Soumrak bohů

Žeravý kov sa taví, prelieva. Horúčosti oceliarne dominuje sálavé ostrooranžovočervené svetlo. Vstupné obrazy vnútra ohnivých pecí a lejúceho sa kovu tak pripomínajú skôr vstup do pekelnej tlamy, do ktorej súbežne s následným časovým zarámovaním príbehu smeruje Európa a vlastne celý svet. Je predvečer II. svetovej. Rodina oceliarskeho magnáta slávi narodeniny rodinného patriarchu. V ten večer žiaria nielen pece v rodinnej továrni, ale rozhorí sa i Ríšsky snem aby sa jeho skazou zároveň začala skaza rodu, ovládaného nenásytnou túžbou po moci, perverznými vášňami, pomstou a nenaplnenými ambíciami. Neskrývané alegorické, obrazovo famózne posolstvo o biede vodcovského fanatizmu. Bledé masky (spievajúceho transvestitu, matky rodu pri incestnom oidipovskom styku i svadbe, nalíčení kankán tancujúci náckovia) sú poslami smrti z údolí hedonizmu - sexu, zábavy i svadby (úrovní radosti) a zvestujú neodvratnú skazu odchádzajúceho veku akej-takej sporiadanosti. Poznámky: Súhlasím s MIMICOM, ten záverečný tichý záber nemal chybu:) a pripájam sa k petícii o jeho voskový odliatok a umiestnenie do Grévinu. A mimochodom: veľmi tiež súhlasím aj s užívateľom giblma, že tí, čo sa tu v komentároch v súvislosti so Súmrakom bohov oháňajú neoralizmom (Radek99, sud) sú fatálne mimo. (18.10.2011)

Jedno ze základních děl italské kinematografie...brilantní film o morálním úpadku a zániku vyšších společenských vrstev, tedy elit. Monumentální - a přesto komorní Viscontiho filmové podobenství dekadentního věku první poloviny 20. století, nástupu nacismu coby hnací civilizační síly se silně destruktivním kulturním a sociálním přesahem, mezní situaci novodobých západních dějin, kdy duchovní i morální úpadek postihuje všechny - elity i obyčejné lidi... Symbolické kabaretní německy zpívané kuplety, při jejichž interpretaci mrazí, defilé oněch ,,plavovlasých bestií, o kterých mluvil už Nietzsche, ona tíha zmaru a nihilismu doby, rozpadu hodnot a tance smrtky s kosou... Obnažená primární lidská touha po moci, dominanci a penězích, paušální ilustrování schémat manipulace, intrik a sebeprosazování se... Hodně mi ale vadila italština ve filmu, který se odehrává v Německu a popisuje počátek pádu německého šlechtického rodu. Nejexpresivnější pak byly paradoxně německy zpívané kabaretní vstupy... Dobově příznačná je interpretace totalitní (fašistické) moci coby perverzně motivovaného jednání se sexuálním podtextem (což se v levicově orientovaných poválečných uměleckých kruzích Itálie objevovalo coby nepsaný úzus...vzpomeňme na Pasoliniho...) Silný, byť poněkud akademicky chladně působící film... (15.01.2008)

