Oddělen

Vzpieranie sa jednoznačnému hodnoteniu filmu, spôsobil konflikt medzi tým, že na jednej strane ide o typizovaný produkt, no na druhej strane sa typizácii vzpiera, pričom obsahuje obe tieto polohy v jednom. Typizovaná je schéma klasického školského filmu: 1. nový učiteľ prichádza. 2. žiaci sú zlí ani čerti, nováčikovi situáciu neuľahčujú. 3. učiteľ im ukáže cestu a dokáže sa vyrovnať s diabolskou svorkou. 4. učiteľ vyhráva a... 5. ...a odchádza. K tejto schéme sa našrauboval v posledných rokoch typický obraz hrdinu, ktoré má nejaké dosť vážne bebí/ bobo/ bó z detstva a prenáša sa mu to do dospelosti. Svoju minulosť aj súkromie si úzkostlivo stráži, no v práci dôsledne až intímne pitve vnútro svojich klientov. Vždy je takýto hrdina profesijne niekým, kto sa z podstaty povolanie často stretáva s druhými - lekár, policajt, psychológ alebo učiteľ. Snaží sa vyliečiť telo a nezriedka aj dušu. Ako aj tu. Sympatickými sú kreslené prestrihy, zobrazujúce temné stránky myslí ako aj momenty, kedy sa vysvetľuje, proti čomu treba bojovať. Proti neustále prítomnému marketingovému holokaustu, nazývaného inými autormi aj ako vymývanie mozgov či menticída alebo shit for brains. V tomto zmysle pokladám Oddeleného, napriek všetkým jeho protirečeniam za pozitívnu výzvu - neutíchať v osvetovom boji: nenásilným vzdelávaním proti cielenému ohlupovaniu! Napriek všetkej tej agresivite do školských osnov spútaných otrokov, pre ktorých rodičov je pomaly každý zdvihnutý hlas učiteľa dôvodom na súdny spor tyranizujúci malého chudáčika, atakovaného všetkými možnými syndrómami. Od ADHD cez autizmus, hyperkinetiku až po rôzne neurózy. (16.09.2014)

Musím uznat, že jsem nejprve tak úplně nepochopil, co chtěl touhle story Tony Kaye říct. Jeho rozhodně nejuznávanější ostře sociálně kritický Kult hákového kříže (ostatně nic jiného od něj k nám nikdy ani nedoputovalo) přesně věděl, jakou cestou se chce vydat, lákal na mnohé (herci, scénář, kamera, hudba), tady uhrane hlavně výkon Adriena Brodyho. Chtějí lidé druhou šanci? Stojí o pomoc? Zaslouží si uznání skutečně každý? Neotřelý vypravěčský styl ale skrz naskrz kritickému tvůrci rozhodně zůstal. Obouvá se prostřednictvím zastupujícího učitele Henryho do moderního systému školství, nicméně nejen z toho bude mít divák slušný splín. Detachment si nebere servírky u řady společenských problémů, nakonec se soustředí a předkládá hlavně hodně intimní zpověď prázdného kantora, kterého stíhají existenční i rodinné problémy. S dokonale soustředěným Brodym, rudými flashbacky, netradičními úhly kamery a nezodpovězenými otázkami se řítíme do záhuby, tu a tam přesto nějaká naděje vysvitne. Navíc má zmiňovaný původem Newyorčan pořádné herecké štěstí – po Pianistovi totiž chytil druhou životní roli. Nutno podotknout, že zcela zaslouženě!! (24.07.2012)

Presne takéto drámy zbožňujem. Z časti mi to pripomínalo Americkú krásu, z časti som mala pocit, že sa pozerám skôr na niečo severské ako americké. O výkone Adriena Brodyho ani netreba hovoriť, ale všimli ste si Sami Gayle? Pre mňa doposiaľ neznáma tvárička, ale jej počin ma nadchol a dúfam, že s ňou čoskoro uvidím aj iný film, keďže talent v nej určite je. (05.02.2014)

