Veřejní nepřátelé

Netradičně natočená gangsterka, především v tom, jakým způsobem se jí (i díky digitální kameře) daří odosobňovat dění na plátně a důsledně bránit divákovi, aby začal výrazněji sympatizovat s tou či onou stranou konfliktu. Jednotlivé vedlejší postavy jsou pouhými figurkami na šachovnici, jejichž účast v přestřelce je redukována na záblesk z Tommy Gunu a následná smrt ponechána bez povšimnutí. A protože Dillinger nemá čas se za mrtvými příliš ohlížet, nečiní tak ani divák. Že je hlavní postava lidovým hrdinou se dozvíme spíše z Deppovy tváře sebevědomého grázlíka, než aby nám Mann strkal pod nos důkazy o jeho popularitě. A když se pro to rozhodne, udělá to nenásilně. Dillinger není supermanem, kterým bychom se toužili stát; naopak on sám se před našimi zraky nechává okouzlovat smyšlenými filmovými postavami a dobovými písničkami. My jsme především zvyklí sledovat hrdiny, kteří tyto příběhy svými činy tvoří a umění ovlivňují; tady se nám dostává důkazu, že se nejedná pouze o jednosměrku. //Vtipné je, že celý obraz mafie, jak ho líčí třeba Kmotr, oblečením počínaje a manýry gangsterů konče, je neodpovídající a ve skutečnosti byl inspirací pro reálné zločince, kteří tento způsob vystupování až na základě zhlédnutí takových filmů začali napodobovat.// (21.10.2009)

Mann pokračuje tam, kde v Miami Vice skončil – v syrové a nepřikrášlené filmařině, v níž prim hraje ostrý zvuk a naturalistický obraz digitální kamery. Opět si báječně vypomáhá hudbou, která dodává sekvencím spád a atmosféru. Bohužel záměr udělat Heat model 30. léta ztroskotal na scénáři a Christianu Baleovi. Nevím, kdo za to může víc, ale Deppův lump hraje první housle a uhlazený muž zákona absolutně nedokáže vzdorovat jakoukoli problematičností či dvojakostí. John Dillinger jede velké sólo a Michael Mann se jeho šviháckým a gentlemanským naturelem klaní všem knírkatým gangsterským melodramatům z minulosti. Funguje to skvěle, včetně závěru. Jistou hloubku do filmu vnáší motiv Dillingera jako posledního zástupce galantních lupičů, které válcuje nenápadná mafiánská šmelina. Dvě a půl hodiny mě Veřejní nepřátelé vydrželi bavit, protože Deppovi a Cotillardové to sekne a Mann se umí ponořit přímo do středu dění. To magické něco tady ale chybí – v tomto případě dráždivé napětí mezi zákonem a zločinem, dobrem a zlem. Dillinger a Purvis jsou oba až příliš jednoznační, než aby dokázali vytvořit tak explozivní dvojičku jako Hanna a McAuley. (01.07.2009)

Sebevědomý veřejný nepřítel číslo jedna je pomalu ale jistě dopadán právě vykvétající FBI v období vrcholící velké hospodářské krize. Film zkažený digitální kamerou, která sem ale vůbec nesedne. Znemožňuje uhlazený velkolepý vizuál, narušuje jinak skvělou autenticitu dobovosti, vypadá to s ní jak TV film namísto veledíla za 100 milionů $ (!). To prostě nasere. Stejně tak nepotěší ne úplně záživné dění. Ještě mám jednu výtku - postavy kolem jsou podivně nevýrazné, což zamrzí hlavně u kumpánů, kteří pochcípali ani jsem si pořádně nebyl jistý kdo je kdo. Ale chválím Deppa jako Dillingera a těch pár pěkných kytarových vyhrávek. [HD] (08.12.2010)

Pokud natáčet "klasiku" dnes znamená řadit za sebe melodramaticky klišé na klišé, pak by se to dělat nemělo. Chybí tomu jak původní, tak i nově přidaná hodnota, nová kvalita, chytrý záměr, smysl, dobrý důvod něco takového z-novu natočit - a tím pádem je to horší než k ničemu, je to -minus všechny podstatné hodnoty. Zbytečně vyplácnutá slušná filmařina a pěkné herectví. *** Mann opět zabředá do svého věčného tématu (jak jsem psala už u Miami Vice): od filmu Heat, kde se mu podařilo celou tu heorickou rovnici mezi časem, penězi, závazky, touhou prožít si pravou lásku a pravý život, zkázonosnou posedlostí riskovat a skutečnou vnitřní svobodou, s níž bývá zaměňována, zachytit a rozvést nejlépe a nejjemněji, Mann svoje postřehy na tohle téma neposouvá nikam dál, a pouze do omrzení opakuje, a tím oslabuje své staré teze, předvádí je v nejrůznějších nových, byť třeba i slušivě spíchnutých formálních kabátcích, ale na slabších, méně originálních příbězích, takže působí vyčpěle. *** Ani nespočítám, kolikrát jsem při sledování obrátila oči vsloup. (21.01.2015)