Režie:
Otakar VávraScénář:
Otakar VávraKamera:
Jiří MacákHudba:
Otmar MáchaHrají:
Taťjana Medvecká, Jana Hlaváčová, Martin Růžek, František Němec, Jiří Adamíra, Viktor Preiss, Oldřich Vízner, Jiří Bartoška, Radovan Lukavský, Eliška Sirová (více)Obsahy(1)
Epizoda ze života mladé, literárně nadané dívky Veroniky Pavlitové, se odehrává v roce 1854. Do Prahy právě přijede císař František Josef I. a mezi těmi, kteří jej přišli do Stromovky přivítat anebo je sem zavedla zvědavost, byla i Veronika. Chce císaři předat žádost o milost pro svého uvězněného otce, protože sama jen velmi těžce z bídného platu švadleny živí sebe a své sourozence. Díky náhodě se dívka seznámí s Boženou Němcovou, kterou nesmírně obdivuje. Na čas se stane její přítelkyní a důvěrnicí. Naivity mladé dívky však využije policejní ředitel Paümann, který již delší dobu Boženu Němcovou sleduje. Veronika mu ve své prostoduchosti ledacos poví. Až později pochopí, jak byla zneužita… Podkladem k filmu Veronika se stala stejnojmenná próza Miloše V. Kratochvíla ze sbírky novel, vycházejících ze skutečných událostí. Co režiséra na osudu této téměř neznámé dívky zaujalo? „Drama dívky, která je uštvána k smrti. Veronika umírá, protože nemůže přestoupit mez svého svědomí. Osud je vždycky determinován dobou, která utváří lidské charaktery a názory. Veronika nemůže žít jako člověk dvou tváří a přitom nemá na vybranou. Vycházím nejen z historických faktů, ale také z vlastního přesvědčení, že mravní zákon v člověku je určující. Proto mě tak přitahují historické postavy, na nichž se jako v krystalu odráží nejen doba, ale i charakter našeho národa.“ Do titulní role obsadil Otakar Vávra Taťjanu Medveckou, které se podařilo vystihnout dívčiny pochybnosti, obavy a naděje. Boženu Němcovou představuje Jana Hlaváčová. Diváky a kritiku zaujaly i herecké kreace Martina Růžka jako policejního ředitele a Jiřího Adamíry v roli pátera Štulce. Komornímu pojetí díla byla podřízena i kamera Jiřího Macáka a hudba Otmara Máchy. Premiéra filmu se konala v květnu 1986. (Česká televize)
(více)Recenze (34)
Pět let před Troškovým ZKOUŠKOVÝM OBDOBÍM se Otakar Vávra vrátil k životu Boženy Němcové, který už dříve mramoralizoval v HOUROCÍM SRDCI, aby podvrátil nejenom legendu kolem inspiračního zdroje pro literární postavu babičky, ale aby si navíc uzmul i prvenství "prvního českého (československého) filmu s homosexuální tematikou"._____ Již ze samotného názvu je patrné, že hlavní postavou není Božena Němcová, vylíčená jako feministka, ale naivní lesbička Veronika, jejíž optikou sledujeme veškeré dění. Zvolená optika nahlížení ospravedlňuje patetičnost a sentimentálnost celého díla, zjednodušující pohled na mužské autority, které jsou vylíčeny vávrovsky karikovaně, a prostoduchost dialogů. Ta postava přece taková je, myslí a mluví tak; film je "pouze" důsledný ve svém konceptu. Taťána Medvecká navíc hraje mimikou, očima, držením těla... a škodí jen nadužívání voice-overu._____ Výsměch, který Veronika i VERONIKA vzbuzuje, je dán divákovou mentální i sociální převahou nad postavou, což pro mnohé stačí k odsudku. (Čapkovská adaptace KRAKATIT ztvárňuje paranoiu a schizofrenii hlavní postavy vysokými uměleckými prostředky, zatímco viktorkovská variace záměrnou jednoduchostí sklízí negativní hodnocení, ts, snobové.)