Bohumil Švarc st.

Bohumil Švarc starší se narodil 21. února 1926 v Praze do rodiny úředníka a nadšeného ochotníka na Malé Straně. Otec synovu ochotnickou činnost podporoval, ale zároveň si přál, aby se stal strojním inženýrem. Studoval na malostranské reálce a působil v Dismanově dětském rozhlasovém souboru. Zároveň byl roku 1944 přijat na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře.

Týden před maturitou byla reálka i konzervatoř uzavřena a Švarc byl totálně nasazen do hloubětínské kotlárny. Na konci války se skrýval u sedláka na Vysočině a následně se zúčastnil pražského povstání jako nejmladší rozhlasový hlasatel. Této profesi v Československém rozhlase se věnoval ještě několik měsíců po osvobození.

Zároveň opět začal se studii na konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1948 (vystupoval taktéž na školní scéně DISK). Už jako profesionální herec prošel Městským divadlem v Plzni (1948 – 1949), pražským Realistickým divadlem Zdeňka Nejedlého (1949 – 1950) a do odchodu na odpočinek Městskými divadly pražskými (1950 – 1990).

S výjimkou let 1951 – 1953, kdy v rámci základní prezenční vojenské služby hrál ve vinohradském Divadle československé armády. Od konce 90. let hostoval v Divadle Skelet Pavla Trávníčka. Současně se věnoval umělecké recitaci a přednesu v Lyře Pragensis a ve Viole, v televizi (NEDĚLNÍ CHVILKA POEZIE), v rozhlase a na audio nosičích (slovesná edice Supraphonu).

Bohumil Švarc se jako charakterní herec postupně etabloval v rolích milovnických, psychologických a hrdinských. Jeho statnému a vážnému zjevu nejlépe odpovídali silní, vyzrálí a ušlechtilí mužové z vyšší vrstvy a z řad inteligence. Jeho podlouhlý a výrazně řezaný obličej doplňoval především jeho notoricky známý a charakteristický hlas.

Jeho barytonový hlas byl tvárný, melodický a nosný, jenž skvěle dokázal ovládat a pomoci si s ním k silnější charakterizaci postav. Jeho hlasový projev byl proto hojně využíván před rozhlasovým a dabingových mikrofonem. Svými hlasovými prostředky dokázal ztvárňovat úlohy od senilních a popletených staříků až po naopak tvrdé, silné a kruté záporné charaktery.

Na divadelních prknech se nejlépe uplatnil v inscenacích „Všichni moji synové" (Kryštof Keller), „Tři sestry" (Fedotík), „Benátská vdovička" (Hrabě di Bosco Nero), „Třetí zvonění" (JUDr. Hudec), „Sen noci svatojánské" (Demetrius), „Miláček" (Berger), „Jak se vám líbí" (Oliver), „Divotvorný klobouk" (Karel a Strnad), „Příliš počestná žena" (Robert), „Cid" (Don Diego), „Útěk" (Bajev), „Slepice a kostelník" (Froliš), „Ruy Blas" (Hrabě de Alba), „Vajíčko" (Prokurátor), „Hrátky s čertem" (Hubert), „Král Richard II." (Tomáš Mowbray), „Bílá nemoc" (Pobočník), „Medea" (Aegeus), „Amadeus" (Rosenberg), „Tři Alberti a slečna Matylda" (Erickson), „Den, kdy unesli papeže" (Reportér), „Svatá Jana" (Kaplan de Stogumber), „Těžká Barbora" (Vandergunt), „Osel a stín" (Kontokorentos), „Adam Stvořitel" (Rétor), „Zasněžená romance" aj.

Před filmovou kameru se dostal už jako dítě v úlohách chlapce (ULIČKA V RÁJI) a synovce (PANTÁTA BEZOUŠEK). S ostatními studenty se v roce 1944 podílel na nikdy nedokončeném filmu PŘEDTUCHA. Jako profesionál začal Švarc hrát ve filmu až po osvobození.

