Havel

O Havlovi nic nového, ale naštěstí se to žánrově blížilo romanci (S Olgou). Je to právě Olga Havlová, kdo je hybatelem i korektivem veškerých jeho kroků; rázná, kdykoli on váhá, přímá, kdykoli on kličkuje, vědoucí, kdykoli on tápe. Podváděná, ale nenahraditelná žena, „raději jediná než první dáma“, která na Havla občas hledí jako shovívavá matka na naivního synka. Politickým soupeřem titulního hrdiny je sice Alexander Dubček, jemuž se Havel ve finále za sametové revoluce prvně vzepře, ale odhodlání sbírá právě pod tlakem silných žen, které od něj chtějí, aby se konečně takříkajíc pochlapil, ať v soukromí, nebo v disentu. Vcelku výstižně totiž Havel sledovaný v rozmezí let 1968–1989 jako by dlouho nikam nepatřil, pro rebely typu Plastic People zprvu zosobňuje elitáře ve zlaté kleci, pro dělníky v pivovaru mimoně, jenž je zdvořile prosí, aby mu také říkali „vole“. Drží se zdánlivě bezpečné pozice umělce a intelektuála, pozorovatele, jenž vyznává slušnost, vyhýbá se konfliktům a realitu raději popisuje, než mění. Odtud také pramení divadelní stylizace. Ovšem právě proto, že filmový Havel vykazuje znaky křehkého nehrdiny, váhavého střelce budícího občas něžný smích – třeba v nádherné ponižující grotesce s manželkou a milenkou v restauraci pod dohledem estébáků, může jeho postupný vývoj k zodpovědnosti zbavit legendu mramorového nánosu. I proto, že právě zlidšťující okamžiky nejistoty, rozpaků, trapnosti, slabosti či strachu umí Viktor Dvořák v titulní roli zprostředkovat dokonale, počínaje nemocí a konče výčitkami za jediné, pochopitelné selhání – a rozhodně k tomu nepotřebuje nadužívaný symbol papíru a pera.Anně Geislerové stačí pro postavu Olgy mlčenlivá střízlivost, naopak okouzlující živelnost vyzařuje Martin Hofmann coby „Lanďák“, v jehož bohémském i buřičském vleku jako by se Havel nacházel až do chvíle prozření, že i známý herecký rebel se může bát, ba i vzdát. Stavebně se Havel poněkud drolí, v příliš dlouhém prologu doplácí na popisnost a v závěru zase na stopu patosu, třebaže plné Václavské náměstí si umí podmanit i v trikové podobě přelomových manifestací. Také si neví příliš rady s jinými historickými postavami, více či méně pouhými sboristy disidentského koloritu, což platí rovněž pro unifikované dobové policisty. Na druhé straně však umí pracovat s drobnými absurditami včetně komisního hlášení „subjekt zašel do objektu“, se všedními situacemi od natírání plotu po milostný trojúhelník v převleku za čerta, anděla a Mikuláše, zejména však s partnerskou důvěrností manželů Havlových, jakkoli v ní vedle respektu mají své místo i hořkost a provinění, zpravidla však zjevné beze slov. Vůbec se dá říci, že muž, který se nechtěl rozhodovat, dojde k dospělosti s minimem plakátových tezí, a dokonce jen za sto pět minut, jež filmu vynesly v hodnocení půl hvězdy navíc. Neboť jistě nebylo snadné odolat svodům velké kronikářské fresky, jež se logicky nabízela. Ovšem výsledek dokazuje, že čím méně svazujících faktů, tím poutavější portrét vznikne; kde je Havel až dojemně zaskočený, získává více sympatií než na tribunách. Naopak by tvůrcům prospěla ještě větší dávka vypravěčské statečnosti, protože tak či onak se stejně dočkají nařčení, že „takový přece Václav Havel ve skutečnosti nebyl“. Přitom o věrnost reálné osobnosti nejde. Podstatné je, jak dopadl film sám. A díkybohu, obavy z uctivě opatrného pomníku nenaplnil. (22.11.2020) (méně) (více)

