Vražda v Orient expresu

Proslulého detektiva, jehož Kristova Agáta ve svých knihách prudérně označovala jako výstředního mužíka, nekompromisně pojal film jako belgického homosexuálního autistu jménem Erkül s vytepleným žabožroutským přízvukem. Nejprve jej Finly představil jako progelovaného plachého řiťopicha, poté Ustinov jako slizkého tlustého buzeranta, aby jej nakonec naprosto ikonizoval a uzurpoval pro sebe Davča Süšé jako rozkokošně sympatického cükrouššše, co chodí, jako by měl v prdeli pravítko, a obsedantně si voskuje dle vlastního mínění módní homoknír. Až teď, autorčině popisu proporcionálně zcela neodpovídající, dobře stavěný, vysoký, vzpřímený elegán Ken postavu alespoň trochu vychladil, dehomogenizoval a vnesl do ní kapku heterošarmu, takže se u jeho sledování přirozeně sexuálně orientovanému divákovi už tolik panicky nestahuje konečník. Pod nos si sice nalepil obskurně ohyzdnou jitrnici, nicméně „bon“ a „manifique“ zní z jeho úst dostatečně machisticky, a ne jako výzva k homofelaci. A vůbec je v roli naprosto skvělý, přirozený a sympatický, jakož i zbytek osazenstva toho snobského Pendolína z Istanbulu, tedy až na tu násilně topornou a neskonale odpornou Džedáj rytířku, která asi přeblafla nějakého vlivného agenta, nebo ukojila Kennethovy zoochoutky. A co jinak říct k x krát přečtené a viděné swingrsvraždě, když z ní nakonec nepřekvapivě nevypadlo, že vrahem je vlastně zahradníkův mongoloidní pomocník jménem Rupert? Inu, důstojné zpracování, výborná režie, vymazlené digitální kulisy a zplastikovaná, sekunďákem poslepovaná Fajferka je v šedesáti asi stokrát píchatelnější, něž když v pětadvacetidvaceti anorekticky valila pydlooké bulvy na Tonyho Montánu. (12.11.2017)

Ač je původní příběh do Agathy Christie dokonalá detektivka, která bude aktuální i za sto let, tak zde se uchýlit k pětihvězdičkové náloži je bohužel takřka nemožné. Příběh je skvělý, zpracování v čele s kamerou hodně nápadité, CGI efekty kupodivu fajn, ale Kenneth Branagh to tady prostě pojal tak ve velkým, že do filmu nejen natáhl sérii skvělých herců, ale také z Balkánu udělal Italské Dolomity. K tomu rozuzlení mi ke konci příliš nesedlo. A to i přesto, že jsem věděl, co se bude dít. Styl Poslední večeře vrcholilo i herecky, kdy se z některých postav svým divadelním expresivním výstupem staly karikatury a to mě trošku zamrzelo. Celkově vzato sice dobrý film, ale může děkovat za předlohu. (18.02.2018)

Veľmi dobrá adaptácia! Vlastne je to presne v tom duchu ako Branaghova Popoluška - svojím spôsobom staromilská pocta predlohe, ale osviežená o moderný švih, vtip, nadhľad, pompéznu výpravu, drahé filmové zázraky a jemné posuny v charakteroch postáv a príbehu. Najviac ma bavila časť filmu pred vraždou, pretože dýcha takmer indianajonesovským dobovým dobrodružstvom, vrátane zámerne gýčových omaľovánok. Potom film zvážnie a potemnie a treba povedať, že v komorných vypočúvacích dialógoch výrazne stratí počiatočný šmrnc. Ale všetko smeruje k vynikajúco vygradovanému záveru, ktorý uspokojí aj v prípade, že v detektívkach ste doma a viete, že Agátin Orient Expres je ten príbeh, v ktorom páchateľ... Veď viete. :) Herci si to zjavne užívajú, na čele s Branaghom, ktorý hrá Poirota výrazne inak ako Suchet a ostatní predchodcovia (v jeho podaní je to omnoho životaschopnejší človek - stále zábavný, ale nie prehnane komická figúrka, v niektorých scénach dokonca veľmi otužilý a akčný geroj). Toto si s chuťou pozriem aj viackrát. (16.11.2017)

Opravdu velká škoda. Zběsilé, umluvené, bez možnosti představit víc postavy, nebo se do nich vcítit. Barevné a veké, začátek v Jeruzalémě bych úplně vypustil a věnoval se hlavní lince. Nejemocionálnější Poirot s opět jiným přístupem k lidem ve vlaku, ale co je na tom, když lidé, kteří klasický film neviděli tolik, jako já (i snímek s Suchetem je famózní), budou po téhle jízdě nahoru a dolů říkat něco jako "Agáto, ty už to nehul." Chtělo jen trochu zpomalit a vše ve filmu by působilo opravdovějším dojmem. (13.11.2017)

Je rozhodně dobře, že se VRAŽDA V ORIENT EXPRESU dočkala další interpretace. ___ Zaprvé z filmařských důvodů, protože podobně jako v poirotovských filmech sedmdesátých a osmdesátých let Branagh úspěšně vytěžuje potenciál napětí plynoucí ze střetu makroperspektivy a mikroperspektivy. Makroperspektivou myslím vizuálně atraktivní lokality, velkolepé stranové i hloubkové kompozice plynoucí i ze zvoleného 70mm filmového materiálu a především luxusu v kontrastu s divokými kraji, jimiž vlak projíždí (obdivuhodná je i práce s proměňujícími se pohyby kamery, barvami a vztahem mezi rámováním a prostředím). Mikroperspektivou pak míním pro Christie typickou hru s drobnými aspekty fikčního světa v analýze společenských a psychologických vazeb mezi postavami, jež všechny mohou být vinné... i když tady je to obráceně, zdánlivě nikdo neměl důvod vraždit (jestli vznikne i SMRT NA NILU, tam hra s motivy naopak vystupuje do popředí). ___ Zadruhé je ale Branaghův snímek ozvláštňující i jako interpretace předlohy, zejména pak kvůli onomu závěrečnému testu morálního rozhodování, jemuž vystaví Poirot podezřelé - aby našel odpověď na test morálního rozhodování, jemuž je ve svých očích vystaven on sám. ___ Zatřetí shledávám pozoruhodným už samotný fakt, nakolik je Branaghovo pojetí Poirota herecky mnohem komplexnější než u předchozích variant. Svádí pozornost k velkému kníru a "aspergerovským" detailům typu porovnávání vajíček při hledání souměrnosti, ale tyto detaily spíše klamou, protože z hlediska uchopení vnitřní integrity postavy má vlastně jeho pojetí postavy méně karikujících rysů než u předchozích interpretů, jakkoli ona Suchetová uctivá a vlastně laskavá karikatura starosvětských hodnot, jež Hercule Poirot reprezentuje, je samozřejmě mnohem přijatelnější než Branaghův nikoli roztomilý, rtuťovitý nebo od reality lehce odtržený bonviván, nýbrž chladně uvažující, dost odměřený a jako společník ne úplně příjemný profesionál. (29.08.2018)