_____ Navíc se jedná o jeden z mála Vávrových snímků, který není ideologicky problematický a dobově podmíněný, protože se nehraje na pravdu prostřednictvím faktografických titulků se jmény postav či se neodkazuje k pramenům pro posílení zdání pravdivosti. Přesah není podmíněn ideologické doktríně, naopak se naráží na to, že v normalizaci někteří nemohli tvořit, resp. se museli autocenzurovat či publikovat pod pseudonymem. A i když odhlédnu od narativní strategie a ideologie (a raději se nebudu zabývat problematickým vyobrazením lesbické hrdinky), zůstává mi realizačně velice zdařilý, bohužel zapadlý Vávrův opus, u kterého nechybí ani povinná davová scéna. P.S. "Boženo, nekaž děti." ()
Solidně realizované psychologické kostýmní drama stojící na velkých výkonech Táni Medvecké a Jany Hlaváčové. Přesně tohle je žánr, který jde Vávrovy nejlépe. Ostatně jeho tvorba v polovině 80. let byla hodě vyrovnaná (pomineme-li remake Krakatitu) a kdyby takto točil více už dříve (typicky aby Horoucí srdce a Příběh lásky a cti nebyly tak solitérními filmy v 60. a 70. letech), nemusel by patřit mezi ty nejproblematičtější převlékače kabátů, jaké naše země kdy nosila. ()
Jak je vidno, některé praktiky jsou staré jako lidstvo samo, zde skryto do blaženého nevědění, leč vykoupeno smrtí. Jana Hlaváčová jako moudrá kontroverzní trpící a sličná Božena. ()
První český film s lesbickou zápletkou. Něco takového bych od tak kontroverzního tvůrce, jakým je Otakar Vávra, vůbec nečekal. Jana Hlaváčová je sice výtečná, ale prim zde hraje naivní (de facto hloupá) lesba Veronika v podání Taťjány Medvecké. Jeden z nejlepších Vávrových filmů, škoda, že je tak málo znám. ()
70% Nač to zastírat, drtivá většina Vávrových filmů je pro mně synonymem nekoukatelné nudy a mám tak problém přistupovat k jeho snímkům, které jsem dosud neviděl, nezaujatě. První záběry Veroniky ve mně vzbudily dojem, že to bude zase to samé, že tu zase bude jediným výrazovým prostředkem transfokátor a tak dále. Pak Medvecká poprvé uslyšela o Boženě a začala svůj obličej tvarovat do nových a nových podob. Tak mimicky zahranou postavu (místy hodně přehnaně) jsem snad ještě neviděl. A co teprve, když se poprvé setkaly tváří v tvář a panna Veronika k Božce zahořela lesbickou láskou... Pomiňme oblíbené defilé historických postav (tentokrát zastoupených hlavně J. V. Fričem, ty další jsem neznal), upozorněme na zajímavě obsazené role dětí paní Barunky, rozené Panklové (Dana Morávková a "Jiříček" Strach) a ukončeme naše rozplývání nad přerodem Veroniky - Medvedské se její osamělé horečnaté povalování na posteli podařilo svým obličejem sehrát tak, že v tu chvíli vypadala jako někdo úplně jiný. Respekt k ní a zasloužených 70% procent, i když ke konci se humorné momenty spíše vytratily (idylka s bánícím Fričem (Preiss) a Hlaváčovou vískající Bartošku přišla už na konci druhé třetiny). ()
Jak se udává úctyhodná Božena Němcová? Film Veronika na to přesně odpovídá. ()
Řemeslně solidní výkon, obsahově velmi temný a neutěšený film, ideově zcela v duchu komunistické černobílé optiky o zlém Rakousku, zlé buržoasii, zlé katolické církvi a prohnilé morálce. Proti praktikám takové komunistické Stb byla ovšem rakouská tajná policie doslova beránčí, to jen tak na okraj... Celkový dojem: 70% ()
