Sněhurka a sedm trpaslíků

Pořád solidní guilty pleasure, ale na Perníkovou chaloupku nemá ani omylem. Sice se tu přehnaně netančí a nechodí tu 10 minut andělé po schodech, ale taky tomu chybí bizarní momenty typu Paní Pohádky, nesmyslné zvraty či budovatelský prolog, takže to nemá až tolik do sebe. Kmínek měl víc pustit uzdu fantazii, do Perníkové chaloupky toho nacpal mraky. I tak tu ale je dost až legendárních scén, ať už královnino koupání se ve fontáně, taneční kremace trpaslíků, Sněhurka po lobotomii, princův zklamaný výraz po probuzení Sněhurky z mrtvých nebo královnina smrt, která je tak moc random, že se asi Kmínkovi nechtělo nic vymýšlet. Měl si na pomoc zavolat Paní Pohádku, ta by mu v tom hned udělala pořádek. Jinak filmařsky je to samozřejmě zase těžce amatérské; hudba a text nikdy nemůžou znít dohromady, nad úhly kamery se ani nepřemýšlelo a herecké výkony jsou zase kapitolou samo o sobě, až mi přijde škoda, že Kmínek nemá nějakého nástupce, protože takhle bych to dokázal zahrát taky. Obzvlášť postavu lovce, ten byl na Oscara... Recesní 3* (02.12.2023)

Kmínkova Sněhurka.¬         Svérázná postava českého filmu Oldřich Kmínek natočil v roce 1933 na objednávku dvě lidové pohádky v provedení částečně baletu — nezapomenutelnou "Perníkovou chaloupku" a poněkud více zapomenutelnou "Sněhurku a sedm trpaslíků".¬                 Neviděl jsem film — a to jsem pro svůj větší rozhled shlédl i řadu počinů pánů amatérů —, který by byl tak amatérsky, tak uboze natočen. Všechny jumpové počiny všech dob a genrů strnou úžasem nad krásou Kmínkovy Sněhurky a vzdají jí hold. Znalec filmu, kterému by byla Kmínkova Sněhurka pouštěna dokola ve vězeňské cele podobně jako reklamní televize v čekárně lékaře nedočkal by se jitra, zhynul by bídně, zhroucen a připraven o veškeré životní iluze. Úrovní zpracování, hereckých výkonů a vedení patří Kmínkova Sněhurka do skupiny snímků veliké polní latriny, což je kategorie pro odpadní, jumpovou tvorbu takové jiskry a neuvěřitelnosti, že stojí za shlédnutí (někdy ze zdravotních důvodů pouze jediné za dlouhý čas).¬                 Jako kuriozitu vypichuji, že Kmínek byl soudním znalcem v oboru film; před tím byl obchodním cestujícím. Inu, "umění" Kmínkovo této kariéře docela odpovídá.¬                 A nyní několik slov pro ty zdejší uživatele-hodnotitele, kteří umělecky méněcenné snímky hodnotí co možná nejvýš. Je to věc nepěkná a není na místě (za všechny Véča), hodnocení snímku se tímto vaším přístupem zcela poničí; na snímky této ráže je možné poukazovati i jinými a příhodnějšími způsoby, než falešným záměrně zkresleným hodnocením.¬                 Případné opoznámkování: uživ. Douglas. (18.11.2019)

Je pro mě vlastně záhada, jak mohl Oldřich Kmínek roku 1933 natočit ony dvě obskurní pohádky právě tímto těžko uvěřitelným způsobem. Podíváme-li se totiž na Kmínkovu práci v širších souvislostech od konce desátých let, jeho filmy sice bývaly vždycky fascinujícím způsobem diletantské a entuziastické zároveň, ale nikdy TAK zhůvěřile špatné i okouzlující jako PERNÍKOVÁ CHALOUPKA - a právě SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ. ___ Chápu, že neměl podmínky pro mix zvuku, že měl problémy s natáčením ve zvoleném prostředí, interiér "chaloupky" pod kusem skalního masivu musel nechat na naší fantazii a že představitelé trpaslíků byli i na jeho poměry dost slabými herci (zejména upovídaná Dáďa Kmínková, již její tatínek pro zjevnou rodičovskou zaslepenost rád obsazoval a jejíž přerývaná dikce i pod mohutným plnovousem neztrácí na nezaměnitelnosti). ___ Ale dokonce i Oldřich Kmínek si musel být vědom toho, jak směšné a repetitivní jsou jednotlivé dialogy, sebeuvědomělé královniny komentáře vlastních akcí, jednotlivé posuny v zápletce, ubíjející naplnění pohádkového schématu trojího opakování a hlavně inscenování mnohých hereckých akcí v podivné vzdálenosti i úhlech (zřejmě motivováno tím, abychom hercům neviděli na ústa). ___ "Úderný" hudební motiv jak z amerického béčkového hororu 50. let, zlomyslnost práskačského zrcadla (předchůdce pozdější sojky), nekrofilní princovy tendence (jenž musel být podle všeho dost zklamaný, když se mu Sněhurku omylem podařilo probudit) i závěrečný královnin hysterický záchvat (aby to mělo vůbec nějaký konec) každopádně přispívají k tomu, že má podobně jako PERNÍKOVÁ CHALOUPKA potenciál zkultovnět. ___ Byť tedy s Michalem ne zcela souhlasím v tom, že je SNĚHURKA lepší film, protože PERNÍKOVÁ CHALOUPKA je navzdory "tarrovským" nekonečným záběrům (ty tady najdeme taky) a srovnateně nekonečným baletním sekvencím pořád o dost akčnější i bizarnější film, už kvůli interakci dvou různorodě neschopných dětských herců v hlavních rolích, herecky exaltované ježibabě s plyšovým kocourem, interiérům, rekvizitám, kauzálním deadlinům a celkově dramatičtější konstrukci, o níž si SNĚHURKA může nechat jen zdát. ;) (14.10.2019)

Navazující pohádka z Kmínkova cyklu, který měl sestupnou tendenci. Ale navzdory menšímu rozpočtu, počtu herců a celkovému entuziazmu, působí Sněhurka a sedm trpaslíků méně děsivě, než Perníková chaloupka. Ono je ostatně lepší jen tušit, jak asi vypadala chaloupka sedmi trpaslíků uvnitř, vzhledem k tomu, že i Ele Šárkové stačila jen zámecká zahrada k odehrání všech důležitých scén. (15.10.2020)

Tak tohle rozhodně není pohádka, kterou byste si v dnešní době pustili s dětmi na Štědrý večer, spíše zajímavá kuriozita, vhodná jak pro ty, co mají slabost pro filmy z počátků kinematografie, tak pro fanoušky Festivalu otrlého diváka (já se hlásím k obou těmto skupinám). Po první scéně jsem to sice viděl v podstatě na odpad, ale pak si mě to rychle získalo jistou edwoodovskou poetikou. Stopáž jen 45 minut, ale i tak mi přišla trochu přemrštěná, kdyby to byla půlhodinka, možná bych dal i 4*. (11.11.2021)