Dekalog

Co se formy týče, Dekalog je pro smysly koncertem. Kde ale přichází na řadu pochopení vždy nekonvenčně vypointovaných příběhů, rozum nejednou zapláče. A to je obrovská škoda, protože v kontrastu s povídkami, jejichž smysl ani dnes nepozbývá na síle pak odvolávání se na rigorózní a pružnost pozbývající etický kodex desatera působí jako pěst na oko. Přestože totiž na zcela jednoduché poučky roubuje opravdu komplikované životní situace, díky kterým je mnohem patrnější, že morálka se nedá shrnout do pár konkrétních vět, nemohl jsem se celý seriál zbavit pocitu, že mi i přes své volnější vyznání pan autor pointami (tresty) káže co je správně, a co je špatně. Jsou to právě takové momenty, jenž zub času nahlodal nejvíc, a které by si dnes nedovolil natočit nikdo jiný, než náboženský fundamentalista. Nicméně i tyto slabší kusy je radost sledovat (snad jen Nepokradeš mi nepřirostlo k srdci). Ten zbytek je pak možná tím nejlepším, co se televizním obrazovkám přihodilo, a to jednoduše proto, že materiál je to ryze filmový, jen kvůli své rozsáhlosti jiným způsobem téměř nerealizovatelný. Těch deset vzájemně propletených osudů spojených jen jedním malým betonovým městem v polské metropoli totiž víc působí jako filmová série. A je to možná trochu škoda, protože kvůli té (střízlivě) krátké stopáži sotva stihne zkoumaný byt přirůstat k srdci, už už nastupují titulky a přesun o patro dál. I tak má ale většina povídek nevídanou sílu, snad je jen škoda, že tehdá někdo někde nepopletl čísla a nevyměnil devítku za desítku. Zvláštně jinaký poslední díl totiž jinak srdceryvný cyklus uzavřel v trochu odlišném duchu, než mají jeho předchůdci, obzvlášť právě ten předposlední. (23.12.2014)

Podle které jiné poučky, než právě té první, mohl vzniknout nejrozporuplnější díl celého Dekalogu? Zatímco povahy a motivace zdejších postav jsou naprosto reálné, je to právě lidská omezenost, na kterou naráží pointa. Ta totiž hned v úvodu dává najevo, že jediný možný přístup k Dekalogu pro nevěřícího člověka je skrz vcítění se do spiritualizmu, který pak těm dalším, i bez složitých interpretací v realitě zakotveným přikázáním přidává odér povýšeného mravního kázání. Nicméně stejně dobře předznamenávají studené tóny ducha zbytku cyklu a samotným provedením je to právě tento první díl, který je z něj asi nejdojemnější. (23.12.2014)

Druhé přikázání se může pyšnit tím, že se jeho vlastní interpretace dá reflektovat v souvislosti s tou "oficiální", kterou nabízí renomovaná profesorka etiky v osmém díle. Kvůli ní je pak ještě o kus těžší porozumět, nebo spíš soucítit s motivací některých zdejších postav, ale o to víc bezradně pak působí ponaučení, kde individuální odůvodnění mravních názorů naráží na realitu a konfrontuje se s cizími názory. Ve výsledku je to tak hořkostí i dobrými úmysly rámovaná povídka, která se díky zdařilému a nejednoznačnému zkombinování reality a poučení řadí mezi ty nejlepší celého cyklu. (23.12.2014)

Zejména prapodivné chování obou hlavních postav při nemístných námluvách prakticky celou stopáž zabraňuje jakémukoli pozitivnímu výkladu zdejší poučky, ovšem poslední minuty obrací všechny dosavadní události naruby a nabízí spolu s hned následujícím dílem nejméně konvenční pohled na tematiku. Vynecháním jakéhokoli patrného trestu pro hřešící postavy totiž konečně tento díl pozbývá toho moralizujícího podtextu. Přestože tedy celý působí jako zcela odtržený od reality, zpětně patří mezi nejzajímavější zážitky. (23.12.2014)

