Solaris
Soljaris
Režie:
Andrej TarkovskijScénář:
Andrej TarkovskijKamera:
Vadim JusovHudba:
Eduard Nikolajevič ArtěmjevHrají:
Natalja Bondarčuk, Donatas Banionis, Jüri Järvet, Anatolij Solonicyn, Nikolaj Griňko, Vladislav Dvoržeckij, Raimundas Banionis, Bagrat Oganěsjan (více)Obsahy(1)
Snímek Solaris na motivy románu Stanislawa Lema pojednává o ovdovělém psychologovi Krisu Kelvinovi, který je vyslán na vesmírnou stanici obíhající kolem planety zvané Solaris pokryté oceánem. Má zde vyšetřit záhadnou smrt lékaře, stejně jako psychické problémy sužující kosmonauty, jejichž počet rapidně klesá. Kelvin se na stanici setká nejen se zbývajícími členy posádky vykazujícími podivné a odtažité chování, ale ke svému velkému překvapení i s vlastní ženou Khari, která je už sedm let po smrti. Záhy vyjde najevo, že Solaris oplývá něčím, co u kosmonautů na vesmírné stanici vyvolává potlačované vzpomínky a obsese, a Kelvin je tak nucen zpochybňovat vlastní vnímání reality. (Cinemax)
(více)Recenze (361)
Plný počet to dodnes nemá zřejmě kvůli tomu nejméně sympatickému herci ze všech Tarkovského filmů vůbec. Nevím, kde ho sebral. Uf. Zejména ta jeho šeříková koženková bundička a později na stanici to vasilo. To je opravdu umělecký zážitek století. To je podobné, jak s dr. Floydem z 2001.:-/ Jinak vše ostatní, včetně tradičně nadprůměrné hudby od mistra Artěmjeva a leitmotivů vody a sněhu (já prostě lovuju ty jeho dloouhé záběry na tekoucí/volně plynoucí vodu) je velmi fascinující a tak vůbec. Vypíchnu docela v rámci děje zbytečnou ale hypnotizující, jízdu autem. Na to se vždy těším. Jak to ten chlap dělal? Škoda že i Bergman nenatočil nikdy SF. To by bylo! Design stanice včetně chodeb 100% Docela shocking, že se to promítalo v tehdejší USA a mělo to úspěch, což při jejich všeobecné úrovně inteligence, jest vskutku mírně řečeno, překvapivé. Zřejmě ještě v 70tkách na tom nebyli tak zle. Dnes už by si jistě stěžovali, že tam není dostatek černochů, asiatů apod. sračiček. 1. ze 2 SF Tarkovského příspěvků do tohoto žánru a já tady vidím, že se jen rozcvičoval ke svému ( a nejspíše i filmové SF vůbec) vrcholnému dílu STALKER. ()
Jedna věc Tarkovskému nelze upřít: podařilo se mu natočit věrnou adaptaci knihy, a zároveň do ní vložit vlastní myšlenky. Proto není Solaris tolik úvahou nad lidským pojetím vědy a mezích komunikace, jako skvělou psychologickou epopejí. Na tom samo o sobě není nic špatného, jenže Tarkovského neúspěšným pokusem prolomit žánrové bariéry vznikl zvláštní hybrid, na kterém jde vidět, že jsou autorovi právě ty sci-fi prvky přítěží. Jak jinak totiž vysvětlit ten autorský úprk v podobě nemístného úvodu na Zemi, ve kterém se předčasně představí a vysvětlí polovina děje knihy jako pouhá premisa celého příběhu? Obzvlášť s ohledem na to, jak skvěle Tarkovskij později pracuje s manifestacemi vzpomínek, svědomí a podvědomí hlavní postavy, mě volba striktně chronologického vyprávění vytáčela do neskutečné míry. Jediný přijatelný důvod pro tak konvenční ústupek v jinak očividné a úspěšné autorské exhibici se snad dá brát to, že ani v této podobě nejspíš není Solaris pro nečtenáře předlohy právě nejjednodušším filmem k pochopení, nebo i jen zorientování se. Nic to ale nemění na tom, že úvod je těžkým selháním jak svou přepálenou délkou, tak i špatným umístěním. Otřesnému začátku ale s přehledem vévodí naprosto idiotská vize Země v budoucnosti v čele s jízdou metropolí, na kterých jde dokonale vidět, že Tarkovského styl a fantazie na sci-fi jednoduše nestačí. Podobně nemastně neslaně bohužel působí film ještě několikrát i později, když už se psychologie Krise Kelvina konečně začne rozvíjet ve sci-fi kulisách, ale několikrát jsou na ni ústy hlavních postav násilím naroubovány filozofické úvahy a názory jak autora knihy, tak i autora