Solaris
Soljaris
Režie:
Andrej TarkovskijScénář:
Andrej TarkovskijKamera:
Vadim JusovHudba:
Eduard Nikolajevič ArtěmjevHrají:
Natalja Bondarčuk, Donatas Banionis, Jüri Järvet, Anatolij Solonicyn, Nikolaj Griňko, Vladislav Dvoržeckij, Raimundas Banionis, Bagrat Oganěsjan (více)Obsahy(1)
Snímek Solaris na motivy románu Stanislawa Lema pojednává o ovdovělém psychologovi Krisu Kelvinovi, který je vyslán na vesmírnou stanici obíhající kolem planety zvané Solaris pokryté oceánem. Má zde vyšetřit záhadnou smrt lékaře, stejně jako psychické problémy sužující kosmonauty, jejichž počet rapidně klesá. Kelvin se na stanici setká nejen se zbývajícími členy posádky vykazujícími podivné a odtažité chování, ale ke svému velkému překvapení i s vlastní ženou Khari, která je už sedm let po smrti. Záhy vyjde najevo, že Solaris oplývá něčím, co u kosmonautů na vesmírné stanici vyvolává potlačované vzpomínky a obsese, a Kelvin je tak nucen zpochybňovat vlastní vnímání reality. (Cinemax)
(více)Recenze (361)
U hodnocení tohoto filmu jsem byl ovlivněn velmi hodně tím, že jsem věděl, jak dál se bude děj odvíjet. Ne, že bych četl Lemovu povídku, ale z recenzí na remake s G. Clooneyem jsem věděl, co se stane.A to jsem novou verzi neviděl. A pak, že nejsou spoilery i v recenzích! Jsou a moc velké. Tím pádem byl pro mě celý film dost nepřekvapující až na závěrečnou pointu. Geniální scéna ovšem je ta, kdy sledujete asi pětiminutovou jízdu auta po dálnici. V tu chvíli mě napadaly texty několika písní.( Kudy vede tahle cesta...., Droga dluga jest...). ()
Úvodní hlazení očí a pomalý rozjezd může kdekoho odradit, ale Tarkovskij jen s rozvahou diváka připravuje na mnohem lepší podívanou, která začne po necelé hodině. Idylická atmosféra se diametrálně změní, plechové stěny začínají dunět, objevují se nevítané postavy z podvědomí a minulosti hrdinů, planeta Solaris vykazuje zvláštní činnost. Režisérovi opět stačí minimum hudby, ale nesmí chybět notná dávka filozofie („Hned jak zavřu oči, nemůžu si vybavit svoji tvář.“ – téměř totožná věta s pozdějším Bergmanovým filmem Ze života loutek.) Solaris je pro mě mnohem zajímavější a stravitelnější než Kubrickova 2001. (2x) ()
Nejhorší na Solaris je prokousat se první třičtvrtěhodinou (tedy čtvrtinou filmu) odehrávající se na Zemi, bolestně prázdnou a samoúčelně protahovanou nudou, která jen uvádí opravdový děj filmu na stanici Solaris. Tam vyprávění ovšem není nijak rychlejší, ale zato už nepostrádá dokonale hutnou atmosféru, a hlavně silný děj a ještě silnější myšlenkový základ. Podobně jako u Stalkera od bratrů Strugackých i zde bere Tarkovský geniální sc-fi příběh s jeho promyšlenm prostředím, a přetváří ho v něco... jiného. Bytostně svého, hlubokou úvahu o podstatě lidství, smyslech života a víře, konfliktu iracionální víry a citů s dokonalostí a přitom v lidských rukách i nedostatečností exaktní vědy. 8/10 ()
To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. ()
První hodinu mě Tarkovský trápil nepodařeným videoklipem, kterému povětšinou chyběla hudba. Pak následovala parafráze na Lema, která byla zakončena kázáním. Kázání patří na kůr, ne na filmové plátno. ()
Prvá hodina vrcholiaca diaľnicou fascinujúca, a záver, aj keď ma príliš vysvetlujúcou poslednou scénou trochu sklamal, by som vydržal sledovať ešte ďalších pár desiatok minút. Prostredná trištvrte hodina je trochu nuda. Bojujem medzi 4 a 5*. Na takto hlboké filmy nie sme zvyknutí. ()
Emocionální a psychický nářez. Díky pomalému tempu místy náročné na sledování, ale spousta znamenitých scén včetně závěrečné pointy vám to vynahradí. ()
