny jsou její občasné výpadky atraktivnosti. Druhá polovina filmu mě začala pozvolna uspávat. Vzkřísila mě až rvačka o kus elektrické kytary v jednom nočním podniku - můj nejoblíbenější moment filmu. ()
[7/10] (Bridge) (Metrocolor /// Produkce: Carlo Ponti, Pierre Rouve /// Scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Edward Bond podle povídky Julia Cortázara /// Kamera: Carlo Di Palma /// Hudba: Herbie Hancock /// Nominace na Oscara: Michelangelo Antonioni (režie), Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Edward Bond (scénář) /// MFF v Cannes: Michelangelo Antonioni (Zlatá palma)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
... zvětšuje vteřiny ()
„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) ()
najlepší antonioniho film, ktorý som doposiaľ videl (aj keď kvôli čistému svedomiu musím povedať, že som toho od neho zatiaľ nevidel veľa), pasáže, keď jazdí autom, kompozície záberov v ateliéri, nápady ako skupina mímov, kúpa vrtule a podobné veci sú jednoznačne úžasné. kdejaká hollywoodska hlava "mazaná" by z tohhto námetu pevne verím pokojne vytrieskala priemerný thriller, lenže Michelangelo natočil pokojným tempom nepokojný film o tom, že (to bolo prvé, čo mi napadlo keď sa objavil titulok THE END), niekedy je lepšie isté veci nevidieť a nevedieť a že realita nemusí byť totožná s tým, čo vidíme a naopak. Pre mňa osobne silný filmový zážitok. ()
Antonioni mi z tých najgeniálnejších kultových a uznávaných režisérov sadol asi najmenej. Blow up patrí k tým jeho filmom, ktoré ma celý čas bavili. Je to tým, že sa mu podarilo ma na začiatku oklamať a ponúknuť mi akýsi wrong genre, aby som na konci zistil, že som sa pozeral na niečo úplne iné. Film, na ktorého plné pochopenie zrejme treba prednášku na umeleckej škole, ale ktorý môže baviť aj normálneho diváka, pretože čo-to z jeho metafor pochopí aj on. VIDENÉ ZNOVA 6/2017: Tak Blow up sa stáva asi mojim najobľúbenejším Antonioniho filmom. Dokázal totiž v jednom filme zachytiť atmosféru doby a svojou vnútornou existencionalitou byť zároveň nadčasový. ()
Fotografování je zálibou pro všechny, kteří nejsou umělci, ale rádi by byli. Neměl jsem během sledování pocit, že sleduji jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Spíše jsem měl pocit, že sleduji něco, co už dávno přežvýkal zub času, a co dovedou docenit výhradně starší generace. Na člověka rozhodně dýchne velice příjemná atmosféra doby, kde se všichni měli rádi a pokoušeli se vyrábět děti se všemi, se kterými to bylo jen trošku možné. Film je vhodný spíše k promarněným hodinám jeho hlubokou analýzou, nežli k příjemnému diváckému zážitku, který jsem hledal já. Hlavní hrdina mě bohužel nezaujal natolik, abych měl zájem se hlouběji prohrabovat v útrobách jeho mysli. I když mám existencialismus velmi rád, tak tento snímek nebyl úplně mým šálkem kávy. Budu s dovolením hledat umění někde malinko jinde. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017, která se lehce protáhla. Film mi vybral můj kámoš Milan. ()
Od počátku mi tento film svými vyzobrazeními připomínal mix snímků pánů Kubricka (A Clockwork orange) a Felliniho (La Dolce vita)..a u obrazové stránky to taky skončilo. Neuvěřitelně přirozeně natočený snímek popisující neobyčejný život neobyčejného fotografa, který fotí neobyčejné věci. Zní to moc obyčejně? Zdaleka není! :) Zlehka misteriózní Blow-up je téměř obrazem, či fotografií. A k závěrečnému pantomimickému tenisovému zápasu se nedá nic dodat..nádhera. ()