samotného filmu. Stejně zbytečně pak působí Kelvinův rozhovor s matkou, který až příliš doslovně tlačí na pilu Freudovské interpretaci, jako by snad z předchozích dvou hodin nebyla patrná ažaž. Ale dost bylo spílání. Solaris se totiž i přes mé očividné neshody s autorem stal skvělou atmosferickou audiovizuální podívanou, ze které dělá nezapomenutelný zážitek především kamera a v neposlední řadě i hypnotické záběry na samotnou Solaris. Realistickou nemožnost kontaktu a vzájemného porozumění mezi dvěma světy zde pak nahradil skvělý paradox optimističtější myšlenky vydařeného kontaktu, ovšem za cenu duševního zdraví hrdiny (které je navíc výsledkem psychologického vývoje z odcizené lidské trosky v plnohodnotného, citově vyzrálého člověka). Právě z toho závěrečného záběru, ve kterém do sebe vše dokonale zapadne, vyloženě mrzne krev v žilách, a já díky němu nemám nejmenší potíž s přijetím té v úvodu zmíněné změny myšlenky filmu oproti knize. ()
Podobně těžko uchopitelné jako "2001: Vesmírná odysea", ale podobně silně interpretační, možná ještě silnější. Film Tarkovského nesází na vizuální spektákl, ale místo toho se ruský tvůrce rozhodl pro filosofické sci-fi, kdy se vše hlavní odehrává dialogem, vzpomínkami, nikoli nutně obrazem. Jsou zde scény z vnitřku lodí, ale je to nadále velmi omezené. I takhle jde natáčet sci-fi, a to hlavně proto, že výpověď je neméně silná. ()
Musím hodnotit průměrem, protože jsem na dílo ještě nejspíše nevyzrála a nedokázala jej uchopit a vcítit se do něj. Velmi filozoficky zaměřené, prostě vás to nutí přemýšlet... neustále, hledat v tom skryté podměty, myšlenky atd. Atmosféra totálního sci-fi je naprosto hmatatelná, záběry na budoucí technologii, záběry na brutalistní město, dloooouuuhééé záběry na vše. Kamera je topka. Minimum dialogů, což vás ještě podněcuje k přemýšlení. Konec mě totálně rozsekal, protože už jsem nevěděla, co si mám vlastně myslet. Možná má na hodnocení i vliv, že jsem snímek viděla v rámci letního kina, což tomu přidává velké plus v atmosféře, než na obrazovce počítače, na druhou stranu se "čekalo na tmu" a film dlouhý 3 hodiny, který se promítal do půl jedné ráno, dá prostě zabrat. Možná se k filmu někdy ještě dostanu a třeba jej lépe pochopím, ale prozatím 3*. ()
Sovětská Odyssea po Tarkovsku. Film o životních otázkách a hodnotách. Co je to svět, láska, smrt, lidstvo, smysl života a jakou mají hodnotu? Všechno je relativní a daleko za možnostmi našeho poznání či chápání. Není jedna univerzální pravda a bylo by hloupé zbytečně ztratit celý život jejím objevováním. A samozřejmě básník a filozof za kamerou Andrej Tarkovskij. Nenapadá mě co dodat k Solaris, platí to, co asi u všech jeho filmů - nelehce stravitelný filozofický opus s úžasným citem pro kameru a kompozici. Za zmínku také určitě stojí zajímavý přístup k environmentalistické myšlence (Avatar s prominutím hadr :-), jinak trochu musím souhlasit s malinko přetaženou stopáží, ale rozhodně nic tragického se nekoná a to je dáno tradičně koncem (kdo viděl třeba Stalkera ví), Tarkovského filmy nikdy nevyšumí do prázdna a vždy ve vás zanechají výraz "WTF?". ()
Nechápu vysoké hodnocení. ()
95 % - Úžasné. Jediné, proč uberu těch pět procent, je závěr. Ten mě v "dvojnické" Kubrickově Vesmírné odysee totálně odrovnal, tady to to úplně takové nebylo. ()
Na scifi se mi vždycky mnohem více líbilo filozofování, než technická samoúčelnost StarTreku a pohádkovost StarWars. A Solaris je přesně scifi ze staré školy. Napoprvé jsem to stihnul pobrat alespoň trochu díky kdysi přečtené knižní předloze. První půlka je dlouhá a “nic“ se neděje, druhá půlka naopak překypuje složitými myšlenkami a dává už skutečně zabrat. ()
