Okres na severu

Pár poznámek: 1. Seriál by byl báječnou náhražkou již neprodávaného rohypnolu, kdyby nebylo těch velice dramatických znělek, které v normálních filmech režiséři používají jen zřídka a pouze k doopravdy tragickým okamžikům, třeba když hlavní hrdina zemře. Zato Sokolovský je do děje lupá každou chvíli, třeba když se Pláteník dozví tak závažný fakt, že jeho budoucí zeť není v SSM, anebo když na schůzi dojdou k závěru, že tomu a tomu musejí pozastavit členství ve straně. 2. Seriál vyřešil jednu pradávnou záhadu, totiž co dělá Superman, když zestárne a má těsně před důchodem. Odloží své létající spodky a jde dělat do Brodu okresního tajemníka. 3. To s těma odloženými spodkama jsem kapku přehnal... on je sice pověsí na hřebíček, ale místo nich si opatří věrného řidiče Bláhu, který ho doveze, kam potřebuje. Dá se tak říct, že Bláha se stal Pláteníkovými létajícími spoďáry. Tak mě napadá jedna hádanka: jaký je rozdíl mezi Supermanovými spoďáry a těmi Pláteníkovými? Oboje vás donesou, kam chcete, ale ty Supermanovy u toho tolik nežvaní. 4. Bláha má práci snů, jednou dvakrát za den někam Moučku odveze a jinak má těžkej lehároš. fakt by mě zajímalo, co v přestávkách dělá. Nehledě na to, že Moučka by mohl řídit auto sám, stejně při jízdě nic nedělá, ani si nečte noviny, ani materiály, ani nepracuje na laptopu, jen bohapustě kouká z okna a žvaní s řidičem. 5. Pláteník auto využívá k všelijakým výletům (zajedeme si jen tak do chemičky) a k vyřizování soukromých věcí, ovšem na rozdíl od chudáka Řandy mu to prochází (viz dále bod 7) 6. Superman Pláteník vyřeší jakoukoli zapeklitou pracovní situaci a ještě navíc velice úspěšně zasahuje do všech myslitelných lidských oborů, zkrátka takovej normalizační da Vinci. Třeba na něj tlačí trenér místního hokejového družstva v podání Přeučila, aby coby okresní tajemník KSČ šel před důležitým zápasem do kabiny a přednesl hokejistům motivační projev (!). Moučka doopravdy jde a řekne hokejistům takový fantastický věci, že by to rozbrečelo i Jana Plavce, srazilo mu sebevědomí tak, že by mu ho zpátky nevrátilo ani přečtení všech svých příspěvků na fb a vyplnění motivačního notýsku. Zkrátka ty hokejky začnou sázet jeden gól za druhým. Podobně mi dlouho v mysli zůstane scéna, kdy Pláteníkovi nadšeně děkuje, třese rukou a navrhuje na Nobelovu cenu architekt místního divadla poté, co ho okresní tajemník obdaří úžasnými postřehy, že jako budova divadla musí lidi přitahovat, aby do ní rádi vstupovali. 7. Řanda byl vykreslen jako padouch, ovšem podle mě to bylo vůči němu velmi nespravedlivé. Vždyť ty jeho dýchánky se lišily od těch Pláteníkových oslav jen tím, že na nich měl mladé dívky, zatímco Pláteník si vystačil s chlastem. Zaujalo mě, jak si Moučka vzal příklad z Masaryka, padouchovi nepodává ruku. 8. Dietl v tomto seriálu prokazuje, že doopravdy neměl moc velký smysl pro humor, neboť tu nejsou vůbec žádné legrační scény (přitom by stačilo tak málo, nasadit Moučkovi červený nos, nechat ho sebou fláknout na chodbě apod.). Zároveň Dietl v tomto seriálu, na rozdíl od jiných jeho děl, neprokazuje, že umí scény dramatické. 9. Pláteník ve své vzorné kariéře pouze jednou požádal o protekci, a to pro svého ochrnutého kamaráda, kdy zavolal do jeho podniku, aby ho nechali ve funkci. Což mě fascinuje, neb ten kamarád byl lesníkem. Takže mu jeho podnik upravil terénní auto na ruční pohon a on se tak mohl dát prohánět po lesích. To by mě fakt zajímalo, jak mohl dál plnohodnotně zastávat svojí práci, to měl jako zajíce, srnky apod. tak vycvičené, že se zdržovaly zásadně okolo lesních cest a silnic? A taky musel mít v revíru jedině čestný pytláky, kteří mu prchali zásadně po silnicích. 10. Musím se přiznat, že ten závěr jsem nepochopil. Pláteník and his boys přijdou na nějakou schůzi, ostatní účastníci nadšeně plácají, Moučka se zeptá, proč tak tleskají, copak přijel ÚV? Prachař mu odpoví, však ty víš, čemu tleskají. Moučka se pousměje a začne nadšeně plácat taky. A všichni tak tleskají až do závěrečných titulků. Možná to byla drobná Dietlova radost, páč na prvním místě v titulcích byl on. Na obecné téma tleskání a jeho absurdity by se dala napsat celá úvaha, kterou mě ale momentálně nebaví smolit (03.08.2018) (méně) (více)