Strašlivě působivý film, který mě hrozně zaskočil svým obsahem a uměleckou stránkou. Rozhodně bych čekala něco jiného. Vyrobený je dokonale a precizně. David Hemmings byl v roli mladého fotografa naprosto úžasný. Celou dobu jsem byla napjatá a čekala, jak to dopadne. Teď bych se na Zvětšeninu ráda podívala znovu... Neříkám, že jsem všechno pochopila, ale rozhodně si budu už pořád pomatovat tu zvláštní atmosféru. ()
Blowup jsem viděl několikrát v televizi, ale vždy asi tak nejvíc 10 minut a dnes vidím, že jsem zase o tolik nepřišel. Na svou dobu možná převratný film, ale dnes po těch skoro 50 letech mě zase až tak neoslovil. Zajímavá atmosféra tehdejšího Londýna a nástup nové doby, ze mě víc než poctivé tři hvězdy dneska rozhodně nevyždíme. ()
Tento film je jistě zajímavý po umělecké stránce, po myšlenkové stránce se mi zdá -přinejmenším- podivný. Všichni lidé se tu chovají jako magoři, a to se skutečně od 2. poloviny 20. století začalo v Evropě a v USA projevovat. Pointa filmu (snad relativita reality a snu?) je chabá, či vůbec žádná. Snad tu šlo i o prezentaci blouznění té doby "hipizáckých" 60. let a totálního mravního rozkladu, což na Západě probíhalo mnohem silněji než v komunistickém bloku. Zde měla mládež Západ naivně za svůj vzor a namnoze, bohužel, jej ještě má...Moje stručné shrnutí filmu: ukázka myšlenkové i morální dekadence 2. poloviny 20. století, umělecky sice dobře zvládnuté, ale celkem k ničemu - tzv. "umění pro umění". ()
Pred filmami, ktoré som naposledy videl pred 30 a viac rokmi, mám prirodzený rešpekt. Väčšinou naše opätovné stretnutie končí odňatím hviezdičky alebo vyhodením z nejakej topky. Nebolo tomu tak u Zväčšeniny. Aj po rokoch som si vychutnal jej atmosféru, premyslenosť, symboliku, obraz doby. Ako predtým, tak aj teraz som obdivoval prirodzené herectvo Davida Hemmingsa a tak jedinými novinkami v mojom vnímaní boli nevtieravá a do deja presne zasadená hudba a autor predlohy (Cortazár), ktorý mi nie je neznámy. Zväčšenina bezproblémovo potvrdila miesto v mojej Top 100. ()
Viděl jsem Zvětšeninu a ano, nelze zachytit objektivní realitu.... A dál? Popravdě řečeno mne tohle stěžejní dílo kinematografie neoslovilo. Možná to bylo zvolenými prostředky, možná je to mnou, těžko říct. Ačkoliv jsem díky spoileru, viz věta první, věděl, vnímal, viděl a chápal o čem Zvětšenina ve skutečnosti je, tak mne z myšlenkové letargie lehce vytáhl jen nehybný koncert, osud rozbité kytary a kouření proti rytmu To byla ta symboličnost, jakou mi zbytek filmu buď nenabídl nebo jsem ji neviděl. Příjemnou pak byla už jen hypnagogicky působící scéna při vyvolávání filmu z oné osudné události, která ale byla bohužel až příliš objektivní, aby nebyla zbytečná. Nebo tak nějak. ()
Zcela fascinující zážitek. Sledujeme 24 hodin ze života jednoho fotografa téměř bez dechu i ve scénách kde se téměř nic neděje. Něco takového jen tak někdo natočit nedokáže. Ale myslím, že seznam filmařů ovlivněných tímto dílem by byl celkem dlouhý. ()
Související novinky
Kánon filmu 2011
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)
Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni
Před několika dny média informovala o úmrtí obou filmových velikánů. Oba byli nepřehlédnutelnými persónami světového filmu a jejich stopa, kterou zanechali dalším generacím, je až příliš hluboká,… (více)