Kromě krátkých filmů POZOR, JEDU...! a BUĎME PŘIPRAVENI v 50. a 60. letech sehrál různé postavy v dlouhých filmech PODOBIZNA (přítel), TEMNO (student Hubatius), SLEPICE A KOSTELNÍK (traktorista Jaroš), CESTA KE ŠTĚSTÍ (traktorista Olda Majer), PSOHLAVCI (Pavel Šerlovský), JAN ŽIŽKA (student v kapli), PADĚLEK (poručík Karlíček), ZATOULANÉ DĚLO (poručík Vašek), DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (havíř Matěj Klofát), ZKOUŠKA POKRAČUJE (moderátor), BÍLÁ SPONA (ředitel Stejskal), PÁTÉ ODDĚLENÍ (příslušník VB), RYCHLÍK DO OSTRAVY (milenec Jarda Veselý), POHLED DO OČÍ (přítel Bohouš Tesařík), MUŽ Z PRVNÍHO STOLETÍ (astronaut), ZLATÉ KAPRADÍ (major), STRAKATÍ ANDĚLÉ (muž v masce), HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK (nadporučík Čekal), LIDÉ Z MARINGOTEK (elegantní muž v obecenstvu), PASŤÁK (referent), SLASTI OTCE VLASTI (herold v Lucce) a především DEN SEDMÝ – OSMÁ NOC (herec Thalie Tenor).

Od 70. let se na plátně začal Švarc objevovat již jen ojediněle a s přestávkami. Sehrál ještě zástupce časopisu Playboy (ĎÁBELSKÉ LÍBÁNKY), policejního komisaře před tiskárnou Rudého práva (DNY ZRADY), primáře nemocnice (KRONIKA ŽHAVÉHO LÉTA), příslušníka Sokola (ZBRANĚ PRO PRAHU), agenta Alfatonu (HVĚZDA PADÁ VZHŮRU), hlavního inženýra podniku Tatra (TRASA) a stranického instruktora (PŘÍHODY PANA PŘÍHODY).

Od začátku 80. let se v českém filmu trvale odmlčel. O dvacet let poté jen sehrál oddávajícího kněze v pohádce Z PEKLA ŠTĚSTÍ 2 (2000). Naopak ho v té době využily zahraniční produkce (STALINGRAD, PŘETRŽENÝ VÝKŘIK, DREYFUSOVA AFÉRA, HARTOVA VÁLKA, MAIGRET A OTEVŘENÉ OKNO, BOCKERER IV, NAPOLA: HITLEROVA ELITA, SATAN PŘICHÁZÍ či PAŘÍŽ 36).

V české kinematografii uplatnil kromě herectví také hlasový projev, kdy propůjčil svůj hlas několika svým kolegům (VALČÍK PRO MILIÓN, PEVNOST NA RÝNĚ, IKARIE XB 1, STRAŠNÁ ŽENA, PUŠČIK JEDE DO PRAHY, DOBRODRUŽSTVÍ NA LABI, VÝSTŘELY V MARIÁNSKÝCH LÁZNÍCH, VRAK, KUKAČKA V TEMNÉM LESE, KAINOVO ZNAMENÍ).

Též namluvil komentáře k hraným dlouhým i krátkým filmům (KŘIŽOVATKA ŽIVOTA, ZRCADLO NA VESNICI 3, SOKOLOVO, OSVOBOZENÍ PRAHY a VÍTĚZNÝ LID) a jako spíkr se uplatnil na několika desítkách dokumentárních a krátkometrážních snímcích (PÍSEŇ ČESKÁ, ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD, TENIS, VARŠAVSKÉ LÉTO, AŽ K OBLAKŮM, TAJNÝ VÝLET, TÝDEN MEZI PŘÁTELI, NÁRODNÍ UMĚLKYNĚ RŮŽENA NASKOVÁ, NÁVŠTĚVA, KROK ZA KROKEM a nebo ZNÁRODNĚNÁ KINEMATOGRAFIE).

