Veřejní nepřátelé

Základními parametry Veřejní nepřátelé sice naplňují žánr gangsterského filmu (najdeme zde zločince, dobové oblečení, rekvizity, osudovost, vzestup a pád), ale formou zpracování se film od klasických postupů značně odklání. Na různých úrovních je možné vystopovat narušenou kauzalitu, časovou diskontinuitu a neurčitost, kdy se vyprávění zaměřuje na subjektivní vnímání postavy. Scény jsou tak buď velmi krátké, dlouhé nebo časově neidentifikovatelné. Realita může působit v daný okamžik částečně zdeformovaně, a ačkoli kompozice obrazu, barevnost či vztahy mezi objekty mohou vést naši narativní aktivitu určitým směrem, skončí naše snaha identifikovat pocity postav spíše na úrovni spekulací. Do myšlenek postav se totiž příliš nenoříme (percepční subjektivita). Speciálním příkladem subjektivně vnímané situace jsou segmenty záběrů ve zpomaleném pohybu. Zde v určitém smyslu můžeme hovořit o subjektivitě mentální. Michael Mann těmito (a mnoha dalšími) ozvláštňujícími prvky netradičním způsobem naboural zažité konvence o dobovém snímku. [==] Filmovou formou a způsobem prezentace je divák pobízen k určité mentální aktivitě. V rámci rekonstruování fabule ale obvykle chápe i hlubší smysl obrazů, klade jim určité významy. Na úrovni významů implicitních, kdy je divák nucen interpretovat, můžeme Veřejné nepřátele chápat jako určitou paralelu boje proti institucionalizaci a establishmentu, kterému vládnou výhradně muži (ve filmu nefiguruje jediná ženská postava nabývající nějakého vyššího společenského postavení). Můžeme jít v této tezi ještě odvážněji dál a vztáhnout postavu Dillingera k postavě samotného režiséra Michaela Manna stojícího se svojí určitou „vizí“ proti všem hollywoodským studiím, stejně jako Dillinger stojící proti policejním či zločineckým složkám. Mann i Dillinger jsou pak vnímáni jako anachronismus. Oba ale v opačném významu – Dillinger je zastaralý a nepřizpůsobivý jako darwinistická odchylka, která v průběhu změn doby a institucí zastarala. Je ale natolik dobrý ve své činnosti, že i tak dokáže nějakou dobu přežít. Mann naopak Veřejnými nepřáteli a obecně svým dílem značně inovoval klasický hollywoodský styl. Na jeho filmovou vizi tematizující zdeformovanou mediální zkušenost vnímání světa společnost pravděpodobně ještě není úplně připravena. [==] V rámci symptomatických významů můžeme film interpretovat jako paralelu hospodářské deprese (let třicátých a té současné, respektive z let 2008 a 2009). Obecně byla třicátá léta doba velké nejistoty, život byl krátký, lidé byli bez práce a neviděli stejně jako gangsteři před sebou žádnou budoucnost. Podobným, i když ne tak drastickým způsobem, tomu tak bylo i v době vzniku filmu. V obou případech ale můžeme hovořit o ještě více se prohlubující třídní diverzitě. [==] Tématem pokračují Veřejní nepřátelé v duchu hollywoodských konvencí, svým zpracováním ale zcela proti nim. Pravděpodobně ještě nějakou dobu po natočení této mužské podívané z mužského světa nebude zaznívat spojení digitální kamery a dobového filmu příliš často, ne-li vůbec. Jenom čas ukáže, zda tato Mannem navrhnutá cesta je jen slepou uličkou, nebo směr, kterým lze dál postupovat a nalézat další inovativní způsoby vyjádření. (12.07.2009) (méně) (více)