[10/10] (Creative Unit of Writers & Cinema Workers, Mosfilm, Unit Four) (Čb. /// Sovcolor /// Produkce: Vjačeslav Tarasov /// Scénář: Fridrich Gorenštajn, Andrej Tarkovskij podle románu Stanisława Lema /// Kamera: Vadim Yusov /// Hudba: Eduard Artemjev, Johann Sebastian Bach /// MFF v Cannes: Andrej Tarkovskij (Cena FIPRESCI, Zvláštní cena poroty)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Osobně spíše preferuji novější Soderberghovu adaptaci Lemova románu, která byla značně intimnější a soustředila se především na romantickou linii, kdežto Tarkovskij ve své verzi více a z tematického hlediska obšírněji filosofuje a film se mi v poslední třetině zdál již zbytečně dlouhý (při sledování téměř tříhodinového Andreje Rubleva se u mě tyto stavy však nedostavovaly). Atmosféra filmu je přímo úchvatná a velmi záhy diváka vtáhne do děje, který je vyprávěn pomalým tempem a vyzdvihnut si zaslouží i krásně komponované záběry, kterými Vadim Jusov ve filmu rozhodně nešetří. ()
film, ktorý si budem pre istotu musieť pozrieť ešte raz, lebo nielen tá dĺžka, ruské dialógy ale predovšetkým tarkovského nepolapiteľný génius mohli mať za následok, že som nie všetko rozumovo uchopil, každopádne však tento veľkolepý film určite podnietil moju myseľ k plodnej a činorodej aktivite a dlho predlho sa budem zrejme posolstvom či posolstvami adaptácie románu S. Lema zaoberať. intelektuálny film od najväčšej tvorivej osobnosti ruského filmu. úchvatné obrazy, nepopísateľná atmosféra. ()
Solaris je filozofické sci-fi. Nastoľuje niekoľko otázok, týkajúcich sa ľudstva, jeho túžby po poznaní a jeho spoznávania samého seba. To si treba uvedomiť, aby človek nebol sklamaný z jeho rozvláčneho tempa a nečakal na to, kedy sa to konečne rozbehne. Taký divák bude čakať márne. Nastolené otázky sú podané jasne, dosť sa o nich v dialógoch rozpráva a tak si myslím, že si z filmu niečo odnesie každý vnímavý divák. Vydávame sa do diaľav vesmíru a pritom hľadáme iba samých seba. Tá niekoľko minútová cesta autom je metaforou tejto cesty "nikam". Vo filme vás toho čaká omnoho viac. Videné tretíkrát: nesporne ku pôžitku filmu okrem toho hutného filozofovania prispieva aj sovietska prestava medziplanetárnych letov. Posádka ani nevie, že k nim niekto prichádza, čudujú sa, ako keby ich kamoš nečakane prišiel večer do krčmy. ()
Solaris, Soljaris, Солярис, Solyaris. Kampak s tebou? Rozhodně jsi mě svojí myšlenkou ani zpracováním neoslovil ani zdaleka tak, jako třeba tvůj mladší bráška Stalker. Zatímco Stalker filosofuje o smyslu života, tak zde se řeší takové fádní a neatraktivní záležitosti, jako jsou mezilidské vztahy. Na druhou stranu musím ocenit, že tvůj tátá - Andrei Tarkovsky si je inteligencí svého díla natolik jistý, že necítí potřebu ho podávat zbytečně složitě. Musím rovněž podtknout, že ty i Stalker mi subjektivně připadáte výrazně kratší než udává stopáž. Nejspíš Andrei Tarkovsky skutečně umí. Po dvou dílech Andreie Tarkovskyho si troufám tvrdit, že už jsem prokoukl jeho typický rukopis, protože těch prvků společných se Stalkerem je zde skutečně mnoho. Především bych zmínil nepřehlédnutelnou tajuplnost jeho děl, kterou, vzhledem k tomu, že je nepřehlédnutelná, nikdo nepřehlédne. Bohužel, jak už jsem zmiňoval o pár řádků výše, tak myšlenky a úvahy mě tolik jako ve Stalkerovi neoslovily. Takže to budou pouze 2*. Andreii promiň. Určitě tě někdy ještě ochutnám. ()
Už som sa raz rozhodol, že s Tarkovským končím, pretože mu nerozumiem a nenachádzam v jeho filmoch nič, čo by ma zaujalo. Porušil som svoje predsavzatie, pretože som dúfal, že jeho najslávnejší film bude iný. Keď som počas sledovania párkrát zažil mikrospánok, ani som film nedopozeral a s Tarkovským neodvolateľne končím. Niektorí užívatelia porovnávajú tento film s Kubrickovým 2001: Vesmírna odysea. To je však iný prípad. Poznám dielo oboch autorov literárnej predlohy, ale zatiaľ čo v prípade Kubrickovho filmu som sa mohol oprieť o moje nadšenie z Clarkovej predlohy, u Tarkovského nič podobné nefungovalo. Možno aj preto, že po pol storočí si už z Lemovej predlohy veľa nepamätám. ()