Naprosto amatérská příšernost, podobna impotentní televizní papundeklové režii těch let běžné. Zajímalo by mě, proč Vávra vykreslil národní obrozence jako partičku skoro normalizačních androšovských mániček... možná to udělal schválně? Nebo jinými slovy: Nemůžu brát vážně slova o lásce, kráse, vlasti a podobných věcech od jedné z nejvíce se kurvící* postavy československého filmu (viz komentář woodyho k Dnům zrady I.) Patos tu teče proudem, stejně jako slzy smíchu diváků. Hvězdu za hudbu Otmara Máchy. * Ve většině národních kinematografií se najde vždy nějaký tvůrce(tvůrci) schopni točit pro kohokoliv cokoliv. Např. v Rumunsku je to bezesporu Sergiu Nicolaescu, další se jistě najdou téměř všude. Tento přístup pracovně nazývám migrujícím se kurvením, ovšem neplést s migrujícím neorealismem! ()
Psycho na nedělní večery. Docela nepříjemný film, ale ne v umělecké tvorbě. Ten film je drsný a mě to dost rozhodilo.. ()
Veronika byla naivní, dobrosrdečná a labilní dívka, která na to těžce dojela. K Boženě Němcové vzhlížela jako ke svému velkému vzoru a viděla se v ní. Obdivovala ji až přehnaným způsobem. Božena Němcová se k ní chovala laskavě a přívětivě. Na tom přece není nic nenormálního. Jana Hlaváčová mi jako Němcová perfektně sedla, avšak Taťjána Medvecká ji strčila svým umem do kapsy. ()
Přijatelně naučný dobový snímek, který přibližuje dobu národního obrození, dobu Boženy Němcové a dalších velikánů této doby. Hudba: Otmar Mácha ()
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Veronika se ze všech sil snaží pomoci Boženě Němcové v tíživé životní situaci. Díky tomu se zaplete s tajnou policií a má velký problém. Obyčejný film o malém člověku natočený naším režisérským velikánem. Určitě má Vávra i lepší filmy, ale svoje si odvedl i tentokrát. 75% ()
Osamělost v roli Hlaváčové... ()
"Podívejte ta nevinná tvář. Co by ji mohlo tížit?" Příběh o tom, jak jednoduše se může někdy člověk dostat do spárů "ďábla". Hlavní postava filmu Veronika je sice trošku naivní dívka, zároveň je však ve velmi tíživé existenční situaci. Obojího dokáže rakouský policejní ředitel hravě využít. A pro Veroniku již není cesta zpět. I když Tatjana Medvecká není v roli Veroniky rozhodně špatná, nejsilněji z celého filmu na mě zapůsobila Jana Hlaváčová coby Božena Němcová. Její výraz byl neskonale oduševnělý a v jejích očích bylo něco přímo nadzemského. "Krásná to žena," říká paní kněžna o babičce ve stejnojmenném románu Boženy Němcové. "Krásná to žena," chce se mi říct po zhlédnutí tohoto filmu o Boženě Němcové i o její představitelce ()
Česká historie je přeplněná náměty na silné snímky a je velká škoda, že si toho nikdo nevšímá. Proč se dnešní tvůrci nechopí nějaké velké postavy našich dějin? Proč neukázat, že občan této země může být na něco hrdý? Odpověď je hodně smutná - nikoho to totiž nezajímá. ()
Jana Hlaváčová v roli vášnivé Němcové a Taťjana Medvecká v roli zamilované a naivní vlastenky Veroniky… Jen bych k popisu jejich příběhu nepoužíval zkratku o homosexuální a lesbické lásce – současný vynález a nálepky, které by ony dvě ženy pro pojmenování svého vztahu a sebe samých zřejmě nepotřebovaly… ()
Otakar Vávra to natočil obstojně, ale celkově mě to moc nepřesvědčilo o nějaké extra kvalitě. ()