Hodně slabá kriminálka, která mě iritovala od začátku tím, jak Dillingera zobrazuje. Přestože to byl jen obyčejný vrah a násilník bez skrupulí (stejně jako většina zde zobrazených legendárních gangsterů), dělá z něj scénárista jakéhosi kladného hrdinu, inteligentního chlapíka s gangsterskou rytířskostí a ctí, se kterým je vlastně ve skutečnosti sranda a který je ke svému řemeslu přinucen okolnostmi krize, spíše je to jen tragický hrdina... Přesto, že je v hledáčku kamery prakticky neustále, není dostatečně životný a reálný. Není tu nic o jeho původu (kromě pár zmínek o násilnickém otci, který ho ve skutečnosti podporoval a pomáhal mu prakticky do poslední přestřelky), nic o jeho názorech, nic o skutečné zvířeckosti a zběsilosti jeho jednání (i dalších gangsterů). Reálná fakta jsou upravována a překrucována, servírována divákovi jako historická pravda, přestože se jedná v mnoha věcech o smyšlenku a autorské čtení... Tento film je jako jistá ruská encyklopedie z cca roku 1950, kde všechny významné vynálezy vymysleli smyšlení ruští vědci (od žárovky po telefon). Většina diváků o Dillingerovi ví jen to, že byl gangster ve třicátých letech a jmenoval se John. A proto je úprava, překroucení nebo částečné zamlčení faktů v tomto filmu neomluvitelným propagandistickým tahem. Abych uvedl několik příkladů, Hezoun Floyd byl zabit až po Dillingerovi. Purvis dodnes drží prvenství FBI v množství dopadeních zločinců označených ve své době jako veřejný nepřítel. Z FBI odešel údajně kvůli Hooverově žárlivosti na Purvisovu tímto získanou slávu. Zemřel o 25 let později jako úspěšný majitel jihokarolínské rozhlasové stanice při náhodném výstřelu ze své zbraně (pravděpodobně při čištění). Billie Frechette nebyla tak osudovou Dillingerovou láskou, jako tento film udává. Po smrti u něj byly nalezeny prsten "Z lásky od Polly" a její fotkou v peněžence (Polly s ním šla osudného dne do kina). Rozloučení, které měl zašeptat při smrti, pokud vůbec šeptal, tak nikdy nikdo neslyšel co. Billie se při výslechu na policejní stanici nikdo nedotkl (nebo to nebylo dokázáno a neexistují o tom žádné důkazy, přestože uvedenou věc následně probíral její právník i u soudu). Pouze ji beze spánku vyslýchali dva dny. Po odpykání dvouletého trestu se vdala, měla děti a dožila v jakési indiánské rezervaci. Přestože Dillinger je v tomto filmu zobrazen jako hlavní mozek a šéf bandy, realita byla jiná. Byl spíš nejznámější člen, hlavním organizátorem byl Pierpont a po rozprášení první bandy Babyface Nelson. Celkově děj filmu v mnoha detailech neodpovídá tomu, co se stalo. Situace jsou přeházené a upravené, mnoho je domyšleno. Pokud se chcete dozvědět něco reálnějšího o Dillingerově životě a smrti, je nejlepším vodítkem archiv FBI. Osobně musím říct, že i přes všechno, co si řežisér a scénárista upravili, nepovedlo se jim vložit do postav život, ta snaha o to, aby byli všichni gangsteři (snad kromě Nelsona, který opravdu byl psychopat) zobrazení jako novodobí rytíři a většina policie buď zkorumpovaná nebo morálně zkažená je až příliš zjevná a pro mě velmi rušivá a odpuzující. Nemluvě o tom, že kromě Deppa a Balea nedostal nikdo dost prostoru něco pořádnýho ukázat a zahrát a ti dva zmínění neměli zase moc co hrát. Za posledních dvacet let se mi od Manna líbil jen Poslední mohykán. Všechno ostatní, co jsem viděl, považuju za nadhodnocené nudné slátaniny přeceněné publikem ovlivněným reklamní masáží a mainstreamovou ideologií o velkém režisérovi. Bohužel ani Veřejní nepřátelé na tom nic nemění... (07.07.2010) (méně) (více)