Soumrak bohů

Visconti (stejně jako o pár let později Pasoliny) prezentuje fašismus (potažmo nacismus) jako nejen mocenskou, ale i sexuální deviaci a představitele totalitní moci jako osobnosti perverzní po všech stránkách. Podobná interpretace historie byla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let poměrně rozšířená (nejen ve filmu) a snímku neubírá nic z jeho působivosti. (25.09.2007)

„1933-1934: Oceliarska odysea; alebo všetko, čo ste kedy chceli vedieť ["snáď nielen"] o oceli, ale báli ste sa [následne nacistov], resp. pôvodne von Essenbecka, opýtať; nakoľko sa už taká príležitosť čochvíľa úplne [s]krátila, pretože do vedúcich postov rodinného konglomerátu, vzápätí vstupuje i banda naprosto odhodlaných karieristov bez akejkoľvek štipky hanby, čo bolo zo scény na scénu, vskutku čoraz explicitnejšie, keďže v danom príbehu sa mimoriadne rozšíril akýsi »podraz v podraze«, a to konkrétne i v samotnej nadväznosti na nevídanú, intrigánsku spleť; vrátane i maximálnej nenávisti a závisti, pohŕdania a zlosti, pedofílie a incestu = kontroverzný a škandalózny, absolútne nikoho nešetriaci, koprodukčný titul: PÁD BOHOV, s dobovými reáliami v podobe: Noci dlhých nožov a k tomu i s neuveriteľne explicitnými zábermi, z ktorých mi je dokonca aj počas recenzovania daného titulu, neustále na zvracanie; skrátka, toto spracovanie talianskeho režiséra: Luchina Viscontiho, mi dalo teda extrémne zabrať, lebo sa zvyčajne jednalo o desivé a explicitné sekvencie v jednom [2in1], čo jednoducho ešte oveľa viac znásobovalo moje beznádejné pocity, v akých som sa zrazu ocital, a vôbec som sa nemohol nikam schovať, ba ani pohnúť.” • Ako väčšie mínus vnímam predovšetkým i to, že postavy [väčšinou] nerozprávali nemeckým jazykom, kedy by sa tým pádom dosiahla i väčšia autenticita, takto zhruba išlo len o nejaký zlepenec anglického jazyka, ktorý by sa z takých úst - úchylného Helmuta Bergera, lepšie vynímal v originálnom znení, čo by taktiež rovnako platilo i pre jeho menovca Griema. • Tento počin som bezprostredne vnímal, ako «stelesnenie hnusu» v rámci svojho OBSAHU.” (29.11.2023)

Neohánějte se všichni neorealismem, tohle totiž není neorealismus! Visconti, co s tebou? Když ty točíš ty filmy tak dokonale akademicky, až je to sterilní a nepůsobí to na mě. Není to sice případ Soumraku bohů, ona ta dekadence fakt stříká z plátna. Člověk si říká, jak to musí být hrozně fajn být šlechticem (rozhodně si to říká víc než u tvého Rodinného portrétu), nosit kožešiny, perly a síťky přes obličej a do toho střílet své příbuzné... Krása působí, ale bolí to, bolí a člověk se trápí! (17.05.2011)

Další výpravný Viscontiho návrat do minulosti, kde asistuje u úpadku starých elit - tentokrát zaznamenává rozklad bohaté rodiny Essenbecků, německých průmyslníků, která v průběhu let 1933-34 podlehne temné síle vítězného fašismu. Po ostranění nestora rodu a útěku jeho antifašisticky smýšlejícího nástupce do exilu jsou zbylí rodinní příslušníci ovládáni touhou po moci a majetku a stávají se snadnou kořistí manipulátora a našeptávače, esesáka Aschenbacha coby symbolu nových pořádků. Bohužel tak jako i jinde se Visconti nechává strhnout k zobrazování dekadence a oblíbených sexuálních úchylek na úkor přesvědčivosti jeho postav a příběhu. Tam, kde jsou slavné československé snímky na totožné téma Spalovač mrtvol a Obchod na korze znepokojivé a mimořádně silné, protože vycházejí z hluboké znalosti tehdejších poměrů a chápání historických procesů, se Viscontimu daří vytvořit maximálně křiklavě barevný plakát, který působí uměle a nuceně. Rozvratná démonická Aschenbachova snaha vážně nedává smysl, bez problémů by si ochočil i starého pána, navíc německý kancléř měl k velkoprůmyslníkům mimořádně vstřícný vztah, obě strany se potřebovaly a vhodně doplňovaly. Ano, Röhm byl homosexuál, ale to jeho mocenskou pozici výrazně oslabovalo a rozhodně to neznamená, že by se setkání velení SA měnilo v homosexuální orgie. Atmosféru, kterou chce Visconti spojovat s Hitlerovým režimem, by mnohem spíš nalezl v kabaretech a luxusních bordelech Výmarské republiky. Pro nacismus bylo naopak typické volání po návratu ke starým cnostem a až na výjimky, jako bylo Göringovo požitkářství a Goebblesovo sukničkářství, působili nacističtí pohlaváři jako příkladní maloměšťáci a podobně vypadala i nacistická ideologie. Viscontiho přehlídka úpadku, animálních instinktů a pokřivených charakterů ve mně sice sympatie nevyvolala, na druhou stranu měl ale režisér řemeslo v malíčku, využíval kvalitní herce a nenudil. Nenaštval mě tak, abych musel jít pod tři hvězdičky, jakkoliv bez prvků teatrálnosti, patosu a barvotiskovosti by se mně nadělovaly o poznání líp. Celkový dojem: 55 %. (10.05.2017)

Helmut Berger se stal jedním z nejhnusnějších a nejúchylnějších mužů filmového plàtna. Je velká škoda, že Visconti nenašel sílu a film neprostříhal. Minimálně půl hodiny mohlo zmizet a snímek by získal na dynamičnosti i napětí. Scénář je skvostný a závěrečné čekaní na Fridrichovu akci je dokonalé po všech stránkách. (16.06.2020)