Dnes som sa konečne dostal do kina. Naposledy som v kine sedel na "Fantasy Island". A to už bolo celkom dávno. Takže na film "Havel" som sa netešil len preto, že to bol asi najočakávanejší český film roku 2020, ale po dlhej dobe som sa mohol konečne posadiť do kina a užiť si film na veľkom plátne. Ale to len tak na okraj. Ako to nakoniec s novinkou od Slávka Horáka dopadlo? V mojich očiach veľmi uspokojivo. Myslím si, že tvorcovia chceli ukázať Václava Havla ako človeka. Ako skutočného človeka s reálnym životom. Nejdem súdiť koľko z toho je napísané podľa skutočnosti a koľko je fikcia. Nebudem tu ani riešiť moje osobné názory na Václava Havla. Pre niektorých osobnosť, pre iných je to zradca a mnohé iné veci, ktoré tu nebudem vypisovať. Nebudem to riešiť. Ako je spracovaný film? V prvom rade má podľa mňa vynikajúci casting. Viktor Dvořák ako Havel je vynikajúci. V prvom momente ako som ho uvidel som mu to uveril. Adrian Jastraban hrá opätovne Dubčeka a aj tentokrát pôsobí uveriteľne a Aňa Geislerová ako Olga Havlová. V tomto smere nemám problémy. Práca s kamerou je veľmi dobrá a mnohé zábery dokážu povedať čo sa deje bez toho, aby tam boli potrebné dialógy. Páčia sa mi aj mnohé metafory, ktoré sú vo filme. Ako fakt, že najlepší priateľ sa môže stať pre Václava aj najväčším nepriateľom (čistý papier a pero). Scénka kde ide zavrieť Bartoškovi okno a škriabe sa po uhlí je takisto v tomto super. Okrem toho nám film často ukazuje, že mnohé skutočnosti pôsobili samé o sebe ako absurdná dráma. A viem pochopiť mnohé myšlienky, ktoré počas toho dokázal mať. Pretože celý systém pôsobil často absolútne absurdne. O jednu absurditu sa tu ale postará aj Havel sám, keď sa stretne pri jednom stole s manželkou a milenkou. Nebudem spoilovať, no neviem ak je toto podľa skutočnosti, tak neviem čo mám povedať. Martin Hofmann dáva filmu dobrú dávku energie, a film doslova miestami komunikuje skrz cigarety. Toto zvláda veľmi dobre. Problémom často je, že pri niektorých hercoch som absolútne nemal šajnu, koho vlastne majú prezentovať. A niektoré postavy by to podľa mňa potrebovali nejako jasnejšie odprezentovať. Možno je to v súvislosti s tým, aby to nemuseli tvorcovia mať absolútne historicky presné, no ako divák som si uvedomoval, že vôbec neviem kto tie postavy často sú. Je zaujímavé aj porovnať si prvé stretnutie Havla s Dubčekom a ich posledné spoločné stretnutie. Sú to krátke scénky ale je v nich povedané všetko. A dokonca vďaka filmu aj rozumiem mnohým rozhodnutiam, ktoré Havel urobil neskôr. Ako napríklad jeho kontroverzná amnestia. Keď vidím čím si prešiel on a ako to na neho vplývalo, dokážem pochopiť jeho dôvody. A pravda je, že nikdy nepoznáme dosah svojich rozhodnutí v čase keď ich robíme. A prídu často až oveľa oveľa neskôr. A je jednoduché odsudzovať niečo v roku 2020, keď vidíme následky. Ale je to ťažšie pochopiť bez toho, aby sme si to premietli na vtedajšiu dobu. Takže dokážem jeho rozhodnutiam rozumieť. Celkovo musím povedať, že som s filmom veľmi spokojný. A rozhodne na mňa urobil dojem. Má dobré tempo, zaujímavý príbeh a pôsobí veľmi ľudsky. A v tomto smere film oceňujem. Hodnotenie je čisto moje osobné. Hodnotenie: A- (31.07.2020) (méně) (více)

Škoda, že se těsně Miloš Jakeš premiéry nedožil.... Režisér a scenárista Slávek Horák si po slušném debutu Domácí peče, kterého Česká Republika poslala jako zástupce na Oscary za rok 2015 jak svůj další projekt zvolil biografii o jedné z nejvýznamnějších osobností naší země- Václavu Havlovi. A sluší se tak zmínit, že po vcelku komorním dramatu Horák hodně změnil kurz a ukousl si obrovské sousto, protože Václav Havel je taková osobnost, jejíž příběh si zaslouží zpracovaní tak povedené jako se to třeba povedlo minisérii České století, kde se ztvárnění Havla velmi dobře ujal Marek Daniel (který si tuto roli následně v parodickém duchu zopakoval i v seriálu Kancelář Blaník). Jít do takového projektu a zpracovat ho tak jak se patří by byl možná oříšek i pro to největší možné tuzemské filmové eso a proto jsem od začátku víceméně Horákovi úplně nevěřil. A ve finále se dá říct, že jsem se zase tak nepletl. Havel v jádru není špatný film. Většina v něm ale funguje jaksi 50:50. A to co se týče vyobrazení Havlových eskapád v letech 1968-1989, zpracování, které