Lidstvo si krásně umí foukat. Až jednou nějaká plenetka nakopne zemi, tak se nestačí lidi mezi sebou ani rozloučit. Ta se jich tak bude ptát co si myslí o vesmíru!***(4.10.2010) ()
Tohle je tak umělecké, že na to neumím koukat. Proč je ta pozemská expozice tak příííííííšerně dloooooouuuuuhá? Proč je obraz chvílemi barevný a jindy černobílý? Proč má film tak nesmyslně anti-scifistickou výpravu (např. co proboha dělají hořící svíce ve svícnech na kosmické stanici)? Samé otázky. A jediná odpověď je, že se Tarkovskij ani nesnažil chápat sci-fi, jen předlohu zneužil pro vlastní potřeby. A to u jednoho z nejlepších sci-fi románů vůbec nehodlám podporovat. ()
,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018) ()
Ak znesie nejaký film zrovanie s Kubrickovou 2001: VESMÍRNOU ODYSEOU, tak práve Solaris. Psychologické existenciálne sci-fi s nádhernými obrazmi, horovým napätím a nádherne zvláštnou romantikou. Máloktorý film ponúkne toľko otázok na zamyslenie - prečo stále pátrame po neznámom? prečo si myslíme, že dokážeme obsiahnuť aj niečo viac ako je terajšia skutočnosť? Kedy je človek naozaj človekom? Jedinečný zážitok, ktorý otvára dvere pre nekonečné premýšľanie... ()
Až někde zase uvidím slovo "mnohovýznamové", a u toho hodnocení uživatelů v topce pohybující se od 1 do 5, představím si tempery rozpouštějící se ve vodě, snímané v makru, záběr opakovaný asi osmkrát, a půjdu od toho pryč. Mám rád sci-fi, které mají myšlenky, a Solarisu ji odepřít nehodlám, zpracování ale vázne. Beru kameru a chvílemi jsem záběry i oceňoval, ale děj je katastrofa a nuda vás dožene až k tomu, kdy budete vzpomínat na úvodní záběry z přírody, kde se sice nic nedělo (a vy jste nadávali, že se nic neděje), ale aspoň tam bylo něco. Pouštěl jsem si ten film v originále (kvůli atmosféře), ale doukal v dabingu z Řitky, a nic se na tom nezměnilo. Solaris (a stále častěji sovětská filmografie jako celek) není můj vesmír. ()
Po "Stalkerovi" jsem měl tu možnost shlédnout další umělecké dílo mistra Tarkovského a víceméně jsem dostal to co jsem čekal. Těžce pochopitelný a hodně dlouhý sníme plný zajímavých obrazů a myšlenek, avšak jen vyvolení ho mohou považovat za geniální dílo. ()
Napriek tomu, že sa o ňom Stanisław Lem nevyjadril pochvalne a samotný Andrej Tarkovskij označil Solaris za chybu, považujem toto dielo významného sovietskeho filmára za ukážku jeho vrcholného majstrovstva. Solaris možno považovať za ideál umeleckého filmu, ktorý v sebe adekvátnym spôsobom prepája technickú progresívnosť média s jasným a hlbokým filozofickým textom, ktorý v sebe nesie. Vizuálny kontrapunkt Kelvinovho farbistého pozemského domova a exteriérov (v ktorých kamera častejšie vniká do intímneho priestoru postáv alebo naväzuje posvätný kontakt s prírodou), a účelného homogénneho dizajnu interiéru vesmírnej stanice (kde sú postavy častejšie zasadzované do celkov a kamerové jazdy mapujú prázdne chodby a miestnosti s blikajúcimi prístrojovými panelmi) odvíja v uhrančivo komponovaných záberoch za ohlušujúceho ticha stret emócií a strojového chladu. V klaustrofobických odosobnených priestoroch sa vonkajší zásah neznámeho vedomia stáva katalyzátorom odhalenia dosiaľ kryptických túžob, prianí a spomienok. Hypnotickú skladbu mystického príbehu, v ktorom sa úvodná sekvencia (kde kamera za tónov Bachovho sakrálneho Ich ruf' zu dir, Herr Jesu Christ na organe pomaly kĺže po vode a od trávy sa zdvíha až k tvári doktora Kelvina) zrkadlovo odráža v záverečnej, označil doc. Vladimír Suchánek za alegorický návrat strateného (či, ak chceme, márnotratného) syna. Môžeme mu dať jedine za pravdu, pretože posledný záber, od ktorého sa kamera príznačne zdvíha k nebeským výšinám (z ktorých vidieť ostrov vystupujúci z nekonečnej vodnej hladiny) je priamou citáciou Rembrandtovho rovnomenného obrazu. Solaris je skutočne veľkolepým a impozantným dielom, ktoré plynie, vťahuje a pod tvrdou škrupinou skrýva mnoho vrstiev lahodného jadra. Ničoho