Tak trochu opak předchozího dílu, který k němu má zároveň nejblíž. Oběma totiž chybí trest, jenže kde třetí epizoda zobrazuje postavy, které bez něj nedojdou žádného ponaučení a své chování nijak nezmění, ve čtvrtém si naopak samy projdou malým očistcem, který zkouší meze jejich chování, a z něj vyjdou čistší. Podobně je to i s jejich chováním. Kde předchozí přikázání ukazovalo nepochopitelně se chovající charaktery jako Z pera básníka, kterým teprve závěrečná pointa propůjčila uvěřitelnost, skoro celý následující díl téměř vědecky zkoumá psychologii otce a dcery, ale zvláštní a trochu křečovitý konec na té reálnosti trochu ubírá. Přesto díky tomu, s jak extrémní situací zde Kieslowski konfrontuje jednoduché etické pravidlo je pro mě tato epizoda jednoznačně nejlepší z celého autorova desatera. (23.12.2014)

Nebýt toho, že je hned po první větě zcela jasné, kterou cestou se vyložení pátého příkazu vydá, mohlo jít o nejsilnější díl Dekalogu. Nakonec je to tak především famózním zpracováním, kterým se tomuto blíží, protože jak sebezničující příběh vyděděnce, tak i jeho donquijotovský rám je natočený i na silný standard celého cyklu bezkonkurenčně nejlépe. Jednoduché oko za oko je možná tím méně nekonvenčním pojetím nejelementárnějšího pravidla lidského soužití, a určitě by se dalo zabývat se i méně jednoznačnou situací, ovšem vzhledem k zahořklé, pomstychtivé a přitom sebeospravedlňující lidské povaze je to právě takto triviální pojetí, kvůli které je poučení v této povídce prakticky věčné. (23.12.2014)

Právě zdejší povýšené odsouzení toho, co se postupně vyvíjí z úchylky v opravdový a čistý vztah, jako nepřiměřeného jen kvůli tomu, že se neslučuje s jakýmisi vykonstruovanými normami si přímo říká o to, abych tento díl nenáviděl. Po odhlédnutí od její myšlenky je však šestá epizoda neskutečně citlivou romancí, a jako taková se naopak nedá nemilovat. Pozn.: Krátký film o lásce jsem zatím neviděl, ale věřím, že právě pro zbavení se podtextu a nadějnější konec je o třídu lepší, než tato jeho kratší verze. (23.12.2014)

Nepokradeš je zasazené do tak komplikovaného kontextu, že i přes jasně patrné provinění a trest je asi nejtěžší jakkoli zde vystupující postavy zhodnotit. Zpředmětnění druhého člověka oběma zlodějkami se sice děje ze sobeckých důvodů, ale původní vina je pohřbena hluboko v minulosti, a ta ty důvody dělá nepříjemně lidskými, takže se nedá ukázat na někoho vyloženě špatného. I přes tuto ambivalentnost mi však sedmý díl přirostl k srdci nejméně, a těžko říct, jestli je to nesympatickými postavami, částečným odtržením od rámcového pojetí celého Dekalogu, nebo něčím úplně jiným. (23.12.2014)

Jakoby jen mimochodem se v posledních minutách nejdramatičtější příběh celého Dekalogu otře o své příslušné přikázání. A není to na škodu, jako takové je totiž putování dvou válkou zjizvených filozofek po vlastních vzpomínkách svou přízemností osvěžující, díky čemuž ani celkově nejdoslovnější etické zamýšlení v cyklu nepůsobí nijak těžkopádně. Na kvalitě mu pak ještě přidává dovysvětlení dvou jiných epizod, které by bez podnětných poznámek zdejší profesorky byly o kus chudší. (23.12.2014)

Jeden z nejlepších dílů Dekalogu - devítka je plná lidských chyb a provinění, takže ani přes trochu přehnaný konec není problém se s hrdiny ztotožnit. I v tom závěru však nakonec zazní několik skvělých vět, a také kvůli nim mi vadí, že právě tento díl nebyl posledním. Spolu s nimi by totiž příběh operní zpěvačky (což je asi jediná postava Dekalogu, jejíž účast v příběhu jsem nepochopil, ale kvůli pozitivnímu vyznění mi to vůbec nevadí) dokázaly cyklus ukončit v mnohem důstojnějším a místnějším duchu, než to nakonec udělal Pat a Matovský poslední díl. (24.12.2014)

Je s podivem, že k uzavření celého cyklu Desatera Kieslowski napsal jediný díl, který úplně míjí duchem všechny předchozí. Melancholickou a studenou atmosféru zde tak nahradila paranoidní taškařice se skoro groteskními postavami a situacemi, a Van den Budenmayera nahradili polští pankáči, takže přestože je celý díl zábavný, a i ty známky mají nakonec díky osmému dílu skvělý kontext, jako rozloučení s Dekalogem se zcela míjí účinkem. (24.12.2014)