připomíná spíše televizní inscenaci (kdyby šlo o televizní film, tak bych možná chválil i o ždibec víc) a i vizuální zpracování. Především ale značně pokulhává v uvědomění si o tom o kom vlastně tento film pojednává. Film sice sleduje Havlovo postupné spoluorganizování Charty 77 a jeho celkové disidentské aktivity, trochu ale ve finále zapomíná na to čím byl Havel původně- tedy dramatikem a autorem divadelních her. Je tu sice zajímavý nápad ohledně toho, že Havel občas vystoupí ze scény a například scéna u soudu se ukáže jako součást divadelní scény, krom jedné krátké scénky u něj na chatě ale nedostaneme možnost spatřit nějakou z jeho her v akci nebo celkově nedostaneme možnost nahlédnout do textů, které Havel v rámci své disidentské aktivity sepsal. Dokonce ani nikdy nejsme svědky jeho projevů což je u prostě u životopisu Václava Havla zásadní omyl. A ve finále bych vše co jsem teď zmínil a chybí uvítal možná více než úplně nefunkční vyobrazení vztahu mezi Havlem a jeho ženou Olgou. Na Havlovi se ale musí pochválit parádní obsazení- Když se při uskutečňování projektu do role obsadil Viktor Dvořák, tak jsme si nebyli úplně jistí co čekat. Dvořák se ale do role Václava Havla parádně vtělil a vychytal i jeho tak specifický hlas, což s musí ocenit především pokud znáte Dvořákův hlas z dabingu nebo jiných projektů. Dvořák opravdu táhne tento film. Stejně tak je brilantní obsazení Martina Hoffmana do role Pavla Landovského a překvapivě se i Anna Geislerová zase ne tak vzdáleně podobá Olze Havlové. Především během postupného stárnutí postav se musí ocenit parádní masky až jsem se sám ve finále lekl jak mi Martin Hoffman jako Pavel Landovský v roce 1989 s přimhouřením oka totálně připadá jako Pavel Landovský, který se měl za 3 roky v roce 1992 proslavit svou nejslavnější roli v Černých baronech. Takový Jiří Bartoška je ale jako Jan Patočka víceméně trestuhodně nevyužit a zrovna jeho role ve formování Charty 77 je tak zásadní, že by si určitě více prostoru zasloužil. S Havlem jsem měl i problém co se týče skákání v čase. Na začátku se nám objeví rok 1968, následně o pár minut později rok 1976 přičemž uplyne dlouhá doba, kdy se zmíní, že od prosince 1976 uběhli postupně čtyři měsíce či rovnou čtyři roky a najednou se nám po tom všem zčistajasna objeví rok 1989. Nejen, že je tak Havlův život strašně uspěchaný (a rozhodně se nedá říct, že by byla nevyplněná doba nezajímavá) ale především v tomhle ohledu strašně mate a to především když si vlastně máme najednou uvědomit, že je rok 1983 i přesto, že se tu objeví velké nápisy s aktuálním rokem.¨A to ještě nemluvím o tom, že mi vlastně úplně nedošel smysl úvodní scény i přesto, že hádám, že její prapůvodní smysl byl v tom aby Havel vysvětlil proč vlastně za celou dobu neemigroval. Havel přitom obsahuje momenty, které by mohly emocionálně strhnout ale bohužel nefungují. Sice má výborné herce, očividně nebyl nejlevnější (i když byste pořád tipovali spíše televizní film) ale nedaří se mu to hlavní- strhnout. Když vás ve finále dojmou až závěrečné titulky se záběry skutečného Havla tak je něco špatně. Ve filmu přitom dojde k úmrtí zásadnímu členovi Charty 77 nebo k smutné ukázce toho jak takoví členové VB využívali svých pravomocí, tyhle momenty ale nefungují tak jak by mohli. Havel bude patřit mezi nejvýraznější české filmy tohoto roku a nedá se mu upřít tvůrčí snaha a výborné zvolení herců, chybí mu ale nějaká výraznější vize, výraznější audiovizuální zpracování a celkově mám pocit i pochopení postavy Václava Havla. A i přesto, že se film snaží naťuknout i temná zákoutí Havlovy duše, i tyhle pokusy jsou ve finále zcela mimo. Slávka Horáka se dle mně možná pořád vyplatí sledovat, ukousl si ale přece jen možná trochu větší sousto než byl schopen strávit. Pravda a láska jinak určitě vítězí jenom v kinech! (25.07.2020) (méně) (více)