Andrej Tarkovskij má svoj nezameniteľný štýl. Má vlastný rukopis svoje filmy točí vždy výhradne podľa seba. čo je vidieť aj v Solarise. Je to nádherné filozofické dielo zaoberajúce sa ľudskou podstatou bytia. Hlavné postavy tuto skúška iná forma života ktorá sa votrie do ich mysle dokáže zhmotniť ich myšlienky, ich najviac žiadané túžby. Takto sa na palubu dostáva aj skeptický psychológ. Včas ho kolegovia upozornia že sa tu dejú "čudné" veci. Kým sa zorientuje čo a ako vedľa svojej postele nájde svoju ženu ktorá už v minulosti spáchala samovraždu takže tým pádom je dávno mŕtva. Celí film je popretkávaný úžasnými filozofickými dialógmi. Rozoberanie príčin ako je možne zhmotniť myšlienky atď. Silný moment nastáva keď si manželka psychológa uvedomí že nie je reálna je iba zhmotnená predstava. Až na prvú pól hodinu čo je Tarkovského klasické prostredie lesa teda miesta nedotknuté civilizáciou. Celí filmy sa odohráva na futuristickej palube či je to vo vesmíre alebo na planéte Solaris. Musím uznať že to na Sovietsky zväz nie sú najhoršie interiéri, ale samozrejme na takú Kubrickovu Odyseu sa to nechytá. Podobnosti s Odyseou (ktoré tu sú) Tarkovský razantne vylúčil keďže pred natáčaním Solarisom ho nevidel. ()
Prekvapilo ma trochu, že Tarkovsky tej dokonalej Lemovej predlohe nepridal zas až toľko toho "svojho". Skôr ju "iba" (pravda, veľmi podarene) zadaptoval. Jej ducha, atmosféru a myšlienku však zachycuje, takže nemám čo vytknúť. Parádna filmárčina, krásne farby. ()
Jen od Boha nadaný Tarkovskij dokázal proměnit kultovní dílo žánru sci-fi ve film tak pevně zakotvený v tradicích lidské psychiky, postavené na bolestných zkušenostech, ztrátách a nostalgických vjemech, jež však přes nezastavitelné plynutí času stále stimulují naši mysl. Publikum se mu navzdory jednotvárné náladě a duševní tíživosti fascinovaně poddává, porozumět mu nelze, naopak aktivní proces jeho přijetí a pochopení začíná teprve poté, co Solaris skončí. Během projekce lze "jen" s otevřenými ústy vnímat tu obrazovou krásu a ryzí fluidum, které by Tarkovskému mohli všichni ostatní filmaři leda závidět. ()
Filosofická sci-fi, kterou mám s každým dalším zhlédnutím raději. Lepší než sledovat invazi mimozemšťanů je přemýšlet nad světem a nad sebou. Co je to člověk? Je člověkem ten, jehož tělo je tvořeno pouze vybranými částicemi? Jaké nároky si mohou lidé činit na dobývání kosmu? Proč jsme byli stvořeni? Pro lásku? A je láska uchopitelná rozumem? Co všechno vlastně dokáže lidské poznání obsáhnout? Tarkovského Solaris v podstatě konfrontuje dva přístupy ke světu: rozebírání na částice, zkoumání a poznávání (ztvárněno cynickým doktorem Sartoriem), nebo snahu se světem a životem (které symbolizuje záhadná planeta Solaris) splynout a sžít se. Je vidět, že Tarkovskij nechtěl diváka od filozofických úvah odvádět futuristickými prvky, a tak jsou výprava a kostýmy pojaty velmi civilně a současně, protože problémy kosmonautů na vesmírné stanici jsou především problémy lidí současného světa. (523.) ()
Lemovo Solaris znám z hodin češtiny, naštěstí jsem neviděla novodobou verzi a nejprve jsem se podívala na klasika Tarkovského. A opět je to Tarkovský v ryzí podobě. Ukázal, že sci-fi se dá natočit bez hory speciálních efektů a scén s milionem komparsistů, z toho by se mohlo zdát, že po obrazové stránce to bude nic moc. Opak je ale pravdou, kamera, záběry, to vše je krásné a dost dobré. Hudba, filozofické otázky, pomalé záběry, minimum slov, všechno přispívá k jedinečné atmosféře, ovšem markantní délka a právě takovýto až poetický styl se u mě většinou nesetkávají s nadšením a i po třetím Tarkovského filmu můžu říct, že cestu jsem si k němu stále bohužel nenašla. Uznávám ho jako jedinečného tvůrce, ale prostě není pro mě. ()