Brody by pro mě vždy nudný "poker face", ale sem sednul výborně. Škoda pomalého, až trochu nudného, závěru, protože jinak má film co říct. Pravda, tempo není strhující, ale je to film o přemýšlení. Ukazuje, jak přistupovat k nezvladatelným dětem a že příběh z Pretty Woman je i není iluze, že je v životě běžné zažívat neldouhá euforická období, o kterých je důležité vědět, že skončí. Jsem rád, že jsem měl dnes tu správnou máladu, v nibém rozpoložení bych snímek tohohle typu možná sepsul. # [viděno: monitor, 5.1, EN sub] # příběh **** | hudba *** | humor - | akce - | napětí * | pustil bych si znovu *** (25.12.2013)

V souvislosti s Detachment je opakovaně zmiňován francouzský film Mezi zdmi, který je rovněž deziluzivní sondou do hlubin současných školních poměrů. Rozdíl je samozřejmě v tom, že Cantetův film brilantně využívá stylu cinema verité, a působí proto dojmem nezprostředkovaného "okna do reality" - jde ale pochopitelně o pečlivý konstrukt, pokoušející se pokrýt všechny problematické aspekty školského systému formou případové studie jedné třídy a posléze jednoho žáka. Detachment je hlavně z formálního hlediska opakem - synkretickým dílem, které vystavuje na odiv svoji umělost a stylizovanost. Setkáváme se tu se zcela jednoznačnými dokumentárními prvky (opakované prostřihy na "interview" s Barthesem/Brodym, zrnité záběry z ruční kamery, jakoby intuitivní přerámování kamery atd.), ale také s postupy uměleckého vyprávění (vysoce stylizované subjektivní flashbacky, střídání formátů, animované vsuvky apod.), což jsou dvě zdánlivě neslučitelné oblasti filmařského spektra. Detachment se dá nejlépe charakterizovat jako frustrovaný výkřik se snahou apelovat na diváka prostřednictvím emocí - ty jsou tu vytvářeny rychlým střídání vyhrocených situací, které by se v tak krátkém časovém období na jednom místě (jedné škole) v reálu nikdy nemohly stát, ale tady jsou nám strkány pod nos v jejich nejvypjatější podobě. Film navíc hojně využívá rychle stříhaných (v jedné scéně chytře matoucích) detailních záběrů, které ještě více zvyšují působivost odehrávající se situace či dialogu. Je to svým způsobem frontální útok na divákovy smysly, který ovšem nachází ospravedlnění v bezvýchodnosti, o níž pojednává. Snímek je odrazem chaosu jedné, nebo snad kolektivní mysli, která neví, jak napravit systém, ale zároveň bohužel ví, že je ten systém naprosto zkurvený a nefunkční. Jde se tady za hranici vzdělávacích institucí a například v linii s Henryho nemocným dědečkem se film obouvá i do zdravotnictví. "Překvapivě" vyjevuje řadu podobností: pro obě prostředí je typická byrokratická odosobněnost spočívající v papírování vznášejícím se nad čerstvě zemřelými, případně v komerčně zaměřených marketingových prezentacích nahlížejících na školství jako na korporaci mající za úkol plnit finanční a jiné plány a vytvářet profit. Hodně dokumentů si dnes hraje s prvky fikce, a stává se tak jakýmsi hybridem, který přiznává svoji manipulativnost nebo stylizovanost - Detachment je postmoderně roztěkanou fikcí s prvky dokumentu a jednoznačně apelativním vyzněním, které nachází jistou ideovou podobnost s agitačními filmy Michaela Moorea. A kinematografie se tak dále propadá do ještě více fragmentarizovaného prostoru, v němž rozdíly mezi uměním a kýčem, popkulturou a avantgardou, dokumentem a fikcí, skoro přestávají existovat. (03.11.2012)