Poslední Mohykán

Mann je režisérským intelektuálem s jedinečným darem pobavit nejširší masy. Nad kompozicí obraz/hudba zůstává rozum i smysly stát a geniální zručnost v budování jemných vztahů mezi postavami vdechuje filmu život. Jenže Poslední mohykán je, při vší úctě, pouze dokonale načančanou indiánkou, která ve mně, díky své jednoduché prvoplánovistoti, po celou dobu budila dojem dokonalé sterility. Jakékoliv rozvinutí nitek divácké empatie k osudové lásce drolí válečné zápolení a naopak. Po skončení jsem měl pocit zpola uspokojeného libida a toužil jsem po minimálně půlhodině navíc. PS: A známý ústřední motiv ještě nedělá automaticky geniálním celý soundtrack. (05.10.2007)

Poslední Mohykán jde proti zavedeným zvyklostem dobrodružného filmu, ať už se jedná o výstavbu děje či jeho vyvrcholení. To samozřejmě prozrazovat nebudu, ale co se týče vývoje postav a příběhu, nestřídá, jak je většinou obvyklé, čistě napínavé a akční pasáže s těmi pozvolnými, ale raději téměř půldruhé hodiny rozvážně dodává hloubku svým postavám a nenápadně rozsévá stopy všudypřítomného napětí, aby v závěrečné čtvrthodině vměstnal všechnu osudovost, romantiku i akci do přímočaré a o to geniálnější pasáže. Cooperova adaptace v žádném případě není dokonalá, ale za závěr by si Mann snad zasloužil nějakou cenu, protože hlavně díky němu má většina diváků pocit, že právě viděla bezchybný film. Jestli je v tomhle filmu něco dokonalé na každý pád, je to soundtrack, jedna z nejlepších hudebních kompozic v historii. (01.08.2006)

Geniální limonáda se vším všudy – fenomenální hudbou Trevora Jonese (titulní motiv je hrdinsky klenutý jako schody do Valhally), nádhernými exteriéry, výbornými herci, jednoduše napsanými postavami, velmi prostou stavbou a nádherně trefenou romantickou složkou. Jak nemusím romantické linie, Mann tu svoji i díky jiskření mezi Stoweovou a Lewisem převedl na plátno mistrovsky. Posledí mohykán je možná překvapivě zkratkovitý a nepříliš rozevlátý, přesto se umí ve správnou chvíli zpomalit a vykouzlit překrásný záběr i působivou zpomalovačku. Hollywood se na předloze dost možná dopustil jistého zločinu, nicméně ta sladkobolná romantika je přesně v intencích toho, co jsem jako dospívající jinoch cítil při četbě Lovce jelenů. Nádherná připomínka dávno zašlých let a zároveň film, který mě vždycky dostane znovu. A překvapivě stále víc a víc. (30.01.2004)

To co činí z tohohle filmu zážitek je zejména opravdu silná ústřední skladba, která je posluchačsky vděčná. Stačí aby se rozezněl hrdinský hudební motiv a vše funguje jak má. Ale ani ostatní složky nezaostávají. Závěr filmu je opravdu napínavý. Mannovi se podařilo knižní předlohu přetvořit v krásný plnohodnotný film. (21.11.2004)

"Rozejděte se, děti Lenapů. Hněv Manitouův dosud nepominul. Proč má Tamenund dále vládnout? Bledé tváře jsou pány země a čas rudých ještě neprišel. Žil jsem příliš dlouho. Za jitra jsem viděl syny Želvy štastné a silné a přece, než nadešla noc, dožil jsem se konce posledního bojovníka moudrého kmene Mohykánů." (15.11.2011)