Musím přiznat, že nejvíc mě na tomhle filmu fascinuje, že je sovětský a že v době kdy byl natočen jsem znala z ruské filmografie jen tendenční válečné a budovatelské filmy a Mrazíka. Jenže tolik času, jak si Tarkovský představuje, že všichni máme, já teda nemám. Filmu jsem ho věnovala, protože je slavný, ale taková sláva jak jsem si představovala to zase nebyla. Počáteční hodina na Zemi se táhla jako med a nějak jsem v ní kromě neustálého skloňování slova solarizace neviděla moc smyslu, i když dlouhé pomalé záběry byly krásné. Část v kosmu byla mnohem lepší, ale zase jsem únavou trochu ztratila soustředění. Zajímavé byly citace z dona Quijota. Takže jsem se pocvičila v ruštině, ale víte co? Toho koně jsem fakt nepobrala. Byl divnej. Závěr lze vysvětlit mnoha způsoby, asi záleží na každém, jak si ho vysvětlí. ()
Po hystoricky ladených prvotinách Ivanove detstvo a Andrej Rublev prechádza Tarkovsky k žánru sci-fi. Napriek tomu, že je považovaný mnohými kritikmi za odpoveď na famóznu Kubrickovu Space odysey 2001, toto prirovnanie mi príde ako vykonštruované. Základnou myšlienku veľmi výstižne vyjadruje tento citát: “Behom Kristopovoveho pobytu na stanici sa z ľahostajného prichádzajúceho stáva doslova stredom sveta stvorenom len pre neho, sledujúc premenu racionálnej mysle pod tlakom čistej túžby.“ To čo je na tomto príbehu v kontraste s celou jeho tvorbou zarážajúce je fakt, že je založený na príbehu odohrávajúceho sa okolo vzťahu lásky. V ňom je na stanicu obiehajúcu okolo planéty Solaris prichádza psychológ Kris, ktorý je poverený vyhodnotením celkovej užitočnosti misie a problémov, ktoré sa tu v poslednej dobe dejú. Po krátkom pobyte zistí, že samotná planéta prehovára k posádke prostredníctvom zhmotňovaní ich najtajnejších túžob a spomienok. Chrisovi sa zhmotní jeho žena Chara, ktorú on pár krát zničí. Nakoniec pod tlakom vlastnej túžby, ochabujúcej racionality a zistení, že tieto zhmotnenia sa stávajú svojbytnými bytosťami s vlastnými citmi, sa rozhoduje naplno sa poddať logike tohto sveta. Solaris bol jedným z mála Tarkovskyho filmov, ktorý sa dokonca stretol s pochopením u sovietskych autorít. Bol točený s minimom finančných prostriedkov, čo filmu vonkoncom neuškodilo a uviedlo ho viac do formy filozofického traktátu o hľadaní zmyslu života a odpovedí na existencionalistické otázky života. ()
Psal jsem to tuším už u Stalkera, u Solaris jen zopakuju. Vzhledem k tomu, že 40 let bolševizace z nás nadělalo mimo jiné i jedny z největších (ne-li vůbec největší) ateisty v Evropě (a ještě se občas zdá, že jsme na to hrdí!), má běžný divák s výkladem Tarkovského komplexní filmografie trochu problém. Duchovnost jeho filmů nespočívá totiž jen ve fascinující cestě do lidského nitra, ale jde vždy ještě o krok dál, k setkání s Bohem jako jediným zdrojem odpuštění a obnovy (sám se člověk se svým morálním selháním nevyrovná). Solaris proto nelze degradovat na pouhou sovětskou sci-fi, ale je třeba jej vnímat jako Tarkovského osobité zpracování novozákonního podobenství o návratu ztraceného syna. ()
Rozjezd byl na můj vkus mooooc rozvláčnej ( a to mám Andreje opravdu rád ) a nebýt toho nakopnutí na stanici, byla by to slabota. Navíc jsem nebyl v nejlepší kondici pro tenhle typ filmů. Snad proto mi přišel jako nejslabší Mistrův kus, co jsem viděl. Vim, že u tohohle sci-fi zrovna o kulisy a nějaké to vědátorské zázemí nejde, ale přišlo mi to přece jen málo a rušilo to můj dojem ( samozřejmě netušim, jakej byl rozpočet ). Takže lehký nadprůměr jen díky atmosféře a nastíněným dilematům... ()
V podstatě nemůžu říct, že bych pochopila, oč běží, ale jako hypnoticko-meditační prostředek to funguje skvěle. ()
ocenenia : MFF Cannes 1972 - Špeciálna veľká cena poroty, Cena FIPRESCI (?) ()
Nevim cim to je, nedokazu to popsat, ale jako by me film vtahl no neuveritelneho absurdniho sveta, kteremu nerozumim a jenom se divim vsemu co vidim a nevychazim z udivu. Ale kdyz pochopite o to vetsi zazitek to bude! ()