Dojemnými situacemi, vysoce morálními poučkami, kladnými hrdiny a akčními scénami (hlavně na schůzích) napěchovaný seriál odehrávající se ve světě, který nikdy neexistoval. V prvním díle soudruzi vyhodí ředitele chemičky a celý zbytek seriálu (tedy dva až tři roky) ho chtějí dostat zpět, protože v celé socialistické vlasti se nenajde nikdo, kdo by ji mohl tak dobře řídit. Věc se nakonec podaří a mezi tím spousta jiných, neméně důležitých. Pláteník soudruha Moučky má skutečně terapeutické účinky (viz Ony) a ze všeho, co jsem kdy viděl, se mu může vyrovnat jen jediná postava, totiž Old Shaterhand v podání Lexe Barkera. Tolik ke zdůvodnění mého hodnocení a dále něco kritické analýzy: S Dietlovou "odvážnou snahou o objektivitu", o níž se u Okresu někdy hovoří, bych byl velmi opatrný. Vyskytují se zde nějací zkažení komunisté a svazáci, ale samoočistný proces ve Straně (reprezentovaný zde především Pláteníkem) funguje příkladně. Ostatně vždycky jde o ryze soukromou mravní zpustlost, nepoctivost, šlendrián. Neexistují zde žádní ideoví oponenti, žádné "živly", pouze někteří soudruzi jsou málo uvědomělí. Ano, často se mluví o tom, že na Západě funguje ta chemická výroba lépe. Že je nedostatek kádrů i zboží v krámech, že se lidé neochotně stavějí k novým "výzvám" (jak by se řeklo dnešním ňúspíkem). Ano, vyskytuje se zde (jedna jediná) postava, která se hned uvede jako individualista - inženýr nestraník, který chce kvalitně pracovat pro společnost a špatně snáší, když to neschopní zodpovědní vedoucí kazí. Je to Pláteníkův zeť, s nímž se propracuje k dobrému vztahu, vždyť oběma jde o tutéž dobrou věc. Prezentace všech těchto témat podivuhodně přesně předjímá Gorbačovem naordinovanou perestrojku. Kdo si někdy poslechl Jakešův legendární projev na Červeném Hrádku (pár měsíců před Listopadem), ten ví, že je obsahově i řečnicky mnohem zajímavější, než může být přeřeknutí s bojlery. Nuže v Okresu na severu se řeší přesně ty problémy, o nichž Jakeš o osum let později hovoří. A řeší se přesně v duchu toho, jak Jakeš a jeho banda stále ještě chtěli vidět (nebo spíš ukazovat) realitu. Pláteník je prostě perestrojkový hrdina před perestrojkou, předkládaný ovšem nikoli jako nějaký reformátor, ale jako typický (ideální) komunistický funkcionář. Že Okres na severu málem nebyl povolen, koresponduje s neochotou, s jakou KSČ zprvu přijímala Gorbačovovu doktrínu. Nikoho by však nemělo překvapovat, že byl nakonec schválen na přímý pokyn kovaného staliníka a srpnového vlastizrádce Bilaka. Bilak jako jediný pochopil, že takové píárko nikdo jiný Straně nedá. Že Dietl servíruje lidu vedoucí úlohu Strany tak, aby se s ní mohl stotožnit. Výše zmíněná neexistence protisocialistických živlů se dobře ukazuje právě na tématu osumašedesátého, které se vyskytuje ve dvou případech. Jednou jde o zhrzeného starého komunistu, uzavřeného před světem a neschopného odpustit svým spoludružstevníkům, že ho tehdy nechali (jako jediného věrného) ve štychu. Z jeho postoje je Pláteník moc smutný. Druhým případem je někdejší lokální šéfredaktor, jehož nechal Pláteník kdysi vyhodit z novin, protože v době krizového vývoje připustil, aby se jím vedený list stal platformou reakcionářů. Nyní v ústraní žijící, se vším smířený důchodce píše knihu o dějinách města, kterou mu ovšem nikdo nechce vydat. To umožní po jistých peripetiích až Pláteník svým přímým zásahem. Důležité jsou ale právě ty peripetie - jde o šéfredaktorova syna, sžíraného ukřivděností - není ochoten Pláteníkovi odpustuit, jak s jeho tátou zatočil. Ovšem nikoli z ideových pozic. Normalizační výklad osumašedesátého žádná postava ani náznakem nezpochybňuje - vždy jde jen o nějaké soukromé křivdy. Prakticky ani nepadne zmínka o tom, co se tenkrát ve společnosti dělo. Jen narážky nutné k prezentaci osobních příběhů. Je tedy vidět značný posun třeba od takového Majora Zemana. Tehdy se vládci a jejich fízlové ještě potřebovali v osumašedesátém pořádně pošťourat, aby národu vsugerovali svůj výklad. To je nyní už zvládnuto. "Osumašedesátý" v Okresu figuruje jen jako jakási mlhavá vzpomínka na dávnou neblahou, ale překonanou krizi. Jinak byli všichni moc krásní až na Pláteníkovu ženu (Švorcová), jedinou šedivou, místy až protivnou postavu. Ta se Dietlovi moc nepovedla, jinak se svého úkolu upevnit lásku lidu ke Straně zhostil znamenitě (viz citace Mirky Spáčilové v zajímavostech). Tradičně velmi dobrým referátem o seriálu je Marthosův komentář. Pozornosti doporučuji též komentáře od slunicko2, argenson, Tsunami_X a Tosim. (28.09.2015) (méně) (více)