Už z názvu filmu vyplývá, že se nejedná vyloženě o životopisný film Boženy Němcové, jak je prezentován, nýbrž život Boženy Němcové je zde ukázán až v zátiší příběhu naivní mladé Veroniky (Taťjana Medvecká). O ten se opírá, jelikož život mladé Veroniky je prezentován jako stěžejní, když se stane nedobrovolnou konfidentkou rakouské policie a je obviněna z atentátu na císaře. Až po sledu událostí se díky jejímu doktorovi setká s Němcovou (Jana Hlaváčová) a my máme možnost shlédnout kousek života této spisovatelky. Podle mě je to i dobře, že je film takto koncipován. Nejedná se tak o nudný životopisný snímek, nýbrž o dramatický film z porevolučních let 19. století. Obě představitelky Veroniky i Němcové se do svých rolí vžily, stejně jako i herci v menších rolích. Kulisy a kostýmy jsou voleny vkusně, odpovídají té době a vytváří pocit autentičnosti. Pro mne je to veliké překvapení. [376. hodnocení, 24. komentář, 67%] ()
Režisér Otakar Vávra se významné spisovatelce Boženě Němcové věnoval už snímkem „Horoucí srdce´ (1962), kde ji zdatně zahrála Jiřina Švorcová. Po deseti letech se k ní vrátil, i když ne úplně přímo. Učinil tak prostřednictvím naivní slečny Veroniky, která byla předobrazem skutečné postavy, nějaké Viktorie Paulové, svého času se skutečně pohybující v blízkosti Boženy Němcové. Tu si v tomto snímku tentokrát zahrála Jana Hlaváčová a v porovnání s předchozími představitelkami taktéž věrohodně. Jedná se o tragický plně vlastenecký příběh, který jakoby kopíroval skutečný svět v éře komunistického socialismu, ve kterém snímek vznikl. Máme tu skupinku známých umělců bojujících za svobodu tvorby a proti nim tajnou policii, která lstí donutí, v tomto případě, právě Veroniku ke spolupráci, což znamená k udavačství. O době v životě Boženy Němcové je tedy toho pojednáno skutečně pramálo. Režisér Otakar Vávra však byl mistrem svého řemesla, a tak natočil po umělecké stránce další impozantní dílo. Vávra také sám zpracoval scénář dle stejnojmenné knihy literárního autora Miloše Václava Kratochvíla, který formou deníkových zápisů zpracoval skutečný osud mladé ženy, jejíž otec byl coby účastník revolučních bojů v roce 1848 vězněn, o čemž je ve filmu zmínka hned na začátku. Poetické ladění a umělecký vizuální přednes zmírňuje psychologický teror habsburské policie, ale šokujícímu finále se děj samozřejmě nevyhýbá. Po dramatické stránce příběh zaujme přes svou temnější stránku dané atmosféry. Snímek už pozapomenutý a svým způsobem je to škoda. Hlavní výpovědí je, že donucený člověk k udavačství může být i skutečně blízký člověk, a to, bohužel, v jakékoliv době. Taťjana Medvecká v roli Veroniky podala úctyhodný výkon. Zajímavostí je, že na rozdíl od Jiřiny Švorcové opět angažoval Otakar Vávra Radovana Lukavského do role Josefa Němce. ()
Očekával jsem jen průměrný Vávrův film, avšak opak je pravdou, spolu s Janem Žižkou, Proti všem, Němou barikádou, Putováním Jana Amose, Komediantem, Krakatitem a Kladivem na čarodějnice patří Veronika mezi lepší polovinu jeho filmů, které jsem viděl. Zajímavý příběh inspirovaný méně známými událostmi ze života Boženy Němcové, výborné výkony Medvecké (role naivní vlastenky), Hlaváčové (role emancipované B. Němcové) a Růžka (role vychytralého policisty, který působí jako "rakouský či habsburský estébák") či Němce (role českého vlastence). Zkrátka film, který mě vůbec nenudil. ()