V rozhlasových a v nahrávacích studiích se podílel na řadě pořadů, her a dramatizací („Meteor", „Hrabě Monte Christo", „Spojeni na vlně 415", „Poslední šance", „Chlapec s fezem", „Vlčí past", „To je omyl, Marie!", „Napoleon z Černého ostrova", „Panna Orleánská", „Vítězný oblouk", „Letiště", „U snědeného krámu", „Bílá nemoc", „Manon Lescaut", „Hadrián z Římsů", „Vojna a mír", „Richard III." a nebo „Kat").

Jako jeden z prvních promluvil v rozhlase po osvobození v roce 1945. Někdy bývá chybně uváděno, že Švarc přečetl v prvních hodinách sovětské okupace 21. srpna 1968 v rozhlase vládní Provolání Všemu lidu ČSSR, které posluchače jako první informovalo o okupaci Československa. Toto prohlášení ovšem přečetl herec a hlasatel Vladimír Fišer.

Bohumil Švarc se v roce 1949 zúčastnil historicky prvního poválečného dabingu v české znárodněné kinematografii, sovětského filmu NEBEZPEČNÁ KŘIŽOVATKA. Dabingu se nadále pravidelně a velmi často věnoval prakticky až do své smrti (KLEC, DĚTI KAPITÁNA GRANTA, JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI FILIPA, DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ, ANGELIKA A SULTÁN, ČETNÍK A ČETNICE, JMÉNO RŮŽE, INDIANA JONES, STAR WARS, POLICEJNÍ AKADEMIE, SÁM DOMA, 1492: DOBYTÍ RÁJE, PŘIPOUTEJTE SE, PROSÍM!, ŽHAVÉ VÝSTŘELY, PÁN PRSTENU, GOYOVY PŘÍZRAKY, KARLÍK A TOVÁRNA NA ČOKOLÁDU, ANDĚLÉ A DÉMONI či HON NA ČARODĚJNICE).

Jeho hlasem k českým divákům promlouvali například Christopher Lee, Tony Curtis, Jack Lemmon, George Gaynes, Roger Moore, Sean Connery, Walter Matthau, Bernard Lee, Jacques François, J. E. Jones či David Prowse.

Prvenství má Bohumil Švarc i v dějinách Československé televize. V předtočeném záznamu se jako první s Jaroslavem Marvanem a Františkem Filipovským podílel v roli konferenciéra na historicky prvním dni vysílání 1. května 1953 (Švarc zemřel přesně měsíc před šedesátiletým výročím této události).

Od těchto dob se herecky podílel i na televizních filmech (KONFRONTACE, KAT NEPOČKÁ, IDIOTKA, EGYPTOLOGOVÉ, JEHLA, UTOPÍM SI HO SÁM, ÚTĚK ZE SERIÁLU, STAVOVSKÉ ROZDÍLY atp.) a seriálech (ELIŠKA A JEJÍ ROD, SŇATKY Z ROZUMU, HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, F. L. VĚK, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, MATKA, NEJMLADŠÍ Z RODU HAMRŮ, DNES V JEDNOM DOMĚ, MUŽ NA RADNICI, DYNASTIE NOVÁKŮ, CHLAPCI A CHLAPI i DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY).

Získal Cenu Františka Filipovského (1996) za celoživotní mistrovství v dabingu a Cenu Senior Prix (1996) od Nadace Život umělce. Od 90. let byl členem prezídia Herecké asociace, kterou zastupoval na mezinárodním fóru a odborných sympoziích (např. UNESCO). O své doméně, o uměleckém přednesu a recitaci, psal teoretické práce do odborného tisku.

Ze čtyř manželství, mj. s herečkou Janou Vasmutovou (*1931) či dabingovou pracovnicí Alexandrou Švarcovou, měl děti, rozhlasovou režisérku Taťánu Smržovou (*1950) a bývalého představitele dětských rolí a dabéra Bohumila Švarce ml. (*1982). Významný herec, dabér, recitátor a konferenciér Bohumil Švarc st. zemřel po těžké nemoci 1. dubna 2013 v Praze ve věku vysokých osmdesáti sedmi let.

Jaroslav "krib" Lopour