nie je príliš, ani málo. Dokonca ani ony odsudzované dlhé čiernobiele scény nie sú len zbytočným príveskom na naťahovanie už tak rozľahlej stopáže, naopak - hladko zapadajú do ucelenej významovej štruktúry, v ktorej symbolizujú vnútornú prázdnotu a odcudzenie Kelvina, opúšťajúceho domov a vydávajúceho sa na cestu do neznáma, či Bertonove definitívne spálenie mostov za vesmírnym výskumom a jeho spomienkami._____Solaris sa pýta i hovorí mnohé a rozprávaním o ňom by som vedel stráviť celé hodiny, avšak tu na to nie je najvhodnejší priestor. Mňa zaujal ešte jeden prídavok, ktorý film oproti predlohe obsahuje. Nasledujúca časť komentára je úryvkom zo školskej práce: Hlavný hrdina, psychológ Kris Kelvin (Donatas Banionis), je vyslaný na kozmickú stanicu na obežnej dráhe planéty Solaris, aby zistil, čo sa stalo s jej posádkou. Po príchode okamžite zisťuje, že tu čosi nie je v poriadku. Zvyšní obyvatelia sa nachádzajú na pokraji šialenstva a dávajú mu podivné varovania. To, čo ho čaká, si však nedokáže ani len predstaviť._____Planéta, svojim povrchom pripomínajúca oceán, predstavuje v tomto príbehu istú formu živého organického vedomia. Je schopná s ľuďmi komunikovať na úrovni, ktorá je pre nich nepochopiteľná, až desivá - dokáže zhmotniť myšlienky, predstavy, spomienky, sny i najhoršie nočné mory. Kelvin sa zrazu opäť stretáva so svojou mŕtvou manželkou, ktorá akoby nikdy nebola zomrela. On vie, že to nemôže byť ona - ale predsa je tu, vidí ju a môže sa jej dotknúť. Túto skutočnosť nedokáže prijať, a tak sa jej sprvu snaží všemožne zbaviť, no ona sa neustále vracia. S každým návratom je vo svojom konaní a dokonca i cítení stále podobnejšia človeku a ešte väčšmi pripomína ženu, ktorú kedysi miloval. Napokon boj vzdáva a nedokáže naďalej vzdorovať myšlienke, že sa k nemu skutočne vrátila._____Mŕtva manželka Khari (Natalja Bondarčuk) predstavuje podľa mňa ideál filmovej postavy, utkanej z predstáv a snov. Vo vzťahu k nej Kelvin prežíva čosi veľmi podobné tomu, čo zažíva divák, ktorý naplno podľahol moci filmu. A táto paralela je o to intenzívnejšia, že ju vidia dokonca i ostatní členovia posádky, ktorí s ňou nemôžu tak ľahko nadviazať fyzický kontakt. Moc tejto zdieľanej ilúzie sa tak skutočne približuje zážitku zo spoločného sledovania filmu, respektíve návštevy kina, kam chodíme, aby sme sa mohli oddávať tejto hre na skutočnosť, ako nám ju sprostredkováva režisér._____Mimetický princíp figuruje vo všetkých filmoch Andreja Tarkovského i v ďalšej rovine, prítomnej tiež v Solaris. Je ňou spiritualita. Viera v boha sa v jeho diele odráža mnohými spôsobmi, avšak tým najviditeľnejším je príroda. Tarkovského prístup sa nesie presne v duchu antických koncepcií umenia, na ktoré nadviazala renesancia a ktoré boli dosiahli úplnosti práve v tomto období. Vyberá si rastliny, stromy a živly, ktoré sa mu stávajú vzormi. Práve na nich stavia jemné duchovné prepojenie človeka s prírodou, z ktorej pochádza. V Solaris zohráva dôležitú rolu predovšetkým flóra a ešte väčšmi voda - oboje snímané spôsobom, pri ktorom vzniká dojem, že stačí natiahnuť ruku, aby sme sa ich mohli dotknúť._____Voda, ktorá je oddávna symbolom života, tvorí i Solaris. Planétu, ktorá dokáže vytvoriť ilúziu života tak silnú, že nás vie oklamať, a túto ilúziu stále zosilňovať. Je preto na mieste otázka, či je v závere Khari ešte stále prostou ilúziou, alebo sa stáva skutočným človekom. Možno totiž Solaris nedokáže len imitovať a napodobňovať, tak, ako to robí Andrej Tarkovskij, ale i tvoriť a svojim výtvorom vdýchnuť život._____Prípadní záujemcovia si môžu celú (krátku) prácu prečítať tu._____Až do zhliadnutia Zrkadla v kine najobľúbenejší Tarkovskij. Nie preto, že je sci-fi, ale preto, že ním nie je. 100% (Malá oprava - v úvode znie hudba nie počas prvej sekvencie filmu, ale už v titulkoch. Nechám to však ako to je, znie to lepšie.) () (méně) (více)