Další výpravný Viscontiho návrat do minulosti, kde asistuje u úpadku starých elit - tentokrát zaznamenává rozklad bohaté rodiny Essenbecků, německých průmyslníků, která v průběhu let 1933-34 podlehne temné síle vítězného fašismu. Po ostranění nestora rodu a útěku jeho antifašisticky smýšlejícího nástupce do exilu jsou zbylí rodinní příslušníci ovládáni touhou po moci a majetku a stávají se snadnou kořistí manipulátora a našeptávače, esesáka Aschenbacha coby symbolu nových pořádků. Bohužel tak jako i jinde se Visconti nechává strhnout k zobrazování dekadence a oblíbených sexuálních úchylek na úkor přesvědčivosti jeho postav a příběhu. Tam, kde jsou slavné československé snímky na totožné téma Spalovač mrtvol a Obchod na korze znepokojivé a mimořádně silné, protože vycházejí z hluboké znalosti tehdejších poměrů a chápání historických procesů, se Viscontimu daří vytvořit maximálně křiklavě barevný plakát, který působí uměle a nuceně. Rozvratná démonická Aschenbachova snaha vážně nedává smysl, bez problémů by si ochočil i starého pána, navíc německý kancléř měl k velkoprůmyslníkům mimořádně vstřícný vztah, obě strany se potřebovaly a vhodně doplňovaly. Ano, Röhm byl homosexuál, ale to jeho mocenskou pozici výrazně oslabovalo a rozhodně to neznamená, že by se setkání velení SA měnilo v homosexuální orgie. Atmosféru, kterou chce Visconti spojovat s Hitlerovým režimem, by mnohem spíš nalezl v kabaretech a luxusních bordelech Výmarské republiky. Pro nacismus bylo naopak typické volání po návratu ke starým cnostem a až na výjimky, jako bylo Göringovo požitkářství a Goebblesovo sukničkářství, působili nacističtí pohlaváři jako příkladní maloměšťáci a podobně vypadala i nacistická ideologie. Viscontiho přehlídka úpadku, animálních instinktů a pokřivených charakterů ve mně sice sympatie nevyvolala, na druhou stranu měl ale režisér řemeslo v malíčku, využíval kvalitní herce a nenudil. Nenaštval mě tak, abych musel jít pod tři hvězdičky, jakkoliv bez prvků teatrálnosti, patosu a barvotiskovosti by se mně nadělovaly o poznání líp. Celkový dojem: 55 %. (10.05.2017)

Luchino Visconti nám opět předvádí jednu ze svých mohutných exhibic na téma zmar a zkáza šlechty. V tomto případě si vzal na paškál fašistické Německo třicátých let a rozpracoval velkolepou fresku na téma jak chutná moc. Film zobrazuje spoustu úchylek a slabostí lidí, ne ovšem s odporností a oplzlostí, podává ho s náležitou hrdostí a noblesou zpod krásné neorealistické kamery. Herecké výkony jsou výtečné, jenomže polovina filmu se mi zdála, bohužel, tak nějak zbytečná. 60%. (27.11.2006)

Svým způsobem fascinující panoptikum rozehrané hráčem v šach, který si usmyslel, že vyloží vlastní pojednání o prohnilé německé elitě na přelomu výmarského zázraku a vzestupu Třetí říše. Je až k neuvěření, jak realistická je celá výprava, líčení, kostýmy, tohle všechno je dokonalejší, než běžně nabízené retro té doby v jakémkoli žánru. Bohužel ale i tady se nacházejí trhliny, například užít jako soundtrack šlágr Zarah Leander je poněkud předčasné, protože její sláva se v německy mluvícím prostředí šířila až po roce 1937... Časově je přilehlejší karika Marlene Dietrich, ovšem tato karika přesáhla uměleckého znásilnění a je nechutnější, než cokoli, na co kdy sáhl Fassbinder. Škoda, že málo, co je zde kvalitní, vychází vniveč mezi vším tím rádoby splynutím s tehdejší kulturou a politikou, mrháním formálními prostředky, hrátky s barevnými filtry a samozřejmě samotnou antickou tragédií, ve kterou přerostlo toto původně jemné laškování s volnou morálkou. A pakliže šlo o realismus, měl se Visconti kousnout a zapomenout na absurdní směs italštiny s němčinou a pořídit celý film výlučně německy. Dále je příliš naivní stmelovat v jediné osobě touhu pro exhibici, záměnu pohlaví, pedofilii, oidipovský komplex a incest. Už tahle výjimečná obžaloba by stačila na samostatný film, kdyby to téma bylo tak silné a v jádru pravdivé, jak se nám Visconti snaží vsugerovat. Osobně v podstatě kladně kvituji jen tu realistickou výpravu a debutující dětskou herečku Irinu Wanku (v roli oběti Lisy), která se v pouhých osmi letech stala pokračovatelkou svého slavného otce. (13.06.2011)